Předseda Evropského parlamentu Martin Schulz po vyslechnutí tohoto projevu prohlásil, že s ním naprosto souhlasí, ale on sám by si bohužel tak levicové vystoupení nemohl dovolit. Projev byl přednesen na konferenci Česko očima Evropy, Evropa očima Česka, která se konala na Pražském hradě za účasti prezidenta republiky Miloše Zemana a dalších významných činitelů z ČR a EU.

V Evropské unii jsme už deset let. Z historického hlediska je to poměrně krátká doba, ale pro naši zemi velmi významná. Proces evropské integrace je přece jedním z hlavních důvodů, proč jsou hranice v Evropě relativně stabilní a proč zažíváme tak dlouho relativní mír. Na slovo relativní kladu důraz. Netvrdím, že se v Evropě v posledních desetiletích neválčilo. Netvrdím, že se – někdy za velmi bouřlivých okolností – nerozpadaly staré státy a nevznikaly státy nové. Tvrdím ale, že bez svorníku Evropské unie by byla situace na našem kontinentu daleko horší. Kdo říká, že proces evropské integrace ničí národní suverenitu, ten si tyto skutečnosti neuvědomuje. Bohužel, právě teď nadešla doba, kdy si význam slova "mír" musíme uvědomovat mnohem intenzivněji než před několika lety.

V době našeho vstupu do Evropské unie jsem byl předsedou největší odborové konfederace v zemi. Pamatuji si dobře, že v řadách odborů byla podpora našeho vstupu do unie velmi silná. A to i proto, že jsme znali kladný přístup Evropské unie k sociální politice a skutečně propracované ochraně práv pracujících. Jiným se však model sociálně-tržního hospodářství natolik nelíbil, až se z nich nakonec stali euroskeptici.

Naše členství v EU se před deseti lety obecně těšilo podpoře velké většiny našich občanů napříč politickým i občanským spektrem. Důvody podpory byly samozřejmě různé, někdy vycházely i z přehnaných očekávání. Není proto divu, že dnes ta podpora tak vysoká není. To je zákonitý proces a nemyslím si, že se mu lze úplně vyhnout. Lze ho ale zmírnit. Trpělivým vysvětlováním, pečlivou argumentací, přesvědčivou politikou v oblasti hospodářské, sociální a čím dál víc i v záležitostech mezinárodních vztahů. Z krátkodobého hlediska to jistě nejsou tak účinné zbraně jako zjednodušování, demagogie nebo vyvolávání strachu a nenávisti, kterých používají někteří oponenti evropské integrace. Děkuji ale všem, co nesestupují na jejich úroveň.

Evropská unie jistě není dokonalá. Občané oprávněně nechápou například to, proč tolik regulovat používání žárovek či příkon vysavačů. Naopak řada nedostatků, které jsme si zvykli připisovat Bruselu, pramení spíše z české aplikace. Jsou to naše specifika. Některé problémy v posledních letech zase daleko více souvisely s globální ekonomickou krizí než s politikou EU. A hlavně: my rádi kritizujeme EU za její nedostatky, ale přispíváme dost k tomu, aby se situace uvnitř EU zlepšovala? Vadí nám byrokracie související s čerpáním strukturálních fondů. Ale je to často naše vlastní česká aplikace těchto předpisů, která je mnohdy zbytečně byrokratická a komplikuje nám čerpání finančních prostředků. Nemluvě už o zneužívání nebo rozkrádání, k němuž docházelo.

Navíc politika některých našich předešlých vlád i hlavy státu byla taková, že jsme se záměrně sami vydělili z hlavního evropského proudu. Postavili jsme se do velice pohodlné role jakéhosi permanentního kritika, který se tváří, že se ho to vlastně netýká. Je dobře, že současná vláda a současný prezident zaujali vůči Bruselu mnohem konstruktivnější postoj. Možná se to někomu nezdá, ale ve skutečnosti jde o jednu z nejdůležitějších změn, které přinesly poslední prezidentské a parlamentní volby.

Senát Parlamentu ČR se v rámci svých pravomocí snažil v uplynulém čtyřletém období negativistické politice vlády čelit. Intenzivně jsme spolupracovali s našimi evropskými partnery, byli jsme pro přijetí paktu o fiskální stabilitě, po Lisabonské smlouvě bereme velmi vážně naši účast na tvorbě unijní legislativy. Český Senát je na 2. místě v počtu projednávaných evropských tisků v rámci parlamentních komor zemí EU.

Když hovoříme o konstruktivním proevropském přístupu, nemyslím tím kývání na všechno, co přijde z Bruselu. Naše Evropská unie má plno problémů, jejich výsledkem je i krize důvěry občanů členských zemí. Krize důvěry ve schopnost evropských institucí řešit skutečné problémy lidí. EU není zatím schopna účinně čelit neblahému trendu polarizace příjmů, a tím i životní úrovně. Neumíme se zatím efektivně bránit úniku bohatství do daňových rájů a nedáváme jasně najevo, že to chceme řešit. Ale co je nejdůležitější: postupně jsme předali skutečnou moc bankéřům a nadnárodním korporacím.

V souvislosti s EU se často mluví o „deficitu demokracie“. Většinou se tím myslí, že v unii o řadě důležitých věcí rozhodují úředníci, kteří nemají sebemenší demokratickou legitimitu a nemusí se nikomu zodpovídat. Já ale vidím demokratický deficit někde jinde. Finančně nejsilnější, respektive někteří z nich, si zvykli pomocí lobbingu a silou peněz ovlivňovat zákony a předpisy tak, aby mohli ještě více bohatnout. Často na úkor těch nejslabších, kteří se díky tomu čím dál víc radikalizují, a není to problém jenom Evropy. Vzniká tak prostor pro demagogii, xenofobii, nacionalismus. To všechno už Evropa zažila. A v řadě členských zemí jsou s tím stále větší problémy.

Proces evropské integrace byl, pokud vím, zahájen i proto, aby se nic podobného už v budoucnosti neopakovalo. Pokud si v Evropské unii dostatečně neuvědomíme, že například neustálé snižování nákladů na práci nám prosperitu nezaručí a že s sebou přináší mj. obrovskou sociální radikalizaci, pak selžeme nejen jako záruka klidného vývoje v členských zemích. Pak Evropská unie selže i jako demokratická instituce. Politici se nemohou vzdávat moci, protože ta jim přece nepatří. Byla jim pouze svěřena jejich voliči. A ti si rozhodně nepřejí, aby se jí politici za jejich zády skrytě vzdávali třeba ve prospěch bank. Právě těch bank, které si zvykly v době ekonomických krizí a hrozících ztrát natahovat ruce ke státu. Když byly časy dobré, tak to samozřejmě byly zisky jen jejich.

Neoliberální teorie o stékání kapitálu a nízkém zdanění nejbohatších vede jen k rozevírání nůžek, nezaměstnanosti a k soustředění bohatství v rukou úzké vrstvy. Tato úzká vrstva pak bohužel ve svých rukou koncentruje stále více i moc politickou. Dobře to lze pozorovat v postsovětských zemích, začíná se to projevovat i u nás. To není slučitelné s demokracií, to je jejím popřením. Proto bychom v rámci Evropské unie, nebo např. alespoň v rámci V-4, měli reálně uvažovat nad koordinovanějším postupem třeba v oblasti zdanění. Jedině tak budeme schopni čelit negativním jevům, které přináší globalizace. Rozhodně je nevyřešíme tak, že rezignujeme a přizpůsobíme se jim. Jak bychom to pak vysvětlovali voličům? Že nemáme jinou možnost? Že taková je prostě hospodářská realita? Po právu by nám na to řekli (a mnozí to říkají už dnes): "Tak ji prostě změňte! Prostředky na to máte. Jinak jste zbyteční a my nemáme důvod si vás platit. To můžeme ty peníze dát rovnou těm finančníkům, jejichž zájmy možná nevědomky hájíte."

Kritici EU nejen u nás, ale i v jiných členských zemích nám místo toho jako hlavní problém evropské integrace servírují něco úplně jiného. Že prý existence EU ohrožuje národní suverenitu, národní kulturu, národní sýry, národní pivo, že je příliš sociální. Těmto kritikům nevadí důsledky bezbřehé ekonomické globalizace, ale vadí jim sociální dimenze. Evropská unie je přitom v zásadě dobrá instituce, která přinesla občanům členských zemí mnoho prospěšného.

Věřím, že Evropská unie má stále potenciál. A především si myslím, že bez ní jsou pro nás problémy dnešní doby, zejména ty, co přináší globalizace, prakticky neřešitelné. Proto byl vstup do EU správným krokem.