V bytě pod námi žije kluk, který je docela fajn. Až na to, že je náruživý vyznavač techna a občasný amatérský organizátor nočních párty. Jsem asi jeho pokusná krysa, protože čas od času zkouší, jak velkou hladinu hluku ještě vydržím. Obvykle to skončí tak, že se ve tři ráno vzbudím, jdu mu vynadat, on se omluví a já nemůžu usnout. Tedy mi díky němu zbývá dost času na další kulturní vyžití. Tentokrát v noci padla volba na film Jan Palach od Roberta Sedláčka. Nechci jej recenzovat ani hodnotit. Líbil se mi a rád jej doporučím ke shlédnutí. Ovšem následně, v polosnu, se mi Jan Palach zjevoval. V čase nad ránem, kdy musel on sám před padesáti lety vstávat.


Dokázal vůbec spát? Jak velká musela být odvaha, jak velké muselo být odhodlání, které mu pomohlo překonat těch tisíc okamžiků, kdy si všechno mohl rozmyslet.

Když se ještě za tmy vzbudil, byla zima a musel vylézt z postele? Když se oblékal do oblečení, které má shořet? Když začalo svítat a bylo to naposled? Když zdvihal plechové víko na oranžové poštovní schránce a vhazoval do jejích útrob dopisy s prohlášením pochodně číslo 1? Když kupoval dva plastové kbelíky a musel si uvědomit, že potřebuje ty s víkem, aby benzín nešplouchal ven? Když mu obsluha pumpy v Opletalově ulici čepovala benzín? Když kráčel směrem k muzeu? Když sundal kabát a naskočila mu husí kůže? Když otevřel víka a do nosu ho praštil smrad benzínu? Když se polil a dal se do něj mráz? Když vyndal sirky a chystal se škrtnout? Když?

Pak už žádné když. Pak už jen do zlomku vteřiny zhuštěné překvapení a obrovská bolest, pár kroků, vzepnutí sil, přeskočení zábradlí. Vrtkavý běh. upadnutí. A bolest. Tři dny nesmírné bolesti. Umírání.



Začínalo svítat a zespoda ještě pořád doléhal hluk. Hudba byla už jenom tlumená, ale podtržená mnoha opilými hlasy. Napsal jsem sousedovi smsku ať to konečně rozpustí, nebo že využiju svého občanského práva zavolat policii pro rušení nočního klidu. Odesláno, doručeno, přečteno. Přísahal bych, že jsem zdola slyšel pípnutí telefonu a smích. Vstal jsem a hleděl z okna, jak svítá. Je to zázrak, že v tom neskutečně rychlém světě je něco tak pravidelného, rytmického, jako východ a západ slunce. Srdeční tep času. Jistota, která převyšuje každý jeden lidský život.



Jan Palach jako hořící postava. Výjev bez času. Jenže jak dlouho to celé vlastně trvalo? Pár desítek vteřin? Asi tak stejně dlouho, jako čekání na zelenou u přechodu přes ulici? S tímhle vědomím člověk chtě nechtě přemýšlí o tom, jak s časem nakládá. Zdali je to k něčemu nebo k ničemu.



Svítá. Venku je poprašek sněhu. Jen tak mimoděk přemýšlím, kolik bylo 16. 1. 1969 stupňů. Stačí chvilka a na internetu to lze zjistit. Stačí chvilka a každý si může poslechnout slova Jana Palacha. Děsivá ohořelá tvář šeptá v dialogu s doktorkou.
„Proč jsi to udělal?“
„Chtěl jsem vzbudit společnost“
(…)
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“

Jak velká musela být vůle, která dokázala překonat tu nepředstavitelnou bolest a zároveň myslet racionálně. Dokončit děsivě reálný příběh až do důsledného trvání si na pointě: Pohnout lidmi, dotknout se jejich vnímání vlastní svobody.



Dole je ticho. Společenství progresivního country techna s prvky metalu a odkazující k prvotním vlivům afrických rytmů zdá se usnulo. Pročítám diskuse k filmu a chce se mi křičet na všechny, kdo označují i dnes čin Jana Palacha za čin blázna, který ve výsledku k ničemu nevedl. Chce se mi napsat:

„Vy blbci, proč myslíte, že ten pitomec pod náma může dělat v noci techno párty, potkávat se s jinejma lidma a když zavolám policajty, tak budou muset slušně zazvonit? Stačí párkrát kliknout a každý se může podívat na záběry z Palachova týdne v lednu 1989, který by nikdy nebyl Palachův bez jeho osobní odvahy. Protože historie se nikdy neptá coby kdyby. Na záběry lidí, kteří jsou mláceni, strkáni do antonů. Volají nemlaťe nás, nemlaťte nás. Záběry příslušníků, kteří násilí hájí prázdnými, paradoxními, směšnými větami o světovém míru a jeho narušitelích.“



Čin, který se odehraje v několika vteřinách, v několika desítkách vteřin, se propíše do budoucnosti jako ozvěna, která dopadá na naše svědomí jako na membránu. Rozechvění. Emoce. Mozek. A možná další čin.



Dole se s pozdním ránem opět probouzí hudba, ještě s větší intenzitou než v noci, protože je přeci den a nikoho to neruší. Venku už je světlo a v kuchyni smrdí odpadkový koš. Vzpomenu si na svého kamaráda, který je karmelitánský kněz a říká: „Všechna mystika života začíná u toho, když sebereš odvahu vynést odpadkový koš.“ Slíbím si, že ho vynesu zítra cestou do práce a že příště už ty policajty vážně zavolám.