Představte si následující situaci. V parlamentu se hlasuje o jedné z nejdůležitějších ústavních změn v naší novodobé historii. Jejím autorem je vláda. Změna je součástí koaliční smlouvy a figuruje dokonce ve vládním programovém prohlášení. Kontrolní otázka: jak budou hlasovat senátoři vládní koalice? Myslíte, že pro návrh? Omyl. Polovina senátorů z ODS a většina z TOP 09 se klidně vysloví proti.

Tolik stručný popis fungování koalice v těchto dnech. Možná si řeknete, že jako opoziční politik bych se z toho měl radovat. Jenže v tomto případě k tomu nemám důvod. Přímá volba prezidenta, o kterou šlo, je součástí volebního programu soc. dem. A byla to také ČSSD, která se zásadní měrou zasloužila o to, že občané konečně získají možnost, po které podle všech průzkumů veřejného mínění volají už roky.

Premiér Nečas nařkl soc. dem., že se bude snažit schválení přímé volby zabránit. Že prý budeme předkládat obstrukční pozměňovací návrhy a nakonec se tak kvůli nám přímá volba odsune na neurčito. Realita byla nakonec přesně opačná a nejlépe to dokazují záznamy o hlasování v obou komorách parlamentu.

Byla to ODS, kdo od počátku vyslovovala vůči přímé volbě největší výhrady. Byla to ODS, jejíž zástupci v ohromujícím množství přímou volbu odmítli a jednali tak v rozporu s vlastní koaliční smlouvou, programovým prohlášením své vlády i výslovným přáním svého premiéra (o voličích ani nemluvě). Byla to ODS, kdo od počátku spoléhala na to, že legislativní proces záměrně zpomalí a konání přímé volby v roce 2013 tak znemožní. Fakta to jasně dokládají.

Už 4. října loňského roku, několik měsíců poté, co byl návrh změny Ústavy předán do Poslanecké sněmovny a začínalo to vypadat, že tam na něj bude jen sedat prach, zaslal jsem předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavě Němcové oficiální dopis. Žádal jsem ji, aby příslušné výbory a komise Senátu i Poslanecké sněmovny začaly intenzivně jednat, abychom možnost schválit přímou volbu už pro prezidentské volby v roce 2013 nepropásli. Následně jsem paní předsedkyni obeslal znovu s výzvou ke schůzce vedení obou dvou komor v této věci. Čas nás už opravdu tlačil a ve sněmovně se ohledně přímé volby stále nic nedělo. Dosud jsem neobdržel žádnou odpověď. Dnes už na tom nezáleží, ale pěkně to ilustruje způsob, jakým se vládní koalice staví ke svým údajným prioritám.

Mnozí poslanci i senátoři z vládních stran se při projednávání ústavní změny vymlouvali na to, že není koncepční, že by se o změnách takového významu mělo důkladněji diskutovat, že návrh je kompromisní. Tuto písničku už občané dobře znají. Proto nás politiky bez rozdílu stranických barev považují za lidi, kteří ve skutečnosti chtějí něco úplně jiného než oni. Proto v očích voličů selháváme ve své základní demokratické roli: zastupování jejich zájmů. Majetková přiznání, referendum, přímá volba – to je jen pár příkladů, kdy neochotou ke kompromisu dlouhodobě maříme dobrou věc. Tentokrát tato taktika ODS naštěstí nevyšla.

Někteří senátoři vyjádřili obavu, že zavedení přímé volby je začátek konce horní komory. Jestli ale význam Senátu stojí jenom na tom, že jednou za 5 let volí společně s Poslaneckou sněmovnou prezidenta, tak by to zas taková ztráta nebyla.
Ono je to totiž úplně jinak. Význam Senátu tkví hlavně v legislativní činnosti, v opravování řady zmetků, které dnes a denně produkuje vládní poslanecká většina. I v poslední várce zákonů, které Senát vrátil sněmovně, byla větší část našich připomínek a oprav poslanci akceptována. Namátkou vybírám třeba výnosy z loterií, tuto dlouholetou černou skvrnu naší legislativy. Tam jde o miliardy korun, které díky Senátu nezůstanou v kapsách sázkových kanceláří. A tak bych mohl pokračovat dál.

Zavedením přímé volby nic nekončí. Naopak se otevírá možnost posílit demokratický charakter politického systému tím, že jsme lidem dali prostor zvolit si hlavu státu. A občané si navíc mohli na hlasování o přímé volbě ověřit, kdo z politiků jedná v souladu se svými slovy a kdo ne.