Připomínáme si Václava Havla, ale vzdalujeme se od něj a jeho doby. Nechceme důležité věci zapomenout, ale povětšinou nás uspokojí sebeklam; k tomu rádi při výročí uroníme nějaké ty ikonické slzy (jak o tom píše Petr Fischer), popř. se utěšíme morálním kýčem (nad nímž lamentuje Václav Bělohradský). Nicméně ať tak či onak neměli bychom přehlédnout, že se politické poměry v Česku zásadně mění a nejenom v Česku. V malých úkrocích, ale zřetelných posunech se formuje nová Střední Evropa. Co by na to Václav Havel?

Pravda, když byl Havel prezidentem, tak to byly jiné časy. Budovali jsme demokratický stát a tržní ekonomiku, spolu s ním jsme doufali v rozvoj občanské společnosti, mířili do evropských politických struktur, do NATO a důvěřivě podporovali americkou hegemonii všude ve světě.
Byl to úspěšný příběh a nadále si ho můžeme vyprávět na besídkách ve škole. V hospodách se ale mluví o něčem jiném. Samozřejmě nyní o covidu, lockdownech a očkování, ale nejenom o tom, ani ne především. Líbivé kontury našeho příběhu totiž nerozmazala až virová infekce, ke změně nálad došlo mnohem dříve. Na domácí scéně byla nejpozději od pádu Nečasovy vlády vděčným tématem hlavně korupce tradičních politických stran a ze zahraničních věcí velké vášně vyvolávala imigrantská krize v roce 2015, která nabila naše politické strany novou energií, zároveň ale rozkmotřila Evropu a dala nám pocítit válečné konsekvence americké politiky na Středním Východě.
Vlastně to není až takové překvapení. Mnohé z těchto občanských nálad se v zárodku objevily již v Havlově době. Euroskepticismus se stal poznávacím znamením české pravice již v časech, kdy vládla stará dobrá ODS, a xenofobie se živila z averzí vůči Romům, Sudeťákům a Sockám dávno v 90. letech. Tomu všemu se Václav Havel snažil vzdorovat. Měl své filozofické zásady, politickou agendu a hledal občanskou podporu.
Lze předpokládat, že by stejně vystupoval i v současnosti. Základní motivy prolínají jeho myšlením od disidentských časů po prezidentské období. V Moci bezmocných z roku 1978 parlamentní demokracie představovala sice pouze přechodné řešení krize demokracie, která je dána samopohybem technické civilizace, jehož je pozdní komunismus obzvláštně dobře vyvedenou odnoží. Tato argumentace se ovšem s budováním demokracie po pádu komunismu změnila. Nicméně dichotomie osobní autenticity a strukturální manipulace, tedy život v pravdě versus život ve lži, zůstaly klíčem k Havlově myšlení po celou dobu až po to symbolické a dětinsky vzdorovité pouťové srdce nad Hradem při jeho odchodu z politiky. Pro Havla to byly právě intence svobodného, tvořivého, individuálního života, o které se zasazoval proti mechanismům všemožné normalizace, standardizace a systemizace, které běžně provozují strany, státy a kapitalistická ekonomika ve svém samopohybu.
Před Listopadem 1989 se nechal unášet vizí existenciální revoluce, která, jak doufal, s tím vším skoncuje a povede k morální obrodě lidstva a přírody (ekologie vždy byla pro Havla niterným tématem). Po pádu komunismu, když se stal prezidentem, převedl tyto existenciální úvahy o individuální svobodě a odpovědnosti do teorie občanské společnosti, která svobodný život zasadila do institucí parlamentní demokracie.
Právě tento nový konceptuální rámec mu umožnil zformulovat politickou alternativu k vládnoucí neokonzervativní a neoliberální ideologii. A tak se dostával do konfliktů, především s Václavem Klausem a jeho ODS, ale později také se sociální demokracií Miloše Zemana, která koncem 90. let našla společnou notu s ODS právě na pozadí dobově vládnoucího liberálně konzervativního konsensu. Je dobré si připomenout, že takovýto konsensus tehdy dominoval postkomunistické transformaci všude ve střední Evropě. Jenom na první pohled neměly tyto země rovněž své opoziční smlouvy a své televizní krize.
Václav Havel si v tomto rámci našel svou agendu. Vnitropoliticky podporoval občanský aktivismus, který se stavěl proti partajní neutralizaci občanského a veřejného života. Hlavně se ale zasazoval o rozšíření EU o země střední a východní Evropy, prosazoval vstup do NATO a jeho rozšiřování na Východ. Vrcholným okamžikem jeho domácí politiky byl odpor k opoziční smlouvě a boj proti politickým praktikám, které ji zrodily a k nimž vedla. Spoléhal při tom na občanskou společnost, která mu pomohla vytvořit politickou atmosféru, ve které se podobný kartel politických elit už nemohl opakovat.
Opoziční smlouva se tedy zdiskreditovala a nastoupilo střídání levice a pravice u vlády, nicméně uvedený liberálně konzervativní konsensus se začal drolit. Zásadní změna přišla s hospodářskou krizí v roce 2008 a imigrační krizí v roce 2015. Tehdy se tento transformační konsensus rozpadl s konečnou platností v celé postkomunistické střední Evropě. Jednotlivé země udělaly svůj půlobrat k národnímu nacionalismu a jejich politické elity začaly mluvit o neliberální demokracii. To vedlo nejen ke konfliktům se západními demokraciemi kvůli imigraci a ke sporům o právní stát či nezávislost soudnictví, ale vůbec v těchto zemích byla nastolena nová nacionální agenda, kterou musely za svou přijmout všechny domácí veřejné instituce, aby byla udržena národní suverenita. Zářným příkladem budiž Polsko a Maďarsko.
Co by dělal Václav Havel v této situaci? Nepochybně by mu byla proti srsti a sotva lze pochybovat, že by se proti této nacionálně konzervativní tendenci nestavěl. Hledal by tedy zdroje občanské aktivizace, která by bránila evropskou perspektivu, právní stát, nebránil by se přijetí imigrantů a v neposlední řadě by podporoval Green Deal. Gretu Thunberg by určitě neposílal do školy, ale nejspíše by ji pozval na pražský Hrad. Hlavně by ale nepodléhal sebeklamu, že když byl Andrej Babiš odstaven od vlády, tak byla zachráněna naše demokracie a sešup k neliberální demokracii byl zastaven.
Rozšířená verze textu psaného pro Hospodářské noviny (21.12.2021)