Shrnutí vystoupení na setkání senátorů s velvyslanci ČR.

Ve svém vystoupení bych se chtěl v krátkosti dotknout několika témat, která v mezinárodních vztazích dnes dominují a do značné míry určují samotnou jejich povahu.

Prvním z nich je samozřejmě migrace. Senát k migrační krizi zaujímá dlouhodobě konzistentní postoj, což dokládá celá řada usnesení. V horní komoře panuje napříč politickým spektrem shoda o tom, že odmítáme povinné a trvalé přerozdělovací mechanismů a že naopak od EU vyžadujeme razantnější politiku na hranicích, včetně té obranné. Je potřeba odložit méně závažné konflikty, které máme s našimi partnery a místo toho společně napnout síly k boji proti Islámskému státu.

Nebojíme se říkat, že problematika migrace souvisí s terorismem. Ne že by v našich očích byl každý imigrant terorista, ale situace je bohužel taková, že kořeny terorismu vedou v drtivé většině případů do islámských, zejména arabských zemí. Je třeba popisovat realitu takovou, jaká skutečně je a nenasazovat si růžové brýle jen proto, abychom se náhodou někoho nedotkli. Jde totiž o životy občanů EU.

Druhé téma, ke kterému se chci vyjádřit, je rusko-ukrajinský konflikt. Od počátku říkáme, že ruskou anexi Krymu je nutno považovat za jednostrannou a mezinárodně neuznatelnou anexi a toto stanovisko nemáme důvod měnit, i když mezi veřejností se názory na tuto věc různí.

Situace na Ukrajině je stále značně nepřehledná a proto je potřeba analyzovat její další vývoj. Osobně se obávám, že tato země není vnitřně jednotná a přitom by vnitřní jednotu potřebovala jako sůl, aby mohla bránit svou nezávislost. Bohužel takovou perspektivu i při pohledu na problémy současného vedení země nevidím.

Česká republika sice respektuje sankce ze strany EU vůči Ruské federaci, ale měli bychom důrazně trvat na zhodnocení jejich účelnosti a efektivity a především jejich dopadu na náš zahraniční obchod. Každý z nás senátorek a senátorů zastupuje zhruba 100 tisíc obyvatel. Drtivá většina z nás ve svých obvodech exportní sankce velmi složitě obhajuje. Tím spíš, když vidíme, že v loňském roce dosáhly přímé investice z Německa do Ruska úrovně 1,8 miliardy eur a pomalu se blíží úrovni z dob největšího rozmachu rusko-německé spolupráce v letech 2006-2010. A jen za první kvartál letošního roku je to už přes miliardu euro, čili lze očekávat další meziroční nárůst.

Nejen já se tedy ptám, k čemu ty sankce jsou, když Rusko v odpověď na ně přestalo odebírat řadu našich výrobků, zejména potravin, a když díky německým (ale nejen německým) investicím do výrobních kapacit na svém území nejen překonává ten výpadek dovozu, ale navíc se stává soběstačnějším. To znamená, že do budoucna bude daleko odolnějším vůči ekonomickému tlaku, jakým jsou například sankce.

Budoucnost bude zřejmě taková, že odbyt našeho zboží nebude ani po normalizování vztahů s Ruskem v plné míře obnoven, ty ztráty budou trvalé. Ale ti, kteří tam dodávají přímé investice, budou mít výnosy z dividend. Není možné, aby jedni na politice, která byla zvolena, trvale vydělávali na úkor druhých. To není zrovna dobré východisko pro vzájemnou solidaritu mezi zeměmi EU, která bývá tak často vzývána zejména v souvislosti s migrační krizí.

Třetím tématem, k němuž se chci vyjádřit, je Brexit. Senát respektuje vzniklou situaci a je třeba na ni uvážlivě reagovat. Prozatím není zcela jisté, co všechno bude brexit znamenat nejen pro Velkou Británii, ale především pro zbytek EU a tedy i nás samotní. Určitě nepatřím mezi ty, kdo by teď volal po urychlení integrace. Teď je podle mého názoru spíše třeba zabývat se vnitřní revizí dosavadní činnosti zejména Evropské komise a Evropského parlamentu. Je totiž prokazatelné, že v mnoha zemích občané k EU ztratili pozitivní vztah a situace je poměrně vážná. EU by se teď měla spíše „zfunkčnit", tedy usilovat o opatření, která jsou nezbytně nutná, např. chránit bezpečnost občanů a zabezpečit hranice proti nekontrolované migrační vlně. A také zvážit přijímání dalších a dalších směrnic a doporučení, které se snaží lidem vnucovat něco, po čem netouží a co ani nechápou. Zkrátka kvantitu bychom měli nahradit kvalitou. Nesmíme připustit zničení toho, co na EU je nejcennější, a to je fakt, že evropská integrace nám umožnila žít tak dlouhou dobu v míru. Nesmíme ohrozit hlavní myšlenku EU, tedy takzvané čtyři svobody – volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

Dalším tematickým okruhem je naše společná působnost v rámci Visegradské skupiny. Třeba i při naší nedávné návštěvě Kanady naši partneři věděli, že v rámci těchto zemí spolupracujeme a jaké názory zastáváme. Hlavní význam této spolupráce spatřuji především v koordinaci postojů zainteresovaných zemí, a to zejména ve směru působení v rámci EU.

Považuji za dobré a do budoucna potřebné a perspektivní také uskupení V4+. V současnosti zejména v oblasti migrační krize se Rakousko stává našim blízkým spojencem, byť před rokem nás v otázce přístupu k migraci kritizovalo. Dnes vystupování jejich představitelů jsou někdy dokonce razantnější než naše. Rakousko udělalo velký pokrok a myslím, že bychom ho měli v krátké době k některým jednáním V4 přizvat.

Spolupráce zemí V4 efektivně funguje také na parlamentní úrovni, i když je pravdou, že nejsem velikým příznivcem její další institucionalizace, např. na parlamentní úrovni, jak nyní zaznívá např. z polské strany. My pro tento krok nemáme pochopení, protože by to oslabovalo roli národních parlamentů.

Na závěr mi dovolte, abych připomněl, že v loňském roce vznikl mechanismus setkávání nejvyšších ústavních činitelů ke koordinaci zahraniční politiky, kterého se jako předseda Senátu také účastním. Všechna proběhlá koordinační setkání, která svolává prezident republiky, se týkala jak aktuálních, tak i dlouhodobých témat české zahraniční politiky a hodnotím je jako přínosná. Ale vy víte, že tato setkání nejsou zcela dostatečná, protože ne vždy je pozice, na které se shodneme, v praxi dodržována. Do zahraniční politiky se přenáší vnitřní zájmy některých politických subjektů a ústavních činitelů, což považuji za nebezpečné, protože to oslabuje pozice ČR v zahraničí a v rámci mezinárodních institucí.