ODS chce být hlavní silou na pravici. Stane se? Nestane? Anebo spíše: Může? Nemůže?

Po obrodném kongresu má ODS nové vedení a starý cíl. ODS se musí opět stát hlavní silou na pravici, prohlásil ve své děkovné řeči předseda Petr Nečas. Znělo to ostatně sálem unisono, i padlí hrdinové se přidali. Petr Bendl si jakoby zastýskl, ale myslel to bojovně, když pravil: Nejsme už hegemonem na pravici. Tedy: dominance, hegemonie. Co vlastně ODS ztratila a co chce získat?

ODS vskutku ztratila sílu a tato ztráta se dá skoro přesně spočítat, neboť se rovná počtu ztracených hlasů, počtu ušlých mandátů a menší je příjem ze státního rozpočtu - nemluvě o dalších ušlých benefitech. Od úst k ústům se na kongresu proto neslo: Vyrojili se nám na pravici konkurenti a my jsme oproti nim ztratili, tak to nemůžeme nechat.

Konkurenti, jak známo, jsou TOP09 a VV. Přesto jsou to zároveň bratři v triku, vždyť jenom díky nim nemusí ODS hovořit o porážce a naopak může počítat s vládou a Petr Nečas s premiérstvím.

Taková byla ostatně původní představa. TOP09 se zdál být docela sympatický projekt druhé pravicové strany, která pomůže, když se Topolánkovo rozkročení, posun do středu či evropeizace ODS, jak se to různě nazývalo, ukazovalo být spíše jen rétorickou bublinou, která zřejmě nevykouzlí v občanstvu většinovou podporu pro pravici. Menší strana na pravici vedle nevyzpytatelných lidovců proto vypadala mile, neboť mohla opět přihrát vládu do rukou ODS. Celé se to ale nějak zvrtlo. TOP09 se dokonce nyní vydává za sesterskou stranu. Jsme obě dvě středně velké strany, jak to řekl v pozdravném projevu na kongresu její předseda kníže Schwarzenberg.

Navíc se ve volbách ke slovu a k moci prodrala další zbrusu nová strana zvaná „véčkaři“. Jako na potvoru právě ta nakonec zachraňuje pravicovou vládní většinu. Namíchala však takový koktail politických nápadů, že udělala vrásky na čele nejen matadorům z ODS, ale vyděsila i onu mladší, byť jinak docela zkušenou sestru TOP09.

Když Petr Nečas žádá od obrozené ODS státi se dominantní silou pravice, je to úkol srozumitelný, byť je poněkud schizofrenní. Cílem je zřejmě dosáhnout za prvé toho, aby TOP09 přišla o punc mladší a hezčí sesterské strany a stala se z ní stará dobrá druhá menší pravicová strana, jako byla svého času ODA, anebo později US. Za druhé je třeba disciplinovat a pravicově ukáznit „véčkaře“, aby vládu pravice umožňovali, ale přitom moc nekomplikovali. Schizofrenní je tento úkol proto, že obojího má býti dosaženo společně ve vládní koalici, která by se neměla při plnění tohoto úkolu rozpadnout. Svým způsobem je to něco jako kvadratura kruhu, tedy postup z hlediska matematického nesmyslný, ale z hlediska politického zřejmě zvládnutelný.

Když Petr Bendl mluvil o ztrátě hegemonie, myslel asi podobně na ztrátu pozic stranických, ale i osobních, nicméně dotkl se přeci jenom dalekosáhlejšího problému. Ztráta hegemonie je totiž onačejší záležitost než ztráta dominance. Síla strany se dá spočítat: buď máte většinu hlasů, nebo nemáte; buď sestavujete vládu, nebo si berete opoziční čas na sebereflexi. Avšak hegemonie je vláda vlezlejší a skrytější, protože je to ovládání myšlenek, které se honí v hlavě občanům. Její ztráta znamená, že nejste slyšet, že vás druzí neberou vážně, že vám nevěří atd.

ODS ztratila nejen dominanci, ale i hegemonii, neboť její politické koncepty a návrhy přestaly být věrohodné, a občané začali slyšet na návrhy jiných strana na pravici, kde se nabídla mladší a protřelá sestra TOP09 a předvedli populističtí „véčkaři“.

Tři strany pravicové koalice tedy nyní dávají dohromady program rozpočtové odpovědnosti. Ztráta hegemonie, kterou utrpěla ODS, se projevuje v tom, že ODS již není schopna definovat opovědnost, o níž se přitom hovoří, ve svých pojmech. Místo Topolánkova rozkročení, které mělo být zdrojem síly nové ODS (nemylme se již M.T. mluvil o nové ODS), se ODS začala potácet na laně napjatém mezi dvěma sloupy. Na jedné straně neoliberální pojem odpovědnosti v podání TOP09 s konzervativním nádechem, že v tomto vezdejším světě se za všechno platí a ani veřejné statky nejsou a nebudou zadarmo. Na straně druhé podobný neoliberální program VV populisticky podbarvený argumentem, že péče o veřejné statky nějak moc zachutnala zavedeným stranám a jejich dinosaurům, které je třeba od zdroje odstřihnout a toky veřejných financí obrátit tak, aby z nich měli zisk obyčejní občané, např. převést 10 miliard z armády do školství, když už ne rovnou spojit ministerstvo obrany a vnitra v jedno ministerstvo vnitřní i zahraniční obrany zároveň.

V tomto širokém politickém rozpětí se nyní definuje pojem odpovědnosti, nicméně stále pořád, jak se u nás sluší, v neoliberálních pojmech. ODS vskutku ztratila hegemonii na pravici, ale po pravdě řečeno, ztratila ji již s pádem Klausovy vlády v roce 1997. Přesto, jak vidět hegemonie pravice trvá nadále, aby se tak řeklo, napříč stranami, neboť stále ještě nejsme schopni uvažovat o odpovědnosti v jiných než neoliberálních pojmech.

Bylo by s podivem, kdyby ODS mohla získat zpět tuto ztracenou hegemonii, jakkoli je docela pravděpodobné, že získá zpět svoji ztracenou sílu a bude na pravici dominovat. Hegemonie založená na neoliberálním dogmatu se navíc zdá být již věcí minulosti. Co se budoucnosti týče, tak větší průbojnost vykazuje spíše pravicový populismus než poloviční konzervatismus, ať již v podání nového vedení ODS, nebo kryptolidoveckého vedení TOP09.