Žijeme v době, kdy je stále těžší rozumět světu. Technické, kulturní, sociální, i politické změny stíhají jedna druhou. Čelíme globální (hospodářské) krizi a související krizi důvěry v politiky a politiku vůbec. Stojíme patrně u zrodu něčeho nového, co ještě nemá pevný tvar. Dá se říci, že nejaktuálnější otázkou dneška se znovu stává otázka mravnosti. V soukromém, ale hlavně veřejném životě. Opakuje se situace, která panovala za života našeho prvního prezidenta. Tomáše Garrigua Masaryka, od jehož smrti uplynulo právě dnes sedmdesát pět let.


Zakladatel naší moderní státnosti byl ve svém dlouhém životě konfrontován s hned několika zásadními změnami společenského či ekonomického řádu. Nemálo lidí na ně také tehdy reagovalo zkratkovitě. Ničivým konzumem, bezohlednou arogancí nebo hledáním proroků snadných řešení nejsložitějších věcí.

Toho všeho se Masaryk, současník Velké hospodářské krize 30. let, obával. Ukázalo se, že právem. Viděl většinou dál, než ostatní lidé, a chápal, o jak sebezničující jednání jde. Kladl proto důraz na pojmenování nových problémů či hledání východisek. Mnohokrát mluvil i psal o takzvaných ideálech humanitních, všelidských hodnotách, jež by úspěšnou československou praxí daly příklad světu.

Svými někdy překvapivými názory stál přitom dlouho spíše na okraji českého politického života, mnohokrát byl pro ně ostouzen. Až krutě napadán nejednou těmi, kteří jej po vzniku Československé republiky velebili do nebes.

Řadě krajanů si znepřátelil bojem o (ne)pravost Rukopisů, spory s církevními hodnostáři, případně pomocí Leopoldu Hilsnerovi. Židu s asociálními sklony, který byl antisemity lživě obviněn z rituální vraždy křesťanské dívky. K tehdejším výjimkám Masarykových spojenců náleželi sociální demokraté, s nimiž měl – sám příznivec levicových myšlenek – i po vzniku národního státu neobyčejně dobré vztahy.

Ani po svém skonu 14. září 1937 nepřestal TGM na své spoluobčany působit. Navzdory systematickému okupačnímu ničení památky na jeho dílo nebo navzdory dalšímu ostouzení či zamlčování po většinu minulého režimu ve veřejném povědomí zůstal. Naplno se to však mohlo projevit až s rokem osmdesát devět, kdy byl Masaryk znovu vyzvednut na piedestal. Doslova. Obnovovaly se jeho sochy, zpětně přejmenovávala náměstí a ulice i naše druhá největší univerzita.

S jeho duchovním odkazem už to bylo slabší. Bez demokratického nástroje, referenda, zanikl společný stát Čechoslováků, popředí veřejného života ovládla rádobyhodnota „urvi si, co můžeš“. Zmizela podstatná část národního bohatství, mravnost v politice se stala Popelkou.

Tomáš Garrigue Masaryk zůstal inspirativní osobností dodnes. Vycházíme z něj a vycházet bychom měli také nadále. Znovu si proto připomínejme jeho státnické myšlenky, a to nejen při odborných konferencích, ke kterým náležela také akce konaná minulý týden v Senátu. Ale především při našem rozhodování co, kdy a jak dělat. Neboť stále platí, že „státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“.