Nenechme si ukrást vlastenectví
Přepis projevu předneseného před budovou Českého rozhlasu u příležitosti 69. výročí vypuknutí Českého národního povstání.
Každý rok se scházíme na tomto místě, abychom si připomněli hrdinství účastníků Českého národního povstání v květnu 1945. Mluvíme o velkých historických postavách i o obyčejných lidech, kteří tenkrát položili život za svou zemi. Mluvíme i o důvodech, které je vedly k tomu, že vzali do rukou zbraň a šli do ulic bojovat s okupanty. Mohou být různé, ale jedno mají společné – vycházely z vlastenectví, z lásky k rodné zemi a k lidem, kteří v ní žijí. Klíčová otázka zní: existuje ještě dnes takové vlastenectví? Byli bychom ještě dnes schopni toho, k čemu se odhodlali lidé v květnu 1945?
Vlastenectví je pojem, který se v dnešní době zneužívá jako málokterý jiný. Někteří mluví o vlastenectví a přitom šíří nacionalismus a xenofobii. Někteří se domnívají, že aby byl člověk vlastencem, stačí nesnášet Evropskou unii a Brusel a vůbec všechno, co odtamtud přichází, možná s výjimkou peněz. To ale žádné hrdé vlastenectví není. To je naopak demagogie a pokrytectví.
Skutečné vlastenectví musí mít pozitivní program. Někteří nás straší, že se v jednotné Evropě rozplyneme, že evropská integrace bude náš konec. Přitom je to právě myšlenka úzké evropské spolupráce, díky které žije náš kontinent tak dlouho v relativním míru a poklidu.
Samozřejmě proběhla krutá válka na Balkáně, ale to nebylo v EU. Ve srovnání s dobou před začátkem procesu sjednocování Evropy žijeme v poklidných časech. Alespoň zatím. I proto nám nemůže být lhostejné to, co se děje na Ukrajině. Právě na Ukrajině vidíme často spíše nacionalismus než vlastenectví v pozitivním slova smyslu. A týká se to Ukrajinců i Rusů.
Co vidíme u nás, v České republice? Kde je jaké vlastenectví? Když vyhrajeme ve fotbale nebo v hokeji? To se chvíli radujeme na náměstích a po hospodách, že jsme mistři, a druhý den je po všem. To není vlastenectví v pravém slova smyslu a s pozitivním programem.
Když řada lidí, mnohdy velmi bohatých, podivně optimalizuje svoje zisky a daní co nejméně, to taky jistě není vlastenectví. Nemluvě už vůbec o těch, jejichž firmy rovnou sídlí v daňových rájích. A když někteří veřejní činitelé a podnikavci rozkrádají veřejné prostředky, to také nemá s vlastenectvím nic společného.
Nejde jen o to, že tenkrát v květnu 1945 byla válka, že lidé měli za sebou šest let tyranské okupace a že Sověti a Američané na našem území poráželi nacisty. Rozdíl je i v tom, že lidé v té době před sebou viděli řadu pozitivních příkladů. Prezidenta Masaryka, prezidenta Beneše, velké postavy naší minulosti. Partyzány, naše vojáky na Západě i na Východě, celý odboj, legionáře, Sokol atd. atd. Ale také úspěšné vědce, umělce, podnikatele. Takové máme stále, ale společnost si odvykla pokládat je za vzor. Podnikatele ještě možná ano, ale k těm se kolikrát vzhlíží jen podle toho, kolik mají peněz a ne podle toho jaký prosperující podnik vybudovali, kolika lidem dali práci a jak se k nim chovají.
Současné vlastenectví s pozitivním programem podle mě např. znamená daleko větší podporu vědy, výzkumu, školství a kultury než dosud. To posílí naše národní kořeny. Jsme malá země, snažme se dále zlepšovat v těch oborech, kde vynikáme, nebo na to máme reálnou šanci. A važme si lidí, kteří v těchto oborech něco dokázali a šíří dobré jméno naší země v zahraničí.
Moderní vlastenectví znamená také spravedlivější systém zdanění, zamezení daňovým únikům a nelegálního vyvádění zisků. Vlastenectví je stabilní a nezkorumpovaná veřejná správa, které je jedno, kdo je zrovna u moci, protože svou práci vykonává stále stejně kvalifikovaně ve prospěch občanů, ve prospěch naší země. Nepracuje pro lobbisty, ale pro občany a pro republiku. Současné vlastenectví znamená také mít politiky, za kterými se netáhnou kauzy, kteří se nedají koupit ani vydírat a kteří proto mají přirozenou autoritu. A kteří se nebojí, že jejich hlas nebude ve sjednocující Evropě slyšet.
Během povstání v květnu 1945 zahynulo na našem území skoro 12 tisíc lidí. Celkem bylo během války zabito přes 300 tisíc občanů Československa - v plynových komorách, na popravišti, v boji i jinde.
Co by asi řekli, kdyby měli možnost vidět Českou republiku v roce 2014?
Vlastenectví znamená jednat v životě tak, aby se za nás, obrazně řečeno, nemuseli stydět lidé, kteří položili život za naši svobodu. Nenechme si pojem „vlastenectví" ukrást těmi, kdo jeho pravý význam zneužívají a znehodnocují. Navraťme mu pozitivní obsah a jednejme v souladu s ním. Tak jsme povinni těm odbojářům, kteří neváhali naši vlast bránit se zbraní v ruce a obětovat své životy.
Každý rok se scházíme na tomto místě, abychom si připomněli hrdinství účastníků Českého národního povstání v květnu 1945. Mluvíme o velkých historických postavách i o obyčejných lidech, kteří tenkrát položili život za svou zemi. Mluvíme i o důvodech, které je vedly k tomu, že vzali do rukou zbraň a šli do ulic bojovat s okupanty. Mohou být různé, ale jedno mají společné – vycházely z vlastenectví, z lásky k rodné zemi a k lidem, kteří v ní žijí. Klíčová otázka zní: existuje ještě dnes takové vlastenectví? Byli bychom ještě dnes schopni toho, k čemu se odhodlali lidé v květnu 1945?
Vlastenectví je pojem, který se v dnešní době zneužívá jako málokterý jiný. Někteří mluví o vlastenectví a přitom šíří nacionalismus a xenofobii. Někteří se domnívají, že aby byl člověk vlastencem, stačí nesnášet Evropskou unii a Brusel a vůbec všechno, co odtamtud přichází, možná s výjimkou peněz. To ale žádné hrdé vlastenectví není. To je naopak demagogie a pokrytectví.
Skutečné vlastenectví musí mít pozitivní program. Někteří nás straší, že se v jednotné Evropě rozplyneme, že evropská integrace bude náš konec. Přitom je to právě myšlenka úzké evropské spolupráce, díky které žije náš kontinent tak dlouho v relativním míru a poklidu.
Samozřejmě proběhla krutá válka na Balkáně, ale to nebylo v EU. Ve srovnání s dobou před začátkem procesu sjednocování Evropy žijeme v poklidných časech. Alespoň zatím. I proto nám nemůže být lhostejné to, co se děje na Ukrajině. Právě na Ukrajině vidíme často spíše nacionalismus než vlastenectví v pozitivním slova smyslu. A týká se to Ukrajinců i Rusů.
Co vidíme u nás, v České republice? Kde je jaké vlastenectví? Když vyhrajeme ve fotbale nebo v hokeji? To se chvíli radujeme na náměstích a po hospodách, že jsme mistři, a druhý den je po všem. To není vlastenectví v pravém slova smyslu a s pozitivním programem.
Když řada lidí, mnohdy velmi bohatých, podivně optimalizuje svoje zisky a daní co nejméně, to taky jistě není vlastenectví. Nemluvě už vůbec o těch, jejichž firmy rovnou sídlí v daňových rájích. A když někteří veřejní činitelé a podnikavci rozkrádají veřejné prostředky, to také nemá s vlastenectvím nic společného.
Nejde jen o to, že tenkrát v květnu 1945 byla válka, že lidé měli za sebou šest let tyranské okupace a že Sověti a Američané na našem území poráželi nacisty. Rozdíl je i v tom, že lidé v té době před sebou viděli řadu pozitivních příkladů. Prezidenta Masaryka, prezidenta Beneše, velké postavy naší minulosti. Partyzány, naše vojáky na Západě i na Východě, celý odboj, legionáře, Sokol atd. atd. Ale také úspěšné vědce, umělce, podnikatele. Takové máme stále, ale společnost si odvykla pokládat je za vzor. Podnikatele ještě možná ano, ale k těm se kolikrát vzhlíží jen podle toho, kolik mají peněz a ne podle toho jaký prosperující podnik vybudovali, kolika lidem dali práci a jak se k nim chovají.
Současné vlastenectví s pozitivním programem podle mě např. znamená daleko větší podporu vědy, výzkumu, školství a kultury než dosud. To posílí naše národní kořeny. Jsme malá země, snažme se dále zlepšovat v těch oborech, kde vynikáme, nebo na to máme reálnou šanci. A važme si lidí, kteří v těchto oborech něco dokázali a šíří dobré jméno naší země v zahraničí.
Moderní vlastenectví znamená také spravedlivější systém zdanění, zamezení daňovým únikům a nelegálního vyvádění zisků. Vlastenectví je stabilní a nezkorumpovaná veřejná správa, které je jedno, kdo je zrovna u moci, protože svou práci vykonává stále stejně kvalifikovaně ve prospěch občanů, ve prospěch naší země. Nepracuje pro lobbisty, ale pro občany a pro republiku. Současné vlastenectví znamená také mít politiky, za kterými se netáhnou kauzy, kteří se nedají koupit ani vydírat a kteří proto mají přirozenou autoritu. A kteří se nebojí, že jejich hlas nebude ve sjednocující Evropě slyšet.
Během povstání v květnu 1945 zahynulo na našem území skoro 12 tisíc lidí. Celkem bylo během války zabito přes 300 tisíc občanů Československa - v plynových komorách, na popravišti, v boji i jinde.
Co by asi řekli, kdyby měli možnost vidět Českou republiku v roce 2014?
Vlastenectví znamená jednat v životě tak, aby se za nás, obrazně řečeno, nemuseli stydět lidé, kteří položili život za naši svobodu. Nenechme si pojem „vlastenectví" ukrást těmi, kdo jeho pravý význam zneužívají a znehodnocují. Navraťme mu pozitivní obsah a jednejme v souladu s ním. Tak jsme povinni těm odbojářům, kteří neváhali naši vlast bránit se zbraní v ruce a obětovat své životy.