Je nejvyšší čas, aby Česká republika zásadně přehodnotila své další setrvání v Evropské unii a rozhodla se k referendu o vystoupení z ní. Jak ve svém, tak celoevropském životním zájmu.

Vystoupení České republiky z Evropské unie je možným legálním krokem, proveditelným například podle příslušného ustanovení Lisabonské smlouvy o EU. Takový odchod by v první řadě znamenal, že náš stát jak v domácí, tak zahraniční politice plnohodnotně navazuje na smysl vzniku Československé republiky z 28. října 1918. Její založení obnovilo českou státnost v československé demokratické podobě. Navázalo tím na tradici české státní ideje, na demokratický hlavní proud národního obrození a na jejich mezinárodně politický a kulturně-civilizační smysl v celoevropském rozměru. Obnovená česká státnost vyvodila důsledky z neudržitelnosti centrálně dirigovaného útvaru rakousko-uherské říše, která nebyla s to obstát v konfrontaci s dobovou evropskou realitou.

Založení Československé republiky se zároveň vyznačovalo viditelným Masarykovým úsilím vytvořit evropskou jednotu založenou na svobodných demokratických státech, jež měly být rovnoprávné bez ohledu na svou velikost a moc. Navíc se v Masarykově státnické vizi takto rovnoprávně ustavené seskupení mělo vyznačovat silnou spojeneckou vazbou na Spojené státy americké jako světově nejvýznamnější demokracii.

Než Němcům dojde trpělivost…

Vystoupení České republiky z Evropské unie by v mezinárodním kontextu obnovilo oba uvedené základní prvky vzniku a trvání masarykovské Československé republiky. Důrazně by totiž upozornilo na nereformovatelnost a bezvýchodnost dnešní organizace Evropy, kterou fakticky řídí nejsilnější evropská mocnost, tedy Německo. Dosud jen monetárně, fiskálně a ekonomicky vysvětlovaná krize hlavně jižního křídla EU by vystoupením ČR z ní upozornila na svou celoevropsky platnou, mravně politickou příčinu a podstatu. Kromě toho by Česko vystoupením poukázalo na opodstatněnost a uskutečnitelnost obdobného úsilí, jež se viditelně projevuje na britské politické i občanské scéně. Nadto by vystoupení z EU odpovídalo převažujícímu odmítavému vztahu veřejného mínění k této organizaci prakticky ve všech unijních státech.

Ostatně s možností rozpadu přinejmenším u měnové eurozóny jako chronicky se hroutící páteře Unie ostatně vážně počítají i USA a další vyspělé státy světa. Obdobně skeptický pohled na udržitelnost nynější podoby Evropské unie a měnové unie jako jejího základu posiluje i v samotném Německu. Na politické úrovni je to především teprve letos vzniklá, po odborné stránce výrazně profilovaná středostavovská strana Alternativa pro Německo, jež se v německých parlamentních volbách konaných 22. září – navzdory výrazné nepřízni politické a mediální elity - málem dostala do německého parlamentu. Kromě ní jsou to významné osobnosti, kupříkladu profesor z Max-Planck-Institutu Kai A. Konrad, šéf odborných na německém ministerstvu financí bývalé německé vlády. Ten letos 17. srpna v rozhovoru pro list Die Welt (nazvaném Wenn, dann muss Deutschland raus) vyslovil názor, že k rozpadu eurozóny by mělo dojít v zájmu budoucnosti jak Německa, tak Evropy. Konrad upozorňuje, že země, jež se kvůli přijetí eura dostaly do neúnosných hospodářských a politických potíží, by nakonec mohly dotlačit Německo - bez ohledu na jeho dosud silné politické zábrany - k vystoupení z měnové unie. Jestliže by totiž, jak Konrad vysvětluje, „Německo a několik dalších silných zemí měnovou unii opustily, euro devalvuje, a jihoevropské země by se tak hospodářsky opět dostaly na nohy.“ Německo, tvrdí Konrad, není s to eurozónu zachránit.

Reforma je nemožná

V souvislosti s úvahami o rozpadu Evropské unie se u nás vyskytuje mediálně a politicky živený strach z obnovení nadvlády Ruska nad územím mezi Německem a Ruskem. Tato houževnatě opakovaná obava postrádá reálný základ vzhledem k členství většiny států uvedeného, geopoliticky významného územního pásu, který Masaryk označoval jako ústřední zónu střední Evropy, v Severoatlantické alianci. Je to NATO, a nikoliv Evropská unie, kdo skutečně zaručuje bezpečnost států zmíněné zóny. To prokázala nedávná krize kolem vystupňování snah Ruska znovu k sobě připoutat obnovené pobaltské státy.

Vystoupení Česka z EU by nejen v evropských, nýbrž i v globálních souvislostech obrátilo pozornost na neudržitelnost politických koncepcí dirigistického řízení. To se totiž projevuje i v prostředí kolem OSN – prosazují jej zastánců obdobně nedemokratického, takzvaného globálního vládnutí (global governance).

Nedělejme si žádné iluze, zanechme všech nadějí: Evropská unie není stávající politicko-ekonomickou krizi s to řešit. Musela by si totiž přiznat chybnost tohoto konceptu od samého jeho počátku. Skutečně kritického pohledu na sebe sama není hlavní federalistický proud Evropské unie z podstaty věci schopen. Proto je ztrátou času usilovat o reformu EU zevnitř.

Vystoupení České republiky z Unie by rozevřelo vějíř možností, jak by země mohla postupovat. Odchod by neznamenal odstoupení od smlouvy o Evropském hospodářském prostoru, tedy od výhod společného evropského trhu, ani od tzv. Schengenské smlouvy o otevřených hranicích mezi některými evropskými státy. Jejím členem je i - jako neunijní stát - Švýcarsko a členem Evropského hospodářského prostoru také Norsko, které rovněž není členskou zemí Unie. Námitka tvrdící, že by naše vystoupení z EU znamenalo citelnou ztrátu nepopiratelných výhod evropského trhu, je zkrátka mylná. Česká republika by se pak mohla skutečně svobodně rozhodnout, jakou cestou se vydá. Zda se připojí k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA), nebo bude následovat švýcarský příklad soustavy zvláštních smluv s EU, či zvolí jiné postavení v podobě smluvních vztahů mezi evropskými státy.

Jistě, odchod České republiky z EU by mohl ze strany bruselských struktur vyvolat hysterickou reakci, dotčenou odvetu proti odpadlíkovi. Například v podobě požadavku vrátit Unií dosud poskytnuté finanční prostředky. Po právní stránce by byl takový odvetný postup nanejvýš pochybný a stěží vymahatelný. Asi jako kdyby Česká republika požadovala na Slovenské republice navrácení finančních transferů na Slovensko, k nimž došlo během existence Československa. A členství České republiky v Severoatlantické alianci, do níž je začleněna většina členských států Evropské unie, by vyloučilo možnost případné násilné, vojenské odvety proti České republice.

Odchod z Unie by demonstroval demokratickou a svobodnou alternativu evropské součinnosti. Česká republika by stala průkopníkem při obnově základních principů demokratické civilizace Evropy, jež Evropská unie vzdor proklamacím kriticky oslabuje a zřetelně porušuje. Náš stát by se navrátil k nejvýznamnějším tradicím svých pohnutých dějin - jako skutečný, výrazný a nepřehlédnutelný spolutvůrce demokratické alternativy evropské civilizace. Zřídit centralizovaný, téměř či vysloveně státní útvar evropského rozsahu je slepá ulička. Rozšířené přesvědčení o přenositelnosti modelu Spojených států amerických do zásadně odlišných evropských podmínek je neplodné.