8. ledna 2018 zemřel hudební publicista Vojtěch Lindaur. Na jeho smrti je něco symbolického. Do paměti se mi vryla vzpomínka z 80. let, kdy jsem – byť zcela ponořen do paralelního kulturního undergroundového dění – ze zvědavosti navštívil Kulturní dům Opatov na Praze 4, kde jako zástupce vedoucího vedl i panelové večery, než byl po ilegálním a legendárním koncertu zpěvačky Nico v říjnu 1985 na hodinu vyhozen a stal se umývačem oken. Na zmíněném večeru krátce hovořil o filosofu Janu Patočkovi. V té době byl takový veřejný odkaz na disidenta, který zemřel následkem dlouhého výslechu StB a který po sobě zanechal zejména politicky silný mravní odkaz, rukavicí hozenou do tváře komunistickému režimu. Jak je známo, Patočka věřil, že politická obec či polis nemůže fungovat na základě úskočné morálky, technokratického vedení moci a oportunismu. Podle něho tu morálka není proto, aby společnost fungovala, ale proto, aby člověk byl člověkem. Toto napsal český filosof krátce před svou smrtí ve známém textu na obranu boje za lidská práva O povinnosti bránit se proti bezpráví. V roce 1984 založila na Vojtěcha Lindaura StB spis s cílem sledovat jeho aktivity a následně provést „preventivně rozkladné opatření“ za pomoci několika agentů.
Zabsolutizování problémů: Jenom národ!
V roce 1943 v okupované Varšavě napsal Tadeusz Kroński fenomenologickou esej Fašismus a evropská tradice. Bylo to krátce předtím, než byl odvlečen do koncentračního tábora. Přesto se mu podařilo text schovat do trezoru ve svém bytě, který však zmizel v sutinách při německé destrukci města během varšavského povstání. Teprve v roce 1947 se podařilo ohořelý rukopis v rozvalinách najít. V tomto eseji, žák filosofa Jana Patočky vysvětluje, že fašismus je především psychický postoj, teprve až pak doktrína, neboť je založen na „zabsolutizování problémů“ a ilustrativním příkladem je heslo „Jenom národ!“