Text příspěvku z mezinárodní konference „Odsun Němců z Československa – 65 let poté,“ pořádané Univerzitou J. E. Purkyně 29. listopadu 2011 v Ústí nad Labem

Letošní šedesáté páté výročí poválečného, spojeneckými mocnostmi mezinárodně-právně rozhodnutého a následně provedeného řádného odsunu většiny československých Němců z Československé republiky do Spojenci okupovaného Německa je dobrou příležitostí zamyslet se nad příčinami, důsledky, celkovým smyslem, nedávným a nynějším významem této události.

Rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska padlo na Postupimské konferenci vítězné velmocenské spojenecké koalice, tedy vrcholných představitelů Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu, a to v podobě mezinárodní smlouvy vydané 2. srpna 1945 v německé Postupimi. Odsunem se zabývá čl. XIII uvedeného závěrečného dokumentu třístranného spojeneckého summitu, nazvaný Spořádaný odsun (v anglickém originále transfer –MB) německého obyvatelstva.¹

Uvádí se zde, že spojenecká konference dospěla po prozkoumání této otázky třemi zúčastněnými vládami k dohodě. Podle ní tři vlády klíčových spojeneckých velmocí „uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“²

Mezinárodně právní spojenecké rozhodnutí o odsunu německého obyvatelstva z území tří států na východ od Německa do Německa má významný mezinárodně právní precedens. Je jím Lausannská smlouva z 24. července 1923, jež po první světové válce pod záštitou Společnosti národů rozhodla o organizovaném přesídlení obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, a tím znemožnila pokračování probíhajících násilností na civilním obyvatelstvu.³

V zásadě tentýž bezprostřední důvod a účel mělo na zřeteli i postupimské mezinárodně právní rozhodnutí Spojenců o odsunu německého obyvatelstva do Německa. Nebyl to ale jen tento nepochybně podstatný důvod. Rozhodnutí Spojenců k takto závažnému kroku mělo v první řadě geopolitické strategicko-preventivní opodstatnění. Mělo zajistit, aby Německo v budoucnu již nikdy nemohlo využít početných německých menšin ve státech na východ od svých státních hranic k uskutečňování svých tradičních dobyvačných a politicko-kulturně destruktivních záměrů pro Německo dějinně geopoliticky klíčovým, tedy východním strategickým směrem. Tradiční mocenské silokřivky Evropy tak měly v případě Německa doznat významnou preventivně omezující změnu. Posuzujeme-li tento mírový geostrategický účel Spojenci rozhodnutého a následně provedeného odsunu německého obyvatelstva např. z Československa retrospektivně, lze v dané souvislosti konstatovat, a rovněž tak extrapolovat následující skutečnosti a dějinné možnosti:

Po ukončení studené války koncem roku 1989, k němuž došlo v podobě nekrvavého amerického vítězství nad totalitním komunistickým ovládáním středovýchodní Evropy, tedy vítězství demokracie nad totalitarismem, se v národně smíšené postkomunistické Jugoslávii rozhořela postupná série krvavých občanských válek, doprovázených masovými násilnostmi na civilním obyvatelstvu. Jugoslávský stát, vzniklý jako důsledek německé, rakouskéo-uherské a turecké porážky v první světové válce a po druhé světové válce přeměněný v komunistickou diktaturu, se v průběhu dekády krvavých jihoslovanských válek devadesátých let rozpadl na několik nástupnických států.

K 1. lednu 1993 se mírovým způsobem rozdělilo Československo na Českou a Slovenskou republiku. K této skutečnosti bezesporu přispělo, že oba hlavní národy dvou nástupnických států Československa, tedy Češi a Slováci, spolu nikdy ve svých dějinách neválčily. Ve Slovenské republice sídlící významná maďarská menšina (přes 600 000 obyvatel) představuje od té doby pro Slovenskou republiku chronické existenční ohrožení, přestože jak Slovensko, tak s ním sousedící Maďarsko jsou členskými státy Evropské unie.

Lze si tedy celkem snadno představit mnohem akutnější ohrožení státní existence České republiky v hypotetickém případě existence mnohem početnější (asi 3 000 000 obyvatel) německé menšiny na jejím území po konci studené války, kdy došlo ke sjednocení Německa a dodnes pokračujícímu intenzivnímu vzedmutí německého velmocenského nacionalismu.

V případě hypotetické existence takto významné německé menšiny na československém území během více než čtyřicetiletého trvání komunistického totalitního Československa by se koncem r. 1989 stav jejího smýšlení pravděpodobně blížil stavu politické názorové orientace obyvatelstva komunistické Německé demokratické republiky. Tedy stavu národa, který z období převážně pronacistické orientace plynule přešel z nacistické verze totalitarismu do jí konkurující další, tentokrát komunistické. K tomu je třeba vzít plně v úvahu, že v období meziválečné demokratické Československé republiky prokazatelně nedošlo ke změně politické kultury německých aktivistických stran, tedy jejich hodnotové orientace vůči demokratickému politickému systému.To znamená, že německé politické strany, jež se v demokratickém Československu od r. 1926 podílely na politické moci, přesto i nadále souvisle trvaly na hodnotové nadřazenosti sociálních a etnických kolektivit, tedy kolektivních práv a nároků, nad individuem, tj. nad právy a svobodami jednotlivých občanů státu.⁴

Že by za takových značně pravděpodobných okolností následný vývoj událostí po r. 1989, znemožňující demokratickou státní celistvost nejen Československé, ale právě tak České republiky, neméně závažně ohrozil evropský mír, je vcelku zjevné. Do závažné krize by se tím zároveň dostala demokracie Evropy. Tedy i důsledek skutečnosti, že u Velké Británie a Spojených států amerických mělo postupimské mezinárodně právní rozhodnutí Spojenců o odsunu německého obyvatelstva nepochybně na zřeteli jak mírovou, tak demokratickou budoucnost Evropy. Do západního Německa odsunutí Němci se tak ocitli pod přímou okupační správou demokratických Spojenců, jejichž úmyslem podle Postupimské dohody bylo „dát německému lidu příležitost, aby se připravil k budoucí obnově svého života na demokratických a mírumilovných základech. Bude-li jeho vlastní úsilí pevně zaměřeno k tomuto cíli, pak bude moci v přiměřené době zaujmout místo mezi svobodnými a mírumilovnými národy světa.“ ⁵ Tímto veřejně prohlášeným záměrem spojenecké Postupimské dohody se nicméně řídily jen Spojené státy a Velká Británie. Totalitní, tedy zásadně protidemokraticky orientovaný Sovětský svaz ve skutečnosti neměl nic takového v úmyslu jak ve své okupační zóně Německa, tak v jím ovládnuté části Evropy,. Demokratickou cestou se proto mohla dát jen polovina Evropy, včetně západní části demokratickými Spojenci okupovaného Německa.

To znamená, že německé obyvatelstvo odsunuté podle Postupimské dohody z Československa do západních okupačních zón Německa mělo, na rozdíl od Němců odsunutých z Československa do sovětského okupačního pásma, podobně jako jejich noví němečtí spoluobčané, po dlouhý vícegenerační časový úsek dobrou příležitost osvojit si demokratickou hodnotovou orientaci, kterou dosud z valné části nesdílelo. Jejich odsun do Německa byl proto v souvislostech poválečné demokracie Evropy nepochybně příznivou skutečností.

Důležitou otázkou nicméně zůstává, jak bylo, slovy Postupimské dohody, jejich „vlastní úsilí pevně zaměřeno k tomuto cíli.“⁶ Posuzujeme-li z tohoto hlediska stanoviska organizací někdejších československých Němců ve Spolkové republice Německo, stojíme před závažným problémem.

Ve Stanovisku k sudetské otázce ze 7. května 1961, přijatém Sudetoněmeckou radou a Sudetoněmeckým landsmanšaftu a jinak známém jako „20 bodů“, se Spojenci odmítnutá Mnichovská dohoda z 29. září 1938, rozbíjející pod nátlakem nacistického Německa státní celistvost demokratické Československé republiky, označuje jako „osvobození sudetských Němců z české nadvlády.“⁷ Mezinárodně-právně založené spojenecké rozhodnutí Postupimské dohody odsunout německé obyvatelstvo z Československa do Německa se ve stále platném Stanovisku k sudetské otázce označuje takto: „Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhroucení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je…porušením základních lidských práv a svobod milionů lidí.“⁸

Začlenění odsunutých československých Němců do demokratického západního Německa se ve stanovisku popisuje takto: „Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové republiky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení“ sudetské otázky, Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je dnes účast německého národa na sudetské otázce širší než kdykoliv předtím…Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ ve svém celku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich po staletí trvající domoviny…nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním. Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění více než 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat.“⁹ Právní nároky odsunutých německých obyvatel z Československa vysvětluje uvedené stanovisko následovně: „Naše politické úsilí se zakládá na právu na domovinu a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace..Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na domovinu). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své domoviny a na nerušený život právě zde v souladu s právem na sebeurčení. Poměry v Evropě…mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno. Hlásíme se k právu na sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“¹⁰

Z uvedeného, stále platného stanoviska Sudetoněmeckého landsmanšaftu zřetelně vyplývá, že politická reprezentace Němců odsunutých z Československa zneužila demokratickými Spojenci zajištěné svobodné liberální poměry Spolkové republiky Německa k faktickému veřejnému odmítání právoplatnosti mezinárodně-právního rozhodnutí Spojenců o odsunu německých obyvatel z Československa do Německa. Z uvedeného významného dokumentu je rovněž patrné, že organizace někdejších československých Němců zneužily liberální demokratické poměry v Německu a v demokratické Evropě k aktivnímu nedemokratickému nadřazování kolektivních práv a domnělých kolektivních nároků nad individuální práva občanů, jež jsou základem a smyslem existence demokratického státu.

S demokratickými civilizačními principy a spojeneckou Postupimskou dohodou jako jedním ze základních kamenů poválečného mezinárodního práva neslučitelné zásady Stanoviska k sudetské otázce z r.1961 byly po 30 letech přejaty i do nového znění Stanov sudetoněmeckého landsmanšaftu z února 1991.Účelem Sudetoněmeckého landsmanšaftu je podle něj „prosadit právní nárok na domovinu, její opětovné získání a s tím spojené právo na sebeurčení (sudetoněmecké-mb) národní skupiny; obhajovat nárok národních skupin a jednotlivých krajanů na náhradu za uloupený majetek a odtud vyplývající nároky na odškodnění…; hájit zájmy národní skupiny v domovině.“¹¹

Lze tedy odůvodněně konstatovat, že politicko-organizační struktura Němců odsunutých podle postupimského spojeneckého ujednání do Německa soustavně konzervuje a šíří politicko-právní principy, jež jsou v zásadním rozporu se základními principy demokratické civilizace a poválečným mezinárodním právem, tedy s principy, jež po druhé světové válce zaručily obnovu politické demokracie v polovině Evropy, a po ukončení studené války na většině evropského území.

Proto je na místě otázka, jak se k protidemokratickému zaměření a působení politicko-organizační struktury odsunutých Němců, nyní občanů Spolkové republiky, staví jejich nynější spolkový německý stát. Německý Svaz vyhnanců jako střechová organizace všech sdružení odsunutých Němců včetně Sudetoněmeckého landsmanšaftu má výraznou a výslovnou podporu německé státní reprezentace. Jím pořádané každoroční shromáždění, nazývané Den domoviny, letos 27. srpna v Berlíně pozdravil spolkový prezident Christian Wulff a spolková kancléřka Angela Merkelová. Předsedkyně Svazu vyhnanců Erika Steinbachová, jež zároveň působí jako mluvčí spolkové parlamentní frakce CDU/CSU pro lidská práva a humanitární pomoc, vystoupila ve své letošní berlínské řeči se stanoviskem, podle nějž nelze historické souvislosti vedoucí k poválečnému odsunu německého obyvatelstva do Německa spojovat s počátkem druhé světové války. Jeho kořeny podle předsedkyně Steinbachové sahají až do poloviny 19. století.¹² Předsedkyně spolkového Svazu vyhnanců tím měla v českém případě zjevně na mysli na demokratických principech a ideách založené české národní obrození, jež následně ve 20. století vyústilo do vzniku demokratické Československé republiky. Neslučitelnost politického zaměření vrcholné politické organizace odsunutých Němců v jejich nynějším domovském státě, tedy demokratické Spolkové republice Německo, s demokratickou názorovou orientací, jí odpovídajícím pochopením dějin a z ní vyplývajícím politickým jednáním je v letošním oficiálním stanovisku předsedkyně Svazu vyhnanců, jež je zároveň významnou celoněmeckou poslankyní, krystalicky průkazná.

Ba co víc, střechové organizační uskupení odsunutých Němců na německé politické reprezentaci výslovně požaduje, aby na státy, jež s demokratickou civilizací neslučitelné politické cíle odsunutých Němců odmítají, tedy na Českou republiku a Polsko, působila „důraznou silou“, tedy vyvíjela na ně nátlak.¹³

V kontextu současné německé politiky nejde jen o ofenzivní rétoriku organizací do Německa odsunutých Němců. Sociální ministerstvo německé spolkové země Hesensko zaslalo letos v červenci na vlastní náklady do 450 školských institucí včetně studijních seminářů a večerních gymnasií brožuru nazvanou 50 tezí k vyhnání¹⁴. Tvrdí se v ní, že odsun československých Němců měl charakter genocidy. ¹⁵ Z toho podle jejího autora vyplývá „absolutní zákaz uznání také přitom uskutečněných vyvlastnění… A proto je třeba v politické oblasti zintenzívnit hledání schůdných cest spravedlivého vyrovnání.“¹⁶ Ve zřetelné souvislosti s odsunem se v publikaci dokonce tvrdí, že široce rozšířená představa o násilném německém tlaku na východ je neudržitelná. Spíše prý existoval „pozvolný tlak Slovanů na západ.“¹⁷ Československý prezident Edvard Beneš, jak tvrdí autor, „usiloval o čistě slovanský český národní stát zcela analogicky k ideologii německého nacionálního socialismu.“ Nebyla to tedy podle autora nacistická genocidní válka, nýbrž poválečný odsun Němců, jenž rozbil po staletí vyrostlé soužití Slovanů a Němců. Podle této hesenskou vládou školám doporučované a šířené publikace, když západní spojenci souhlasili s odsunem, počítali vzhledem k neutěšené zásobovací situaci v Německu „s nebezpečím masového vymírání.“¹⁸ Měli tedy podle autora této publikace svým rozhodnutím o odsunu na mysli genocidní záměr. Dále se v brožuře tvrdí, že užívání mezinárodně-právního spojeneckého termínu odsun (transfer) místo v Německu zdomácnělého, emotivně hanlivého termínu vyhnání je zlehčováním odsunu, a je tedy porušováním lidských práv. Autor této hesenským ministerstvem donedávna systematicky šířené brožury se v extrémně nacionalistických německých médiích vyjadřuje ještě otevřeněji. Českoslovenští Němci prý byli odsunuti „z rasistických důvodů“ a jedná se proto o „genocidu.“¨

Uvedené skandální jednání hesenského sociálního a kulturního ministerstva, resp. hesenské vlády, není ojedinělým výstřelkem. Je pouze nejnovějším projevem již deset let souvisle uskutečňované hesenské vládní politiky. V jejím rámci hesenská vláda například převzala patronát nad nadací nanejvýš problematického celoněmeckého Centra proti vyháněním, jež je prvořadým projektem Svazu vyhnanců, a jeho hlavní výroční akci, tvz, Den domoviny, oficiálně zavedla a etablovala jako součást jí pořádaného každoročního Dne Hesenska. Zástupci Svazu vyhnanců dokonce získali zastoupení v rozhlasové radě Hesenského rozhlasu a v Zemském úřadu pro soukromý rozhlas. Hesenská zemská vláda nyní rovněž klade velký důraz, a to více než kdykoliv předtím, na významné umístění organizacemi odsunutých Němců soustavně dezinterpretovaného tématu odsunu do školních osnov. Hesenské ministerstvo kultury proto zaslalo materiály Svazu vyhnanců hesenským médiím, aby je dala k dispozici školám.²⁰

Ze všech výše uvedených skutečností vypovídajících o vztahu Německa k odsunu československých, a nejen československých Němců do Německa po druhé světové válce je patrné, že odmítání oprávněnosti, a odtud možné německé úsilí o zneplatnění mezinárodně právního řádu, zřízeného v důsledku porážky nacistického Německa Spojenci v Německem způsobené druhé světové válce, je živou součástí německého politického a národního vědomí. Tato skutečnost znamená, že německé vyrovnání s antidemokratickou, agresivně nacionalistickou a nacistickou minulostí, vycházející z jasného vědomí kolektivní odpovědnosti, není postačující. A to byl důvod, proč někdejší spojenecké mocnosti vydaly v r. 1996 v zájmu demokratické a mírové budoucnosti Evropy stanoviska, jež výslovně potvrzují stálou platnost závěrů spojenecké Postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva, a rovněž tak jejich striktní založení v mezinárodním právu.

_______________________________________
¹ Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně, Benešovy dekrety- Sborník textů, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2002, s. 72
² Tamtéž
³ Srv. Václav Houžvička, Návraty sudetské otázky, Nakladatelství Karolinum, Praha 2005, s. 248-249, Miroslav Potočný, Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa, v: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 16
⁴ Srv. Eva Broklová, Politická kultura německých aktivistických stran v Československu 1918-1938, Karolinum, Praha 1999, s. 113-114
⁵ Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně, Benešovy dekrety- Sborník textů, s. 61-62
⁷ Stellungnahme zur Sudetenfrage („20 Punkte“) v: Krajanské organizace sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s. 171
⁸ Tamtéž
⁹ Tamtéž
¹⁰ Tamtéž, s. 172
¹¹ Satzung der Sudetendeutschen Landsmannschaft, tamtéž, s. 190
¹² Srv. Wahrheit und Dialog – Schlüssel zur Verständigung, Rede der Präsidentin Erika Steinbach MdB zum Tag der Heimat in Berlin, 27. August 2011
¹³ Tamtéž
¹⁴ Alfred de Zayas, 50 Thesen zur Vertreibung, Londýn-Mnichov 2008
¹⁵ Tamtéž
¹⁶ Tamtéž
¹⁷ Tamtéž
¹⁸ Tamtéž
¹⁹ Srv. Tamtéž
² Vom slawischen Drang nach Westen, http://www.german-foreign-policy.com/de/fulltext/58142
²¹ Stanoviska USA, Velké Británie Ruské federace a Francie k Postupimské dohodě z r. 1996, v: Krajanské organizace sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998, s. 161-162