Čtyřhodinový dokumentární film režiséra Dana Reeda Leaving Neverland vypráví jiný příběh než ten, který je možno vyčíst z běžné reakce lidí, ať už s poselstvím filmu souhlasí, nebo ho kritizují.
Film spíše než studií o sexuálním zneužívání je dokumentem o funkci pop kultury v rámci politického systému.
Sociolog hudby Theodor Adorno napsal, že nebezpečí pop music spočívá v tom, že podporuje pasivitu a konformitu s politickým systémem. V této hudbě je vše okamžitě jasné, vychází se vstříc stereotypnosti a ideologické strnulosti, což je předpoklad její komerčnosti a společenské infantilizace.
Pop music vděčí za svou moc schématu ideologické simplifikace, kdy posluchač či divák nemá kontrolu nad svým já. Jinými slovy, toto umění skrývá své ideologické předpoklady v rozmanitých záhybech estetické nadřazenosti.
Právě tyto nepolitické předpoklady vytvořily i v případě zpěváka Michaela Jacksona půdu pro kontrakt s mnohovrstevnatou mocí peněz, politiky a veřejného vlivu.
psáno Dušanu Vozárymu
Hudebník Dušan Vozáry se nedávno soukromě pozastavil nad nadšeným přijetím textu Bianky Bellové Proč nejsem feministka1 mezi jeho FB přáteli, tedy komunitou, od které by očekával spíše kritické zhodnocení textu.
Člověk většinou nepíše čím není, protože by se jednalo o zvláštní ontologickou redundanci. Každý „je“ vždy více tím čím není, než tím čím je. Když se ale rozhodne zdůraznit čím není, je ve hře určitý společenský statement.
To si uvědomil i spisovatel Karel Čapek při psaní svého věhlasného textu Proč nejsem komunistou?, neboť v úvodu říká, že lidé si kladou negativní otázky, když jde o důležitý názor nebo životní víru. Nebýt něčím totiž není pouhý zápor, nýbrž jisté „krédo“.
Spisovatelka Bianca Bellová se v duchu Čapkova žánru pokusila sepsat vlastní krédo. Že se jednalo jen o pokus, to dosvědčuje skutečnost, že nepochopila literární žánr tohoto „kréda“, v němž jde o spojení osobního a politického, jednotlivého a obecného. Její prvotní pochybení se tak týká literární tropiky.