Prezident možná nakonec Putnovu profesuru podepíše. Rozruch, který svým nápadem vyvolal, by ale neměl skončit. Stejně důležité a možná i důležitější je to, jak se k věci kdo na veřejné scéně staví a jaký pohyb v důsledku může vyvolat.

Český prezident Miloš Zeman 17. května prohlásil, že nehodlá za tři týdny jmenovat profesorem Martina C. Putnu, kterého ke jmenování spolu dalšími řádně navrhla vědecká rada Univerzity Karlovy (mám tu čest být její členkou; ke jmenovacímu procesu jsem před dvěma lety přispěla spolu s několika zahraničními profesory i doporučením k jeho zahájení). V průběhu včerejška se celá věc několikrát zamotala, což by se v případě potřeby dalo svést na nezkušenou tiskovou mluvčí Hradu. Putna není na veřejné scéně nezkušený nováček, takže se jistě dokáže osobně vyrovnat s obrovským náporem na svou osobu. Jsem ráda, že za ním stojí Karlova univerzita a považuji za chybu, že Ministerstvo školství se tváří, jakoby se ho celá věc netýkala (více o tom Jiří Zlatuška ve svém blogu).

Je docela dobře možné, že Zeman Putnovu profesuru nakonec podepíše. Tím by ale celá věc neměla skončit. Je totiž z rodu afér jakými byla třeba hilsneriáda: stejně důležité, jako věc sama, a možná i důležitější je to, jak se k ní kdo na veřejné scéně staví a jaký pohyb v důsledku může vyvolat. Politici napříč stranami včera Zemanův nápad odsuzovali a viděli jej jako další pokus rozšiřovat pravomoci přímo zvoleného prezidenta nad legální i legitimní rámec. Právě oni jediní s tím mohou něco dělat, a je tedy nejvyšší čas, aby začali.

Vysokoškolská obec si uvědomila, jak riskantní mohou být revize akademické svobody, jež by mohly nastat s novým vysokoškolským zákonem. Je hloupé přijímat zákony v dobré víře, že nikdy nepřijde politik, který by je chtěl obejít nebo zneužít. Se stejnou intenzitou by si ale měla uvědomit, že akademická svoboda je závazkem, nikoli stavovskou výsadou. Zradí ji každý budoucí docent nebo profesor, který se nechá zastrašit a kvůli této aféře se raději předem vzdá vlastního postoje. Akademická svoboda má nikoli náhodou stejný středověký původ jako tvůrčí energie Evropy, to už by ale bylo jiné vyprávění.

Levicoví komentátoři v médiích i na facebooku měli problém, zda se zastávat někoho, kdo se jim zdá být v táboře protivníka. Tak dlouho, jak to jen šlo, se snažili držet představy, že jde o zlovolný útok pravicových médií na prezidenta, stejně jako v případě projevů jeho závislosti na alkoholu. Putna ale je svobodný, veřejně aktivní intelektuál, který je ke zlosti všech stran totálně neřiditelný. V praktické politice ideový rozpor mezi pravicí a levicí jistě nemizí a platí (jiná věc je, že se stírá, pokud obě strany stejně podléhají korupci a klientelismu). Role takových intelektuálů je ale nenahraditelně cenná právě proto, že odmítají logiku táborů a udržují společný prostor svobody tím, že odmítají odvozovat svůj názor a postoj od ideologických pravidel a od aktuální politické linie a strategie té či oné strany.

Z reakcí politiků se vymykal názor Karla Schwarzenberga, že prý je Putna odmítán proto, že je katolickým vzdělancem. Starý pán se opět trefil vedle, jak ukázala podpora strahovského opata Zemanovu nápadu i vyjádření místopředsedy SPOZ Radka Augustina (Události komentáře ČT24). Římskokatolické prostředí se naopak jeví jako zdroj argumentů proti Putnovi a jeho profesuře přesto, že jeho vědecká práce, za niž se profesorem má stát, se soustředěně věnuje zhodnocení a opětovnému zařazení katolických spisovatelů a intelektuálů do kontextu české kultury. Putna totiž popuzuje svým veřejně zastávaným a intelektuálně pevným postojem: homosexualita je velmi intimní věcí, ale církev i společnost ji do té míry,do jaké zasahují do soukromí jednotlivce, musí umět přijímat, aniž by se cítily iracionálně ohroženy.

Právě včera byla v rámci Mezinárodního dne proti homofobii publikována statistika, podle níž patří Češi v této věci k nejtolerantnějším národům. Stejně jako statistika prokazující, že jsou národem nejalkoholičtějším, i tato poněkud zjednodušuje. Převažující názor totiž je složitější: ať si každý dělá, co chce, ale jen doma, ať s tím neleze na veřejnost – protože tím by mne nutil, abych přemýšlel o tom, co si vlastně myslím, a abych nedejbože musel svůj názor proměnit v postoj a ukázat jej veřejně. Pokud vám to připomíná cosi z historie normalizace či disentu, jste na správné stopě. Uznávání veřejně projevované jinakosti má u nás ve skutečnosti velice slabou podporu, jak nejlépe vědí ti, kdo jinou barvu kůže skrývat nemohou.

Zmatečný dojem, kterým Zemanova akce působí, by nás neměl svést k omylu, že je to celé pouze směšně popletená osobní pomsta na břitkém kritikovi. Nemyslím si, že slyším trávu růst, když tu kromě toho vidím rovněž promyšlený tah, jehož adresátem je hlavní část Zemanových voličů. To jsou lidé mimo velká města, kteří nepotřebují vědět, že profesura není ani úřední ani politická funkce, a jejichž rozhled a vzdělání nesahají k tématům, jako jsou smysl akademické svobody nebo celospolečenský význam emancipace a uznání jinakosti. Ani chyba v oficiálním prohlášení Hradu – jmenování profesorů není pravomoc daná ústavou, jak se tam uvádí, ale vysokoškolským zákonem – v tomto světle není nahodilá.

Bohužel se na tuto udičku chytá překvapivě velké množství studentů, velkoměstských intelektuálů a novinářů. Tajnůstkaření, pomrkávání, přece by si to prezident jen tak nevymyslel, určitě tam něco skrytého musí být, není šprochu aby trochu, dvojsmyslné narážky na nestandardní sexuální orientaci: tím vším vědomě přihazují špínu, která na Putnovi ulpí i poté, co se Zeman nechá zatlačit zpátky do mezí svých zákonných pravomocí. Naopak Zemanovi zůstane role hrdinného zastánce tradiční morálky „normálních lidí“.

Špína a nemravnost, která se tu odhaluje, je ale ve skutečnosti docela jiná. Je to přesně to, před čím už Putna nějakou dobu systematicky ve své publicistice i veřejných přednáškách varuje: plíživý nástup fašizující politické síly. Jejím modelem dnes už nejsou vybledlé vzpomínky na Hitlera, Mussoliniho, Tisa či Gajdu. Jako výborný znalec Ruska a jeho kultury Putna vidí přesněji než my ostatní, že dnes je inspirací Putin. Jaktože u nás nikomu nevadí otevřeně deklarovaný vůdcovský princip či kult osobnosti, na němž je postavena strana „zemanovců“? Proč jsme tak rychle zapomněli na scény na hradním nádvoří při prezidentské inauguraci? Místopředseda Augustin se výslovně prohlásí za levicového politika a zároveň jedním dechem tvrdí, že profesoři jsou „jakýmisi vzory pro společnost“, a tudíž nesmí být „kontroverzní“ vůči morální autoritě, která se inspiruje názory římskokatolické církve a kterou zastupuje právě vůdce.

Chce-li být česká levice věrohodná a evropská, nemůže nadále tvrdit, že vůdce Zeman je jejím člověkem. Levici nedělá pouze sociální otázka, na té přece stály i fašistické a národně socialistické ideologie. Levicovost spočívá také v přihlášení k tradici sociální emancipace. V té hraje ústřední roli lidská důstojnost, sekularizace veřejného prostoru a politiky, rovnoprávnost, a z nich vyplývající uznávání jinakosti. U tohoto Madridu se bojuje také a především o liberální politický konsenzus Česka. A tedy také o zachování základních politických svobod, které jsou, jak známo, z principu nedělitelné.