Liberální demokracie ve střední Evropě nevzkvétá. Opadává jí jeden okvětní lístek za druhým Naopak, konzervativní pravice oživuje koncept střední Evropy. Jaká je však současná geopolitika evropského Středu?

Nemusíme být obdařeni velkým pozorovacím talentem, abychom si všimli, že se ve střední Evropě dostávají ke slovu autokratičtí vůdci. Sami přitom mluví o konzervativní revoluci. Orbánův Fidesz s tím začal v Maďarsku a Kaczynského PiS v Polsku převzal iniciativu. Také doma máme takové nadšence – zatím hodně povolaných, málo vyvolených. Právě konzervativní revoluce má dát zdejším rozklíženým společnostem nový morálně politický fundament. Jelikož se formuje v evropském Středu, tak má ovšem tato konzervativní revoluce své zavedené geopolitické souřadnice. Ve hře je distance k Západu a nepřátelství na Východ. Nenechme se mýlit, že se Orbán paktuje s Putinem. Pro Maďarsko východní území, jež je vhodné získat zpět, neleží za Volhou, ani za Dněstrem, ale mnohem blíže. Maďaři by možná ani koncept střední Evropy nepotřebovali oživovat, vystačili by se svým konzervativním nacionalismem, nicméně na své cíle jsou sami krátcí. Ovšem Polsko je pravověrné, ve svém nepřátelství dohlédne až do Moskvy. Také distanci k Západu je třeba upřesnit. Je to distance v podání konzervativní pravice, a tak úpadkovou verzí Západu je především Evropská unie. Právě tato unijní západní Evropa je podle toho hrozbou a v rozkladu. Její úpadek je opisován slovy jako multikulturní, byrokratická, liberální, až socialistická, hlavně však vykořeněná, tedy bez víry, odhodlání a roduvěrnosti.

Pro současné neokonzervativní oživení konceptu střední Evropy je příznačné, že se neobejde bez vnějšího, nejlépe zámořského geopolitického patrona evropského Středu. Nabízí se ovšem Spojené státy, a tak vidíme snahu naroubovat koncept střední Evropy na americké rozlišení starých a nových demokracií v Evropě. Toto rozlišení vzniklo svého času z uražené ješitnosti Spojených států. Když šlo o podporu invaze Spojených států do Iráku v roce 2003, tak Donald Rumsfeld vyzvedl nové demokracie střední Evropy jako přátele, kteří na rozdíl od mnoha politiků ze starých demokracií nepochybovali a neváhali. Tehdy se americké rozlišování evropských demokracií na staré a nové neujalo. Spojené státy za Baraka Obamy chtěly demokratickou Evropu jednotnou a pro takzvané nové demokracie tehdy ještě příklon ke Spojeným státům nebyl odklonem od západní Evropy. Nicméně od té doby se hodně změnilo, ať už v Evropě, jejíž sjednocování docela drhne právě ve střední Evropě, nebo také ve vztazích Spojených států a Ruska. Nyní nabývá na váze otázka, zda lze vskutku oživit konzervativní evropský Střed právě pod záštitou Spojených států? Zdá se, že taková je i současná polská ambice.

Geopolitika evropského Středu.
Všeobecně se dá říci, že střední Evropa vždy označovala území, kde země Středu čelila/y Rusku. My ve Střední Evropě (Mitteleuropa) žijeme „sous ľoeil des Russes“. Touto větou exemplárně začíná Carl Schmitt své slavné pojednání Das Zeitalter der Neutralisierungen und Entpolitisierungen (1929).
Je poměrně zažitým omylem chápat označení střed ve významu mezi dvěma stranami. Česká a polská otázka byly často formulovány jako problém území, které leží mezi Německem a Ruskem. Řešení obou otázek se někdy sobě blížila, jindy vzdalovala. České politické myšlení však na rozdíl od myšlení polského nikdy plně nepřijalo myšlenku Středu. Do První světové války Češi prosazovali federalizaci a demokratizaci Rakouska-Uherska a za První republiky pak doufali v demokratickou federaci Evropskou. Každopádně všichni zde věděli, že být mezi, není řešení, ale zdroj problémů. Právě proto prvním konceptem Středu nebyla nějaká česká, ani polská doktrína, ale německá Mitteleuropa, a ta určitě nebyla něco mezi, ale byla chápána jako evropské území ve Středu, který byl ovšem německý. Toto středové Německo mělo pak své politické nepřátele, především na Východě, ale ve hře byla ovšem i distance vůči francouzsko-britskému Západu. Schmittovsky řečeno, Střed je politický koncept, jehož význam je dán politickým konfliktem silných identit mezi kolektivním My, proti němuž stojí nepřítel Oni. Být středem někde mezi je naopak projevem politické slabosti.

Proměny konfigurace na ose přítel/nepřítel.
Geopolitika střední Evropy se ovšem od časů německé Mitteleuropy hodně změnila. Na zemi Středu kdysi aspirovalo nejen Německo (ve známé válečné verzi, i ve verzi předválečné liberální), ale také Rakousko-Uhersko (v důležité distanci od pangermanismu) a v současnosti je to tedy zejména Polsko a Maďarsko. Leč země Středu už dávno nestojí na vlastních nohou. Geopoliticky je střední Evropa mrtva od konce Druhé světové války. Jak řečeno, země Středu nyní potřebují zámořskou garanci od Spojených států, neboť ty dominují v globálním světě. Stará geopolitika Evropy je překryta novou geopolitikou světa a evropské konfliktní linie jsou překryty světovými liniemi. Z toho ovšem také plyne, že středoevropská konzervativní revoluce je slabá v kramflecích. Zdejší země samy geopolitiku Středu nezvládnou, natož konflikty, které z ní vyplývají. A co Spojené státy? To je otázka. Přes všechny ty řeči o oživení studené války, se nedá říci, že USA žijí na očích Ruska. Očí, které je sledují, je totiž více a jsou rozptýleny po zeměkouli. Ty ruské jsou jedny z mnoha, a tak u Američanů záleží na prioritách. Válkou rozložený střední Východ, vývoz islámského terorismu a hospodářsky posilující Asie jsou pro jejich politické distinkce přítel/nepřítel neméně důležité, ne-li důležitější. Stačí již vzteklý severokorejský Kim.

Otazník ovšem visí nad západní Evropou, která se chce dále sjednocovat, ale ke svému překvapení zjišťuje, že být někde mezi nestačí. Mohla by se stát západní Evropa sama Středem? Zdá se, že nechce, anebo na to nemá sílu. Pokud by se jí to ale podařilo, ztratil by geopolitický koncept střední Evropy s konečnou platností svůj smysl, a to i ten „náš“ konzervativně revoluční.


Úryvek z textu pro Listy č. 4/2017