Summit EU skončil dohodou o tom, že vznikne evropský systém rozpočtové odpovědnosti. Český premiér Petr Nečas nepodepsal: My si prostě naši rozpočtovou odpovědnost nenecháme brát. Naše vláda na rozpočtové odpovědnosti, jak ví každý, delší dobu pilně pracuje, dokonce ji umně kombinuje s bojem proti korupci. Oboje ovšem na český způsob. Navíc, jak jsme se dozvěděli, pan premiér ani neměl mandát něco podepsat. Finanční trhy sice již odpočítávaly poslední chvíle EU a naši mediální komentátoři se předháněli v úvahách o tom, kdy už to Euro konečně padne. Ale pan premiér neměl mandát?! Podotkl pouze, že bychom se neměli unáhlit. Proboha, proč tam jezdil, když neměl mandát? Pokud si chtěl dát nějaký ten chlebíček na banketu, mohl zůstat doma. Hádám, že na hradní recepci po návštěvě ruského prezidenta Medvěděva ještě nějaké chlebíčky zbyly.

Všechno to začalo vlastně již na začátku 90. let. Pamatuji, jak Ladislav Hejdánek svého času publikoval v Lidovkách článek, v němž tehdy populární politické heslo Návrat do Evropy doprovodil otazníkem. Úvaha to byla přímočará: Do Evropy jsme vždycky patřili, ale když je nyní řeč o návratu, tak se musíme ptát, co Evropě můžeme cenného přinést, čím ji můžeme obohatit. A podle jeho názoru toho nebylo málo. Hlavně myslel na disidentskou zkušenost morálního odporu vůči zkorumpované politické moci. Čtenářské ohlasy byly bouřlivé - dostal co proto. Mladá pravice nechtěla na cestě vidět žádné otazníky, natož ty morální a disidentské. Rodící se elitní pravice potom takovéto úvahy utloukla důrazem na standardní postupy demokratické, tržní i jiné, vždy ovšem bez přívlastků. Pozdní pravice rozpočtové odpovědnosti nakonec již celý tento disidentský (a s Hejdánkem řečeno evropský) motiv nenásilného odporu proti zkorumpované moci opustila úplně a nahradila jej mašínovskými medailemi za boj proti komunismu se samopalem v ruce. Pravice má nyní své nové hrdiny, nikoli ovšem evropské, ani bych neřekl americké, spíše prostě neokonzervativní.

Z budování standardní tržní ekonomiky, jež následovalo, se vyklubala česká cesta ke kapitalismu bez přívlastků. Sisyfovský úkol vybudovat kapitalismus ve společnosti bez kapitálu, jsme vyřešili elegantně, byť s trvalými následky. Kupónová privatizace vypadala na první pohled jako demokratická metoda, jak z neutěšené české společnosti vytvořit společnost soukromých vlastníků akcionářů. Na druhý bližší pohled to byla metoda, jak dát vzniknout české ekonomické elitě. Ta ovšem vznikala za závojem propagandistických řečí o všelidovém kapitalismu a tato zkušenost, jak lze spojit propagandu s reálnou mocí, naší nové elitě přešla do krve. Těžko se mohla ubránit dojmu, že demokracie není než oblbování lidí hezkými řečmi a reálná moc se spíše zakládá na zákulisní dohodě ekonomické a politické elity. Kupónová privatizace přitom nebyla jedinou metodou na této české cestě ke kapitalismu. Jak rád připomíná Tomáš Ježek, některé podniky nebylo možno privatizovat metodou komputerové distribuce akcií, bylo třeba podávat, posuzovat a schvalovat konkrétní privatizační projekty. A tak nové ekonomické elity objevily „džusování“ a jiné postupy, jak se z manažera státního podniku stát jeho soukromým vlastníkem. Stačilo si prostě „půjčit“ peníze od svého státního podniku, ty převést (jak se nyní říká odklonit) do svých soukromých držav a pak si podnik v rámci privatizačního projektu se schválením politiků poctivě „koupit“ – viz MUS (kde jsou ale „švýcarská konta“ těch dalších?)

Do Evropské unie jsme, jak vidno, vstoupili odhodláni a dobře vybaveni. Dá se dokonce říci, že jsme Evropu také trochu obohatili. Naše pravice ovšem záhy zjistila, že v EU jsou zase evropské elity politické a podnikatelské a že by výdobytky české cesty mohly být ohroženy. Kdo by se chtěl dělit o moc nebo nechat válcovat? A tak jsme začali naříkat nad demokratickým deficitem v Evropské unii. Řekl bych, že to byla docela pokrytecká lamentace, když chráněny před EU měly být domácí elity, nikoli občané. Česká pravice tak objevila propagandistické kouzlo národní mytologie. Vhodně ji ovšem doplnila o osvědčené neokonzervativní motivy boje s byrokracií a socialismem, tentokráte ovšem v jejich evropském, přesněji řečeno bruselském podání. Českou politiku je třeba nechat v českých rukou. To se stalo naší politickou devízou.

Může se někdo divit, že se premiér Nečas vrací ze summitu EU s tím, že nepodepsal? Každý ze čtyř oponentů má své důvody: Británie, Maďarsko, Švédsko i Česko. Jsou to vždy zvláštní důvody historické a politické. Trochu mě děsí, že nejblíže jsou postojům naší pravice zrovna důvody maďarské. Premiér Nečas určitě nepojede do Moskvy, jak se někteří bojí, své spojence si ovšem v Evropě najde. Každopádně ale zařadil zpátečku. Podíváme-li se na cestu české pravice od 90. let do současnosti, není to vlastně až takové překvapení.