Svého času sepsalo několik levicových intelektuálů 10 otázek pro kandidáty na předsedu sociální demokracie s tichou nadějí, že politika je více, než „kabaret ve sněmovně“ (Vít Bárta), „oblbování lidí dole“ (sousedka), „derivace finančních toků nahoře“ (nejmenovaný post-marxista), nemluvě o výlevech doktora Ratha s abstinenčními kapkami v ruce. Bohuslav Sobotka, jeden z horkých kandidátů na předsedu, chce také od politiky asi něco více, když neváhal a publikoval své odpovědi na dané otázky (lze dohledat na webu Deník Referendum) . Postupoval přitom systematicky a dokázal „pokrýt“ všechna témata. Jeho argumenty si každopádně zaslouží pozornost. Jako jeden ze signatářů výzvy, jsem se nejen začetl, ale pokusil se též odpovědět – pouze za sebe ovšem. Zaměřil jsem se však pouze na jeden motiv jeho úvah, který považuji za zásadní.

Třetí cesta patří k leitmotivům Sobotkovy argumentace. Leitmotivů je ovšem více, dokonce se dá říci, že spolu vnitřně souvisí, ale nezdá se, že vytváří souzvuk. Je třeba je zřejmě doladit, ale jakým způsobem a s využitím jakých politických prostředků, to je docela sporné téma, které zde mohu jenom načrtnout. Celková skladba se zřejmě jmenuje Obhajoba sociálního státu a za leitmotivy bych označil požadavek návratu k tradičním hodnotám sociální demokracie, odmítnutí třetí cesty Tonyho Blaira a nového středu Gerharda Schrödera, přiznaná touha po střední třídě, v kontrapunktu pak výzvy globalizace a ve finále posun od národního modelu sociální demokracie k modelu evropskému nadnárodnímu.

I) Bohuslav Sobotka: „Nedomnívám se, že model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotovou revizi, s výjimkou jeho žádoucí transformace na celoevropskou úroveň.“
K sociálnímu státu vede sice méně cest než do Říma, určitě by se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale pořád je jich docela hodně, ovšem ta sociálně demokratická, přinejmenším na evropském kontinentě, mezi nimi hraje prim. Mýlili bychom se ale, kdybychom si mysleli, že k sociálnímu státu jsme prostě po nějaké cestě dorazili a teď bychom ho měli jen zabydlet, případně bránit proti vetřelcům. Bohužel je sociální stát v chodu, jako je v chodu kapitalismus, k němuž patří. Sociální stát se dá ve zkratce charakterizovat následovně: a) keynesiánská ekonomika, jež spočívá v regulaci domácího trhu makroekonomickými prostředky s využitím donucovací moci státu, b) stát je státem veřejných služeb, neboť liberální práva jsou rozšířena o práva sociální, c) politika se odehrává na půdě zastupitelské demokracie: vládnou elity, jež se legitimizují v politické soutěži o hlasy voličů. Politická soutěž probíhá v podmínkách masové organizace sociálních zájmů, pro kterou jsou příznačné masové strany (parlamentní politika) a masové odbory (mimoparlamentní politika) – daří se tak institucionalizovat sociální konflikty a sociální stát má korporativistické rysy.
Ať chceme nebo nechceme, je příliš mnoho dokladů toho, že koncem 20. století vzal tento sociální stát za své a není k němu návratu. Popsat demisi sociálního státu není ovšem snadné: je hodně teorií, ale málo všeobecně uznávaných argumentů, nicméně známky demise sociálního státu jsou neoddiskutovatelné. Nevratné změny vidno na všech třech úrovních. Za prvé, stát je příliš slabý na keynesiánskou makroregulaci. Za druhé, politická moc není schopna zajistit fungování systému veřejných služeb, nikoli jenom z hlediska efektivity (neoliberální argument), ale neméně z hlediska sociální spravedlnosti (např. naše veřejné zdravotnictví dávno funguje na nerovném principu ne kvůli poplatkům, ale kvůli klientelistickým vazbám při zajišťování zdravotní péče, viz Ludvíkovi „kuliši“ v Motole). Za třetí, politika se zásadně změnila: masové strany s pevnou organizací a identifikovatelnými sociálními zájmy se už vyskytují jenom v učebnicích. Masové odbory už nejsou schopné organizovat (tlumit a prosazovat) zájmy „ovládané“ většiny mimoparlamentní cestou tak jako dříve. Tato změna je dobře vidět na akci „Děkujeme, odcházíme“. Lékařské odbory, jež ji zorganizovaly, se starají jenom o omezený skupinový zájem (např. zájem zdravotních sester už do něj neopatří a klidně může dojít ke střetu) a prosazují tento zájem nebývalými způsoby spíše tržními než odborářskými - pomocí PR agentur s využitím marketingových postupů.
Je dobré si rovněž připomenout, že starý dobrý sociální stát byl odmítnut nejen Novou pravicí v 70. a 80. letech minulého století – právě tehdy se prosadil onen tolik protivný neoliberální konsensus, že je třeba sociální stát zprivatizovat. Už dříve však Nová levice začala sociální stát napadat za to, že je to vlastně byrokratický a korporativistický stát, který slouží kapitalistické ekonomice a jenom rafinovaným způsobem maskuje skrytou manipulaci a vykořisťování občanů. Nová levice přitom uznala, že se kapitalismus hodně proměnil, např. že zmizela dělnická třída. Objevila ale zároveň, že kromě ekonomického vykořisťování námezdní síly, jak je popsal Marx, jsou v byrokratickém a korporativistickém sociálním státě v chodu jiné podoby vykořisťování a v docela jiných oblastech společenského života, např. diskriminace žen v rodině, etnických menšin ve většinové společnosti, nebo i příroda opracovávaná neviditelnou rukou trhu.

II) Bohuslav Sobotka: „Třetí cesta [blairovská ]nepřinesla trvalé programové řešení .... V současné době je sociálně demokratické hnutí postaveno do nové situace a to zejména díky globální ekonomické krizi.“
Kolem třetí cesty panuje velké rozčilení v kruzích sociální demokracie, blízkých i vzdálených. Do jisté míry právem, protože vskutku v mnohém selhala a nestala se novým programem nových sociálních demokracií v nových podmínkách globálního kapitalismu. Není zde místo na nějakou důkladnější analýzu. Nicméně stoupencům i kritikům by nemělo uniknout, že problémy, na které blairovská třetí cesta chtěla reagovat, jsou reálné, vážné a měly by nám stále vrtat hlavou. Nejhorší možnou reakcí podle mého názoru by byla teze, že „nedávná globální ekonomická krize ukázala, že jsme se dostali do nové situace a stačí se vrátit tradičním hodnotám sociálního státu.“
Předně třetí cesta Tonyho Blaira je hodně specificky britská, ne náhodou Gerhard Schröder pro německé poměry prosazoval raději označení Nový střed a řada dalších sociálních demokracií, zejména v Nizozemí, v Dánsku a ve Skandinávii, podobnou politiku prosazovala i dříve a bez nějaké podobné nálepky. Blairovská třetí cesta ovšemže není jednoduše ona třetí cesta mezi kapitalismem a socialismem, v jejímž znamení se sociální demokracie kdysi zrodila. Sociální demokracie se v 80. letech nacházela v poněkud jiných kleštích než na počátku 20. století. Tentokráte musela čelit nástupu Nové pravice a musela se vyrovnat s tím, že staré recepty sociální demokracie na budování sociálního státu přestaly fungovat. Blairova třetí cesta je tedy přesněji řečeno třetí cestou mez i Novou pravicí a Starou levicí. Stará levice to tehdy byla stará garda, budovatelé sociálního státu, v očích mladé generace ale obhájci zavedeného sociálně korporativistického modelu sociálního státu, který v 70. letech začal selhávat a stal se vděčným terčem kritiky ze strany Nové pravice. Před očima měli, jak se sociální stát začal drolit pod náporem globálního kapitalismu. Nová pravice to dokázala využít a stará levice jenom dodávala argumenty k ještě tvrdším útokům Nové pravice.
Je třeba si zároveň uvědomit, že blairovská generace sociálních demokratů byla studentskou generací revoltující Nové levice v 60. letech. Zatímco ale echtovní stoupenci Nové levice vsázeli pouze na mimoparlamentní politiku, jež, jak doufali, nakonec přeorá onen „zkostnatělý“ sociální stát, tak blairovská generace se dala na parlamentní cestu směřující ale k podobnému cíli. Svým způsobem se tak vydali na vlastní cestu parlamentními institucemi. Postupovali přitom ve znamení původní třetí cesty sociální demokracie, neboť možností globálního kapitalismu chtěli využít k realizaci „tradičních hodnot“ sociální demokracie, jako je rozvoj osobnosti, sociální spravedlnost, rovnost příležitostí apod.
Nakonec se ale poněkud naivními ukázaly být jejich představy o tom, jaké příležitosti pro rozvoj individuality, osobní odpovědnosti, společenské solidarity atd. vlastně globální kapitalismus nabízí tak, aby je bylo možno využít bez korporativismu a klientelismu byrokratického sociálního státu. Optimistická čekávání to byla přehnaná, globální kapitalismus se ukázal být docela nesmlouvavý a krutý v tomto ohledu, avšak jejich pochopení toho, že starý sociální stát neobstojí pod náporem globálního kapitalismu neradno vytěsnit z mysli, pokud chce levice usilovat o parlamentní cestu k politické moci.

Hlavní teze, kterou bych rád zdůraznil nakonec, je zdánlivě prostá: Pokud sociální demokracie myslí vážně to, že chce na svou stranu získat střední třídu, neobejde se bez důkladného promýšlení třetí cesty se vším všudy i s jejími úskalími.