Vzbudíte se v Amsterdamu a je přesně 9:00. Otevřete počítač a jako blázni mačkáte enter a enter a enter a enter, a pak na vás vyskočí zpráva, že jste ve frontě přesně na místě 912. A všechny průvodce tvrdí, že pokud nejste aspoň do místa 200, tak ani nemá smysl mačkat enter. Stejně mačkáte.

A nakonec zázrak. Proklouzli jste do rezervačního systému a mohli si koupit dvě vstupenky do domu, kde se kdysi před nacisty ukrývala rodina Frankova. Ten příběh je docela známý. Deník jedné z jejich dcer je po Bibli jednou z nejčtenějších knih světa. A ta dcera se jmenovala Anna.

---

Lezu po příkrém žebříku někde mezi druhým a třetím patrem zadního traktu naprosto nenápadné budovy, která je dnes výjimečná jenom tím, že má mnohem větší moderní přístavbu a na fasádě nápis: „Muzeum Anny Frankové“.

Temenem hlavy téměř hladím hýždě tureckého turisty nade mnou. A jsem si provinile jist, že má pata musí současně rozbíjet brýle turistky z Koreje, která šplhá těsně pode mnou. Je nás tu moc. Roste ve vás vztek z toho mačkání se, chcete tu být sami, v tom stísněném prostoru. Ne se třít jeden o druhého. V malé místnosti je 20 lidí. Chcete to místo, ten prožitek, chcete to všechno mít sami pro sebe.

---

Na malé ploše tu tehdy v letech 1942 až 1944 žila jedna židovská rodina a jejich známí. Skrývali se před nacistickou zvůlí. V utajení. Odříznutí od světa. Venku čeká jistá smrt, uvnitř čeká nekonečná nuda, tření se o sebe. Ticho. Jakýkoliv zvuk je zdrojem ohrožení. Jít na záchod. Jakýkoliv šelest, cvrknutí, prdnutí, je možným způsobem prozrazení a smrti. Víc než dva roky.

---

Průchozí ložnice. V rohu otoman, na kterém Anna Franková usínala. Na stěnách jsou zašlé, původní fotky, výstřižky tehdejších novin. Myslím na to, že dnešní noviny jsou staré, a jak se svět zvětšil. Jak moc lidí různých kultur se tu dnes potká kvůli jednomu příběhu. Příběhu malé dívky, kterou nepochopitelné okolnosti dějin zavřely do několika metrů krychlových. Jakoby slova útisk, skrývání se, bát se, nevědět proč, měla docela nadčasový charakter a jakkoliv vyslovená různými jazyky, měla stejný význam.

--

Někdo je tehdy udal. Neví se kdo, ale po letech skrývání si pro ně přišlo gestapo. Všichni, kromě otce, zahynuli v koncentračních táborech. Několik měsíců před koncem války. I ta dívka, která ve svém deníku píše o svých přáních a snech. Ze všeho nejvíc chtěla být známou spisovatelkou.

---

V obchodě se suvenýry si koupíte všechno možné. Na všem je jméno Anna Franková.
Veřejný záchod je hned vedle.

---

Venku koukám, jak plyne voda v amsterdamském kanále. A myslím na to, co jsou sny. O čem snila Anna Franková ve stísněném bytě v centru Amsterdamu. O čem snili Gabčík, Kubiš, Opálka a ti další v kryptě cyrilometodějského chrámu. O čem snil Havel v cele. O čem snili ti, kdo neutekli z náměstí Nebeského klidu.

--

Nevím. Jen jsem si zvláštně jist, že právě jejich sny jsou dnes naše příležitost.