Francouzský prezident Macron varuje střední Evropu, že EU není supermarket, ale netuší, že kamenem úrazu není tolik naše vypočítavost jako spíše konzervativní revoluce, která oživuje koncept evropského Středu. Zítra má prezident Macron namířeno do Salzburgu, aby si o tom udělal vlastní obrázek. Copak se asi dozví?

Když loni v polské Krynici maďarský premiér Viktor Orbán požadoval v Evropě konzervativní kontrarevoluci, tak jej přítomný Jaroslav Kaczynski zkorigoval, že vhodnější je prapor konzervativní revoluce. Stále můžeme zaznamenat nuance v maďarských a polských postojích, hlavně k Rusku, ale konzervativní revoluce je na tahu. Z Višegrádské čtyřky se již podařilo udělat spolek na rozložení EU. Vůdčí země jsou ovšem Polsko a Maďarsko, ostatní poněkud tápou, ale podobně naladěné politické elity se prosazují všude. U nás je to zatím spíše jenom konzervativní revoluce plíživá a v mezích zákona. Směr je ale stejný, stačí sledovat hlavní politická hesla, která jsme do Evropy vytrubovali: Návrat Evropy! Evropě to osladíme! Kvóty Ne! Euro Ne! Česká pravice se vracela do západní Evropy tak otřesným způsobem, až zkazila národ a udělala z něj nejvíce euroskeptický národ v Evropě.

Na této scéně se u nás producíruje poměrně hodně klaunů, počínaje Martinem Konvičkou, sociologem Hamplem a konče Janou Volfovou, ekonomem Kohoutem, ale i hlasatelem přímé demokracie Tomio Okamurou, který jediný je schopen zorganizovat alespoň nějaké politické hnutí. Nemají to ale snadné. Zavedené politické strany se snaží upoutat přízeň rozladěných občanů tím, že této nové pravici kradou vajíčka z košíku a přebírají jejich témata. Některým si i daří. ODS, která se propadla až k hranici volitelnosti, se rozhodla na této vlně vrátit na výsluní. A její bývalý předseda Václav Klaus se vodami konzervativní revoluce občerstvil tak důkladně, že nechal stranou veškerý svůj dosavadní odpor k občanské společnosti a jejím nevoleným představitelům a nyní hlásá, že volby nic nerozhodují, že to chce občanskou revoluci, zatím ještě nějakou sametovou v mezích zákona.

Ve Středu Evropy se takto ke slovu dostává nová pravice post-transformační. Svůj neoliberalismus nyní spojuje s nacionalismem. Privatizace sociálního státu zůstává pořád programem, ale usměrňovat ji třeba do rukou národních elit, nikoli evropských, natož globálních, proto je třeba brojit proti globálnímu kapitalismu. Je totiž rozdíl mezi globální ekonomikou a národním hospodářstvím, jak často opakuje Viktor Orbán. Zásadně je to ovšem pravice populistická, která za vlastizrádce označuje etablované politické elity usazené v institucích, jež se údajně odcizily lidu. Vůdcové této nové pravice budují plebiscitární přímou linku k lidu s pomocí propagandy a masové agitace. V Čechách zatím tápeme, protože vůdcové takového formátu zatím nedorostli, ač se Václav Klaus docela snaží a Miloš Zeman to zkouší napříč politickým spektrem. Oba ale mají již nejlepší své dny za sebou. Nicméně není všem dnům konec.

Hledání nového Středu Evropy ovšem znamená oživování geopolitické mrtvoly. S koncem Druhé světové války totiž ztratil koncept střední Evropy svůj politický smysl, když jej nahradily pojmy převzaté z rozdělení světa na dva bloky, na Východ a Západ. Teprve s oslabením této hranice se střední Evropa mohla probouzet ze zimního spánku.

Nejprve disidenti jako George Konrád nebo Milan Kundera přišli s kulturním konceptem střední Evropy, když nad geopolitickými hranicemi Východu a Západu vyhlíželi středovou kulturní krajinu podunajské rakousko-uherské monarchie, která v jejich očích ovšem již nebyla žádným žalářem národů, ale naopak územím, kde vícero kultur v pluralitě a vzájemném dialogu žilo pospolu a stalo se zřídlem velikolepé středoevropské vzdělanosti. Tento c. k. podunajský multikulturalismus je sice docela nevěrohodný, ale pro literáty deptané východní komunistickou mocí byl pochopitelnou útěchou.

Po pádu komunismu se geopolitická hranice v Evropě začala posouvat dále na Východ a evropský Střed tak našel novou příležitost, jak se dostat ke slovu. Dala se dohromady Višegrádská 4, která se chtěla vrátit do západní Evropy, což znamenalo, že jsme vstupovali do jejích institucí ekonomických a politických, především EU a NATO. Domácí elity ale záhy zjistily, že jim moc a peníze unikají do nadnárodních evropských a globálních prostorů. Také občané se nestačili divit, že jedním z významů slova demokratická transformace je nedemokratický otřes. Následně pak staré politické elity, které stály za návratem do Evropy, byly buďto vytlačeny na okraj, nebo se samy přeorientovaly. Na tahu jsou nyní nové elity, které brojí proti západní Evropě a jejím institucím, sází na nový populismus pravice a hledají nové koncepty, jak se kulturně a politicky prosadit.

Nevím, jestli zrovna o těchto věcech budou s francouzským prezidentem Macronem mluvit premiéři Sobotka a Fico, anebo si vystačí s nízkými mzdami, které nás přece také trápí. Mozartův Salzburg je ovšem vhodné místo k úvaze nad tím, zda patříme na Západ, nebo do pravého Středu, do něhož nás láká polsko-maďarská konzervativní revoluce.