Diskuse o uprchlících a naší ochotě, či spíše neochotě uprchlíky přijmout u nás běží již nějaký čas. Výsledky nejsou příliš povznášející, nicméně jsou docela poučné. Můžeme takto nahlédnout do kuchyně české politické mysli. Objevila se přitom řada „zdařilých“ rétorických figur. Tři z nich určitě stojí za zmínku.

Tak prezident Zeman na půdě OSN vyložil, jak si představuje odstraňování příčin uprchlické krize v zemích původu. Soudí, že potřebujeme celosvětové mezinárodní vojenské jednotky, které budou likvidovat vůdce militantních islamistů. Nelze přehlédnout, že je to jistý pokrok, jelikož dříve navrhoval bombardování Islámského státu rovnou bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a před tím chtěl dokonce bombardovat Irán. Naštěstí je Miloš Zeman prezidentem země, která nemá ani taková letadla, ani vojenské jednotky, jež by něco takového mohly podniknout, jinak by český příspěvek k destabilizaci Středního Východu zřejmě patřil k nejhorším. Jedná se tedy spíše o rady brouka Pytlíka, co by druzí měli udělat, ale nějak nechápou. Známe to sami, Miloš Zeman radí rád a často.

Jinou rétorickou figuru vycizelovala téměř k dokonalosti česká vláda, když tvrdí, že řešení uprchlické krize může být jenom společné, přitom ale nesmlouvavě odmítá přerozdělování uprchlíků s argumentem, že o uprchlících si musí každá země rozhodovat sama. Vypadá to jako logický rozpor, ale je to běžná rétorická figura v politice. Moralisté by mluvili o farizejství, analytici spíše o snaze udržet si přízeň voličů a zůstat přitom v EU. Viděno selským rozumem vláda by chtěla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bohužel není jasné, kdo je zde vlkem a kdo kozou. Takže se dá spíše čekat, že tato rétorika voliče neuspokojí a EU naštve.

Se svou troškou do mlýna v diskusi o xenofobii v Čechách, před kterou varovala výzva vědců proti nesnášenlivosti, přišli Cyril Höschl a Karel Oliva (Úvaha, nikoli výzva, LN 4.9.2015). Vystřihli ale poměrně zmatenou rétorickou figuru a popletli žánr.

Výzva se obrací na politiky, média a veřejnost a chce, aby nepodléhali nesnášenlivosti, aby ji nešířili a nezneužívali. Ode všech žádá, aby užívali kritického a zdravého rozumu. Uvažující Cyril Höschl a Karel Oliva namítají, že výzva je elitářská, neboť „podprahově naznačuje, že ostatní takové schopnosti nemají“, a navíc „nevědecky“ „obviňuje českou společnost z narůstajícího rasismu a xenofobie.“ Leč obě námitky jsou mylné, neb jsou založeny jednak na nepozorném čtení a jednak na nepochopení žánru, což je korunováno vlastním zcela „nevědeckým“ tvrzením.

Leč výzva není elitářská, ale naopak demokratická. Na veřejnost se obrací slovy: „Prosíme veřejnost, jednoho každého z vás, tedy z nás.“ Výzva tedy naopak vidí v soudném rozumu nejen prostředek léčby, ale také půdu, na kterou se může postavit demokratická veřejnost bez rozdílku akademických hodností a titulů - jeden každý z nás. Pak společně můžeme vzdorovat rasismu a xenofobii.

Popletená je námitka, že výzva obviňuje českou společnost z xenofobie nevědecky. K tomu lze říci, že výzva je slovem ve veřejné debatě, nikoli vědeckým pojednáním. Uvažující Cyril Höschl a Karel Oliva o tomto rozdílu sami dobře vědí, neboť klidně naopak tvrdí, že „česká společnost xenofobní nebyla a není“, aniž by uvedli nějaký vědecký výzkum. Odvolávají se pouze na úspěch Vlasty Horvátha a Sámera Issy v soutěži o českou superstar, což působí spíše jako špatný vtip. Zatímco signatáři výzvy vědců mohou poukázat na rasistické fenomény na českých náměstích, nemluvě o sociálních sítích, tak vědci Höschl a Oliva mají v rukávu celebrity ze showbyznysu. Co dodat?

Psáno pro časopis Listy č. 5/ 2015 (právě v prodeji)