Byl jsem na koncertě. Jedno, kdo zpíval a kde to bylo. Byl to velký koncert pro několik tisíc lidí. Velká hala, hlava na hlavě, pivní kelímek na pivním kelímku, až se mi zdá neuvěřitelné, že jsem odcházel pivem nepolitý. Užil jsem si muziku a utkvěl mi v hlavě jeden okamžik. Když začala píseň notoricky známá z rádia a jako na povel se zvedly tisíce rukou se zapnutým mobilem.

Zpěvačka se s vervou snažila obecenstvo roztleskat a proti ní byl hlučící, přesto zvláštně tichý, dav zahleděný do zářících displejů. Dav, který šíří atmosféru koncertu v reálném čase, ale nepodílí se na ní, protože jednou rukou zatleskáš dost těžko.

Najednou jsem stál nikoliv uprostřed davu na koncertě, ale v prostoru, který byl do posledního kousíčku vyplněn do sebe zahleděnými jednotlivci, volajícími: Jsem tady, jsem tady, koukejte, taky žiju ten úžasný život. A jako bych slyšel šumění proudu sociálních sítí, který tyhle výkřiky unáší do zapomnění snad ještě dřív, než byly vykřičeny.

Je mi 34 let a o mojí generaci by se možná dalo říci, že nevzala svůj život do svých rukou, ale do svých mobilů. Nejsme narcistní individualisté, jak se o nás často říká, jen jsme možná první generace, která se pod tlakem každodenní přítomnosti sociálních sítí bojí, že náš život není dostatečně zajímavý.

Proud sociálních sítí nás možná ovlivňuje víc, než jsme si ochotní připustit. Přemýšlíme, jak nejlépe nasnímat a sdílet daný okamžik místo toho, abychom ho prožili. Místo povídání si u oběda máme v ruce mobil s obavou, aby nám něco v nepřetržitém proudu neuteklo. O všem, co se děje kolem, automaticky přemýšlíme jako o zdroji vyprávění pro ostatní.

Kdo ví, možná naše generace bude tou první generací, která se v léčebnách ze závislosti na sociálních sítích bude učit, že náš život by měl v první řadě zajímat nás samotné.

Líbí se mi, co říká Richard Rohr: „Každého dne se někde musíme zamilovat – do někoho, do něčeho, do nějakého okamžiku, události, věty. Každého dne musíme nějak dovolit, aby naše srdce změklo. Jinak se bude naše srdce nevyhnutelně zatvrzovat. Budeme upadat do cynismu, zahořklosti, strachu a beznaděje. Právě v tom je velká část světa polapena, a ani o tom neví.“

Můžeme skutečně prožívat, milovat, pokud budeme vnímat svět skrze kameru mobilu nebo přes chytré brýle? Jde skutečně prožít chvíli, pokud ji vnímáme na prvním místě jako potenciální příběh pro ostatní? Možná to je velká výzva pro naši generaci. Každý den se zamilovat do nějakého okamžiku tak moc sobecky, že jej nebudeme s nikým sdílet.