Dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy v Praze se už stal legitimním symbolem, shrnujícím vážné problémy systému. Nejen památkové péče, ale celé země. Včera se konala další demonstrace proti jeho zboření.

Není shoda v tom, zda označit včerejší sešlost na Václavském náměstí jako shromáždění nebo jako demonstraci. Téměř 300 lidí se v letním horku sešlo, aby protestovali proti zboření domu 1608/II na rohu náměstí a Opletalovy ulice. Jediná zpráva o tom se objevila ve zpravodajství tohoto portálu, hlásila pouhých padesát účastníků a neopomněla připomenout, že se tu protestovalo proti již druhému rozhodnutí ministerstva kultury, že si dotyčný dům nezaslouží ochranu jako kulturní památka.

Následuje stručná rekapitulace případu. Zbourání domu už čeká jen na demoliční výměr od městské části Praha 1. Dům, v němž bývala redakce Zemědělských novin a nakladatelství, a v němž po převratu sídlily Lidové noviny, koupila v polovině 90. let firma Flow East, která jej od té doby pronajímá jako kancelářské a obchodní prostory. Poté, co firma získala další budovy v okolí, usoudila, že bude lepší i nárožní dům zhodnotit tak, že se na ploše několika parcel postaví nová, výnosnější stavba včetně garáží pro vedlejší hotel.

Budova není sama o sobě umělecky nijak výjimečná, je to mírně nadprůměrná kvalitní pražská stavba, jejíž dnešní podoba je dílem architekta Bohumíra Kozáka. Je ale součástí pražské památkové rezervace zapsané jako chráněné území UNESCO. Pokud by se v této rezervaci běžně postupovalo tak, že domy, které nejsou jednotlivě památkově chráněny (což je většina), by se mohly nahrazovat novostavbami, mohla by velmi rychle ztratit svůj celý smysl. Protože ale u nás nemáme vhodné zákonné nástroje, jak přiměřeným způsobem v určitých případech omezit práva soukromého vlastníka ve veřejném zájmu, byl dům navržen odborníky z Uměleckohistorické společnosti a Ústavu dějin umění AVČR na památkovou ochranu.

Ministerstvo kultury dlouze a opakovaně po odvoláních věc projednávalo a nakonec ministryně Hanáková při úklidu před odevzdáváním klíčů podepsala rozhodnutí, že památková ochrana se nepřiznává. Uznala sice všechny důvody navrhovatelů i soulad s literou i duchem památkového zákona, ale za rozhodující uznala argument, že investor prý do plánované demolice a novostavby již vložil příliš mnoho prostředků. Namísto ochrany veřejného zájmu přistoupilo ministerstvo v rozporu se svým posláním na argumenty developera. Kromě památkové ochrany ministerstva kultury má rozhodovací pravomoci také úřad městské části a na samém počátku se kladně vyjádřil i pražský magistrát. Ani samosprávné orgány ale neuvažují jinak, než v kategoriích plného práva vlastníka dělat se svým majetkem cokoli uzná za vhodné.

Konec rekapitulace. Když se na společné akci sejdou zastánci ochrany konzervativních hodnot s mladými radikály, začíná se dít něco nového. Co to vlastně bylo za akci? Někteří z příznivců svolavatele, Klubu Za starou Prahu, trvají na tom, že to bylo další v řadě shromáždění, jehož smyslem bylo znovu připomenout odborné argumenty proti bourání tohoto domu, v jehož případě selhaly ochranné mechanismy státu a samosprávy. Jiní z účastníků však vnímali akci jako pokojnou demonstraci, jejímž cílem je aktivizovat občany a upozornit držitele moci, že si dobře uvědomují, že tento dům zastupuje celou řadu dalších budov, ohrožených nesmyslným bouráním: řečníci zmínili hotel Praha či halu nádraží v Havířově.

Demonstrace se konala pod heslem „Váš dům je naše město: nebourejte ho!“ Jak řekl aktivista Klubu Za starou Prahu a odborník na dějiny architektury Richard Biegel, „má se zbořit dům a postavit víceúčelová stavba, to říká vše“. Architektonický návrh nové budovy je mimořádně špatný. Klíčové ale je, že město a jeho život nemohou patřit žádnému soukromníkovi. Jsou nezadatelným prostorem občanů a jejich zájmy a názory je nutno brát v úvahu, ať se v městě děje cokoli. Tím spíše, když jde o nevratné kroky, jakým je bourání. Dobré město je takové, ve kterém se daří vyjednat společně přijatelný kompromis mezi uchováváním zděděných hodnot, tvorbou hodnot nových (tedy stavbou kvalitní současné architektury) a potřebami životního prostředí lidí, kteří zde žijí (včetně soukromého majitele nemovitostí). Nenechme se obelhat: je to naše město a je to naše země.

Klub Za starou Prahu byl založen v roce 1900 v souvislostech, které připomínají dnešní důvody protestů: hluboká nedůvěra v korupční prostředí samosprávy a odpor vůči kapitalistickému principu čisté moci peněz, které „musí vydělávat“. Podobně jako tehdy se proti tomu staví občané, kteří si uvědomují, že bez péče o nehmotné a nevýdělečné hodnoty, jakými jsou mj. starost o paměť společnosti, o umění i o kvalitu prostředí, degeneruje každé společenské uspořádání do nelidskosti. Proto se od té doby stalo v Evropě normou, že stát chrání veřejný zájem i přesto, či právě proto, že pro maximální výdělek soukromého vlastníka je nevýhodný.

Dům na Václavském náměstí se stal legitimním symbolem, shrnujícím vážné problémy celého systému. A to nejen systému památkové péče, ale celé země. Neschopnost státu i samospráv bránit veřejný zájem je patrná na každém kroku, a stejně tak je jasné, že jejím zdrojem jsou korupce a klientelismus, jimiž je naše společnost prorostlá. Prostředí, v němž se jim daří, je přežívající neschopnost většiny médií i mnoha intelektuálů nahlédnout zhoubnou roli neoliberální ideologie a pravicového konsenzu.

Ochota konzervativců i mladých radikálů podílet se společně na jedné akci přesto, že jinak zastávají odlišné názory: tady se děje něco nového! A to je to, co dává naději, že i kdyby snad měl být dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy zbořen, zůstane po něm taková stopa, která může ovlivnit budoucí události.