Svátek práce se v posledních letech netěší mezi politiky, v médiích, ani ve společnosti takové pozornosti, jakou by si zasluhoval. Je to škoda a je to chyba. Nejde ani tak o to Svátek práce formálně slavit. Spíše je důležitější si uvědomit, že některé velmi negativní jevy, které jsme v pracovně právních vztazích pokládali už za minulost, se do života zaměstnanců plíživě vracejí.

Překračování osmihodinové pracovní doby o 50 i více procent bez nároku na jakoukoliv finanční kompenzaci pokládají někteří zaměstnavatelé bezmála za standard. Práce v lidsky nedůstojných a hygienicky nevyhovujících podmínkách. Šikana a ponižování ze strany nadřízených. Permanentní nejistota. Hrozba vyhazovu, někdy i za podmínek, které zákoník práce vysloveně zakazuje. V určitých typech provozů a v oblastech s vysokou nezaměstnaností jsou toto čím dál rozšířenější situace.

Kvůli porevoluční euforii bohužel u řady lidí zavládlo přesvědčení, že vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli budou fungovat zcela harmonicky a tak nějak samospádem. Že nebude třeba brát se za svá práva, obhajovat svou základní lidskou důstojnost. Že když se mi něco nebude líbit, tak se prostě seberu a půjdu jinam. K čemu odbory? Zaklínadlo „trh vyřeší vše“ mělo platit i pro trh práce.

Postupně se ukazuje, že to byla naprostá iluze. Mezitím však stihla mezi lidmi zakořenit určitá pasivita. Dostávám řadu dopisů a stížností, z nichž ale občas vysvítá jedna pro naši demokracii dost znepokojivá skutečnost – spousta zaměstnanců vůbec nezná svá práva. Prostě na ně zapomněli, nebo je ani nenapadlo, že nějaká mohou mít. Případně – což je ta nejhorší chyba – se bojí, nebo stydí je uplatnit. Narůstá také počet lidí, kteří z důvodu pracovního přetížení a nejistoty trpí depresemi. Připomeňme si tedy na Svátek práce především práva, která každý zaměstnanec má ze zákona a která vyplývají z kolektivních smluv. Na nás politicích je pak především to, aby výše uvedenými jevy postižení zaměstnanci cítili podporu veřejné moci a nebáli se svá práva vymáhat.