Stanislav Gross, říká se, byl příliš mladý pro smrt, která jej chtě nechtě dostala, i pro premiéra, kterým se chtěl i nechtěl stát. V médiích je to všeobecný pocit, něco jako vyjádření upřímné soustrasti. Byly ovšem časy jiné, kdy média byla na koni a upřímnost z plakátů dostávala na frak. Co média umí a neumí, o tom darmo mluvit, ale jeden dovětek by to chtělo.

Ačkoli se o smrtelné nemoci bývalého premiéra Stanislava Grosse vědělo delší čas, byl poměrně uchráněn vlezlé dotěrnosti médií, i bulvár více méně zůstal stranou, ačkoli jindy líčí i detaily z chorobopisu, majetkových i rodinných poměrů se zaujetím, jež nezná lidských překážek. Kolem smrti Stanislava Grosse ale panovaly v médiích spíše rozpaky a možná i skrupule, nebo pocit trapnosti. Jenom někteří staří harcovníci navázali na řeči o Grossově policejním státě. Veřejnoprávní televize zase neváhala v hutné zkratce seznámit posluchače s lékařskou anamnézou, postupem choroby i způsoby léčení či spíše lékařské péče, leč učinila tak naučně a edukativně bez nejmenších náznaků senzacechtivosti.
Stanislav Gross se zase vrátil do médií. Četli jsme střídmé nekrology, vyjádření politiků více méně zdvořilostní, s výjimkou od Václava Klause, který řekl cosi o dvojí smrti. Nikde nechyběl stručný životopis, takové politické curriculum vitae, hodně fotografií, často s Milošem Zemanem, tehdy byl korunním princem. Podivné, nejvíce fotografií je z mladických let - takový to býval jinoch!? V čase pohřebním jsme tak sledovali nový příběh o politickém talentu, který byl příliš mladý pro politiku, jejíž nástrahy nezvládl, vlastně příběh na téma svedení a odpuštění.
Také v tomto pohřebním příběhu Stanislava Grosse se pochopitelně mluví o pořízení bytu, o půjčce strýčka Vika a o křišťálově čistém křišťálu při vysvětlování této půjčky. Leč je to jenom kulisa, zcela se ale vypařil klíčový aktér této Grossovy kauzy předchozí, která jej stála post a možná i zdraví. Podíváme-li se na televizi z tehdejší doby, nebo zalistujeme-li stránkami tehdejším novin, vždy se v popředí objeví novináři, kteří něco naléhavě zjišťují, analyzují, počítají platy, aby zjistili, zda si premiér mohl koupit soukromý byt, nebo nemohl, a když se nedopočítají, tak jdou po stopě, která je čerstvá a slibuje další lapsus Stanislava Grosse, který se jen dále zaplétá do slov i činů. Pryč s premiérem! Odhalení korupce je záminka, potopení vlády cíl. Podařilo se jej dosáhnout jenom zčásti. Nyní však v pohřebním příběhu se novináři někam vytratili, zbývá premiér Gross, který jako by trpěl samomluvou. Proč se k tehdejším výkonům nikdo nehlásí? Copak to nebyla naše Grossgate, za jejíž investigaci novináři vstupují do síně slávy? Nebyla.