Kdyby mě snad Pán Bůh slyšel, poprosil bych o všechno to beznadějné. Aby slepí uviděli kousek nebe, hluší uslyšeli Píseň písní a němí hlesli á. Aby beznozí mohli dojít po svých, bezrucí vzít do dlaně a neplodní chovat a být pochováni.

Nejcennější na světě je čas lidí a kdybych mohl, poprosil bych o ty věci, na které často trocha času postačí.

Když už vidíme, abychom hleděli. Četli, rozhlíželi se, zkoumali, vymýšleli. Abychom méně dali na nejrůznější populisty a kapitány spotřeby, kteří jsou a budou jenom ozvěnou našich vlastních strachů a tužeb po něčem, co vlastně nepotřebujeme. Co víc by byla svoboda než nebýt vláčený?

Když už slyšíme, abychom dokázali vyslechnout i ty druhé, kteří nám povídají nepříjemné věci. Co by jinak byla svoboda slova?

Když už chodíme, abychom došli až za hranice pohodlí. Abychom došli až tam, kde druzí lidé jsou. Protože tam, kde je jiný člověk, je setkání a kde je setkání, je dialog. Co by jinak byla svoboda se potkávat?

Když už mluvíme a máme hmat, tak abychom vzali nástroj a tvořili. Jsou věci dané, které časem někdo vyzkoumá, ale naši vlastní čmáranici v bloku, verš, zeď, esej, řezbu, skrumáž not či obložení koupelny, nikdo jiný nevytvoří. Co by jinak byla svoboda se projevit?

A těm, co chovají, přeji, aby měli dost času a vůle vychovat. Jak jinak by se rodila svobodná společnost?

Kdyby mě snad člověk slyšel.