Kritická esej na téma policie poznání a postmarxistické metodologie.

Na protest proti způsobu jakým byl ředitel ÚSTR Mgr. D. Herman zbaven funkce, abdikovalo v dubnu minulého roku všech 15 členů vědecké rady. Nová ředitelka Pavla Foglová urychleně navrhla nové členy a po jejich jmenování tehdejší předsedkyně Petruška Šustrová prohlásila, že od nich očekává, že budou ve spolupráci s Radou Ústavu „stanovovat metodiku výzkumné práce“, aby bylo naplněno zákonné zadání. A následně nejen ona, ale i další členové Rady veřejně deklarovaly potřebnost jednotné „metody“ či „ metodiky bádání“. 1

Petruška Šustrová se možná rozpomněla na své mládí, kdy byla členkou v Revolučním hnutí mládeže.Tehdy byla v módě mezi vysokoškolskými studenty rudá bible „Citáty z díla předsedy Mao Ce-Tunga“. Jeden z citátů vztahující se k problému vědeckého řízení společnosti říká:  „Nevyřešíme-li otázku metody, zůstanou všechny řeči o plnění úkolu rovněž jen planým povídáním“. 2

Útok proti heterogenní badatelské práci a subjektivismu metod je dlouhodobě veden z pozice výše uvedeného politického pojetí „metody“, které apriori předpokládá, že metoda jako fakt fikce zajišťuje budoucnost poznání v podobě správných výsledků. V postmoderním světě se takové mocenské strategii zkoumání říká trik racionálního tyrana. Například mnohá kritika v kauze udání Milana Kundery se politicky dovolávala zásahu epistemologické policie, neboť fakt udání nebyl zveřejněn dostatečně „vědecky“.


Metoda podle Mao Ce-Tunga

Setrvačná modernita ve své pokrokářské vizi chápe stále vědu jako baconovský „nový nástroj“ (organon), který za pomoci descartovské „metody“ neustále produkuje nové analytické metody poznání. "Scientia potestat est“ - slavná věta vyslovená Francisem Baconem v roce 1597 a kterou lze přeložit jako „vědění je moc“ - tvoří politický styl moderní vědy.

Byl to ale právě rozmach nové vědy propagující racionalismus, empirismus, pozitivismus a materialismus, který se stal brzy nejen předmětem romantické kritiky pokroku, ale za pomoci Kantovy (sebe) kritiky poznání a věd byly zpochybněny i její „objektivní“ rezultáty. Ne náhodou jedno z předních filosofických děl 20. století má ve svém titulu název „Krize evropských věd“. 3

Navzdory filosofickému zpochybnění vědeckého pojetí světa, ve kterém se ztratil „svět přirozeného každodenního života“, se v minulém století na dlouhá desetiletí prosadilo pojetí společnosti označované jako „vědecký komunismus“, jehož předpokladem bylo vypracování „nové vědecké metody“ či „nového filosofického nástroje“ (organon), v němž se měla těsně snoubit teorie s praxí. Výše připomenutý citát předsedy Mao Ce-Tunga spatřoval v metodě důležité měřítko společenské praxe.

Obecnou marxistickou metodou poznání se stala materialistická dialektika, kde metoda není vnější nástroj poznání, ale „odraz samovývoje předmětu“ a poznání „objektivních zákonů společnosti“. Moderní princip nezpochybnitelné jistoty a požadavek objektivního poznání ve vědeckém marxistickém pojetí prosadil vyloučení subjektu, jakoby věda nebyla součástí struktur lidského ducha.

Ve světle kritického zkoumání historie vědy se ukazuje, že epistemologie se vždy prolínala s politickými názory a marxistické totalitní režimy, založené na vědeckém řízení společnosti, byly vyjádřením tohoto modernistického extrému.

Jen nepatrná hrstka lidí stále připomíná kruciální proměnu definice vědy jako cestu od dostatečného zdůvodnění k idei účinného vědění a že původně praktické vědění (techné) v sobě obsahovalo i poiésis ve smyslu umění odkrývající pravdu bytí. 4


Postmarxistická metodologie technopolitického mesianismu

Nejnověji se k této policejní strategii připojila i kandidátka na ředitelku ÚSTR Muriel Blaive. V krátkém článku: „Nestydět se za vlastní dějiny“ pléduje za podobné politicko-policejní pojetí vědy. Není náhodné, že v krátkém textu celkem na jedenácti místech zdůrazňuje slovo „metodologie“. 5

Při hodnocení minulosti by se podle jejího názoru měla respektovat „propracovaná vědecká metodologie“. ÚSTR by „měl používat špičkovou světovou metodologii“, která by měla za úkol „vybavit Čechy teoreticky a metodologicky k tomu, aby byli schopni si kolektivně osvojit vlastní komunistické dějiny“.

Podle francouzské historičky jsou lidé nástroje, něco jako „organon“, které je možno metodologicky opracovávat, aby si kolektivně například osvojili komunistické dějiny.

V duchu technokratického dehumanizovaného vědeckého pojetí světa a podle vzoru spíše technických věd Muriel Blaive prosazuje definici vědy jako praktického vědění „techné“, které je namířeno proti filosofickému pojetí vědy jako umění.

Obdobně jako marxisté věřili ve schopnost metodologie, která není jen vnější nástroj poznání, ale „odraz samovývoje předmětu“ a poznání „objektivních zákonů společnosti“, Muriel Blaive věří, že pouhá metodologie dokáže například zajistit objektivní vyrovnání se s komunistickou minulostí: „ÚSTR má podle mě za úkol vybavit Čechy teoreticky a metodologicky k tomu, aby byli schopni si kolektivně osvojit vlastní komunistické dějiny.“

Tato politická metodologie se prezentuje jako nástroj osvojení si minulosti, který za pomoci zázračného aktu víry bude plnit funkci jako biblický „kairos“, kdy čas správného vědeckého rozhodnutí přinese instituci a národu konečnou spásu a definitivní osvobození od minulosti a dějin.

Technopolitický historický mesianismus, zajišťující národní spásu Čechů, má podle francouzské historičky samozřejmě své meze: „Důležitou rolí ÚSTRu je stanovit pevné metodologické hranice“. Jaké meze jsou myšleny?


Kunderovo udání jako bytí řeči

Muriel Blaive explicitně říká, že je třeba například zpochybnit paradigma totalitarismu, protože „není dostačujícím metodologickým nástrojem k poznání komunistických společností“. Blaive samozřejmě svoje tvrzení nabízí jako evidentní a nezpochybnitelné, platné samo o sobě, takže nemusí polemizovat s jediným autorem zastávajícím koncept totalitarismu, ať je to Arendtová, Lifton, Sartori, Talmon, Aron, Popper, Foucault a další, nemluvě o významných filosofech 20. století jako je Lévinas, Derrida nebo Patočka, kteří prosazovali filosofii radikálně protitotalitního zaměření. V jejich dílech tedy chybí metodologická reflexe „každodenního života, má-li se představit komunistické období v celé jeho komplexnosti.“

Svou argumentaci Muriel Blaive uzavírá myšlenkovým kruhovým pohybem: „oslabit přísné metodologické (profesionální) nároky znamená okamžitě otevřít dveře politizaci“.

Ačkoliv například Kunderovo udání M. Blaive nezpochybňuje, je na tom ÚSTR ve své mezinárodní prestiži údajně špatně, protože se „proslavil nešťastnou metodologickou prací s prameny a skandalizováním veřejných osobností“.

Přestože je historie chaotická a někteří západní historici zdůrazňují nutnost reflektovat chaos v dějinách, podle Muriel Blaive všechno, co se točí kolem komunistické minulosti je v Česku „nedbalé a neuspořádané“. Zejména od chvíle, kdy bývalý disident Petr Cibulka „zveřejnil seznam údajných bývalých spolupracovníků StB“, dále přes „chaotický způsob (ne)vyrovnávání se s minulostí“, až po nemetodologickou historickou práci při zveřejnění ‘Kauza Kundera’. 6 Podle ní tato kauza neměla nic společného s vyrovnáváním se s minulostí nebo s „analýzou udání jako sociální praxe“, což by měla být správná aktivita ÚSTRu.

Z filosofického hlediska se však nabízí otázka: proč by měl existovat předpoklad či jakási danost, že se člověk sám, nebo dokonce společnost kolektivně, musí a může vyrovnat například se systémovým politickým udavačstvím? Proč nepohlížet na udání nikoliv jako na sociální praxi dějin každodennosti, ale například z pohledu existenciální hermenautiky? Proč by udání nemělo být gadamerovsky analyzované jako vyjevení se „bytí řeči“, tedy v rámci hermenautické zkušenosti lidské existence? 7

Nebo proč bychom udání Milana Kundery neměli zkoumat na základě Améryho „pokusu o zvládnutí nezvládnutelného“ 8 nebo prostřednictvím Leviho pohledu „potopenosti“ 9 lidského bytí?

Jak rozumět této logice založené na spasitelské, historické techno-metodologii, která vykazuje znaky postmarxistického vědeckého řízení společnosti? Jaký diskurs určuje onu naivitu, že nějaká metodologie má vést k tomu, že „Češi budou schopni si kolektivně osvojit vlastní komunistické dějiny“?


Proti politickým manévrům vědy

V knize „Rozprava proti metodě“, rakouský filosof P. K. Feyrabend kritizuje mocenský požadavek moderní vědy a naivní představy o pokroku ve vědě a jejího autoritativního nároku. 10

Filosofická kritika vědy nám říká, že vědecké názory mohou odstranit koncept totalitarismu pouze tehdy, když je člověk použije jako stranické heslo, a to, o co se lidé jako Muriel Blaive snaží, je založeno spíše na pověstech, nikoliv na dobře promyšlených argumentech.

Nevědeckost jejího tvrzení spočívá právě v tom, že byť kritizuje a snaží se cosi měnit, podstatné věci ponechává nedotknutelné a jsou to právě přesně ty věci, které činí její postup rádoby vědeckým. Být vědeckým znamená držet se například ideje lineárního pokroku a ignorovat problém nelinearity (chaotičnosti) dějin.

Feyerabend říká, že je velmi hloupé, když se snažíme potlačovat vědy stanovováním stabilních rámcových podmínek, neboť tato snaha není nic jiného než „politickým manévrem“. 11

V této souvislosti je možno odkrýt diskurs Muriel Blaive. Její potřeba „pevné metodologické hranice“ vychází z autoritativní politické potřeby a z omezování se v určitém epistemologickém systému, kde se věda chápe jako nějaký „advokátský kousek“. Ani dějiny historie se nikdy nedrží vlastních principů a metod, jak se nám snaží Blaive a další političtí vědátoři nasugerovat, pouze tyto principy se „proměňují v politická hesla a dogmata“.

Snaha postavit se do role vědecké autority a rozhodovat o věcech jen na základě jednoho autoritativního rozhodnutí, jehož správnost je stanovena paradoxně postupem, který jeho verifikaci znemožňuje, je podle Feyerabenda typický znak totalitního myšlení. Lidé, kteří volají po stabilizaci věd pomocí pevné metodologie nechápou, že je to ve skutečnosti „zatáhnutí za brzdu bádání“.

Jinými slovy, pokud koncept totalitarismu zavrhneme, jak radí nejen francouzská historička, ale s ní i spřízněná ideová skupina (sociálně orientovaní historikové Pullmann, Spurný, Sommer, politologové Jelínek, Bureš, Kopeček, antropolog komiksu Uhl a další), z důvodu, že tento starý koncept odporuje nějaké nové konformní teorii, pak pouze „zapřaháme koně za vůz“.

Zavrhovat ideje jenom proto, že byly již jednou prověřeny a údajně v této zkoušce neobstály, vyvrací podle Feyerabenda celá řada příkladů, včetně ideje pohybu Země. Jak je známo, nejdříve vznikla ve starověku, aby byla následně vyvrácena aristoteliky jako něco „neuvěřitelně směšného“, jenže v 17. století se znovu triumfálně vrátila. A jak říká Feyerabend: co platí pro theorie, platí i pro metody.

Edmund Huserll ve zmíněné knize „Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie“ vysvětluje, proč je špatné zavrhovat minulé teorie či „vědění“: protože je v něm stejně jako ve slovních pojmech obsaženo „historično, jež je vlastním smyslem pro filosofa duchovním dědictvím“. 12

Není třeba použít staré metody „ad fontes“ pro nové čtení například Hanny Arendtové, spíše než autoritativní nároky naivní, nové vědy založené na „pevných metodologických hranicích“? 13


Sociální jistoty za ostnatým drátem

Současná debata, zejména ze strany levice, která se snaží zbavit historična totalitarismu z důvodu, že odporuje novým populárním vědeckým názorům, například „dějinám každodennosti“ nebo „všedního dne“ (everyday life), není debatou vědeckou, ale politickou. Řečeno slovy Feyerabenda popularita těchto nových, historických idejí předpokládá vítězství lidí, kteří se „rozhodli proměnit vědy v politické strany s pevnými principy“.

Politici na rozdíl od vědců mají svou roli zjednodušenou: nemusí se schovávat za stranickou masku. Bývalý učitel marxleninismu a vyznavač dějin každodennosti Lubomír Zaorálek doporučuje badateli undergroundu, aby zkoumal i „subkulturu“ zahrádkářů, Jiří Dientsbier posuzuje historiky podle toho, jak se staví k otázce odbojové skupiny bratří Mašínů, Miroslav Grebeníček tvrdí, že sympatie Jana Palacha patřily reformním komunistům a proto je „Palach náš“ a jeho kolega Vojtěch Filip posiluje současný levicový „revizionistický diskurs“ když tvrdí, že je třeba se na okupaci sovětských vojsk v roce 1968 podívat „různými pohledy“.

Díky otevřenosti politiků je možno si ověřit pravdivost slov Prima Leviho o problematičnosti lidského dorozumění a možnosti vyrovnání se s minulostí i ve smyslu nebezpečí, které je spojeno s „mizením jazyka“. Jeho dnešním znakem je také implicitní teze Muriel Blaive: nehovořme o udání, ale o dějinách každodennosti.

Na rozdíl od politiků se francouzská historička snaží maskovat svou stranickost, byť není rozdíl mezi jejím vědeckým a politickým pohledem, kdy prosazuje historický populismus v rámci dějin každodennosti a vyzdvihuje „zdroje legitimity komunistického režimu“ jako například sociální jistoty, jistotu práce, zdravotní pojištění, pocit bezpečí.

Pokud se takto „vědecky“ hovoří o zdroji legitimity komunistického režimu například v souvislosti s „jistotou práce“, pak je to pouze falšování historie, neboť se zamlčuje, že dvojníkem „sociálních jistot“ byla například hrozba vězení umožněná paragrafem 203 příživnictví podle komunistického trestního zákona. Obehnat celou zemi ostnatým drátem v alternativě „práce nebo vězení“ nemůže být v žádném případě otázkou legitimity totalitního režimu. Protože legitimita znamená vládnout „po právu“ a nikoliv na základě pouhé moci a násilí. 14

Undergroundová kontrakultura se programově stavěla proti tzv. pracovním jistotám „legitimizovaným“ ostnatým, totalitním drátem. Dokladem jsou i texty undergroundového písničkáře Karla „Charlie“ Soukupa, který byl za své zpívání několikrát odsouzený. Husákův režim se ho nakonec v roce 1981 zbavil v akci Státní bezpečnosti nazvané Asanace. Když byl při výslechu několik hodin mučen a bit, rozhodl se „Charlie“ odejít do nucené emigrace i s celou svou rodinou. Jeho písničky, oslavující jistotu práce tehdejšího, „státního kapitalismu“ a fungující v režimu volnějšího pracovního tábora, byly v rámci socialistické normalizace protistátně kontrakulturní: „Zem duní, čím to asi je? Neboj se, to národ pracuje. Rozkvétá v zemi ROH…“ 15


Satisfakční normalizační jouissance*

Pro zastánce současného vědeckého řízení institucí a společnosti jsou dějiny každodennosti metodologicky politickým nástrojem, který, jak zdůrazňuje Muriel Blaire, umožňuje v dnešní retrospektivě si s chutí přivlastnit minulost: „Babička například ukáže dětem a vnukům, jak se v době jejího mládí se žilo, nemusí se stydět a všichni se smějí.“

Pseudohistorický populistický kýč, banalizace a truismy dějin každodennosti zastírají, že se jedná o politický koncept, stejně jako je politický koncept „dějiny lidu“, který razil historik Howard Zinn nebo starší genderový koncept „dějiny válek a slavných válečníků“. Na rozdíl od Zinna však nemají současní historici odvahu přiznat svůj politický aktivismus a svoje stranictví a tak se schovávají za historické haraburdí neutrální metodologie a vědecké řízení institucí a společnosti.

Muriel Blaive ve svém národním mesianismu a historickém populismu opakovaně tvrdí, že je „nejvyšší čas, aby se lidé kolektivně nemuseli stydět za vlastní dějiny a aby se mohli ujistit, že i když žili na „špatné“ straně železné opony, jejich životy a život celého národa měl smysl.“

Při čtení knih zachycujících svědectví totalitních režimů, jako jsou zmíněné texty Jeana Améryho, Prima Leviho je ve světle současné komunistické nostalgie zajímavé, jak jsou si podobné postoje totalitního měšťáka.

V knize „Mluvil tu někdo o totalitarismu?“ rozvíjí Slavoj Žižek myšlenku sebezproštění viny za pomoci lacanovského pojetí obscénní jouissance, která vzniká z toho, že člověk v strastiplné situaci způsobuje bolest ostatním, avšak s plným vědomím, že je pouhým prostředníkem vůle druhého a není tudíž sám za bolest zodpovědný. Jak by mohl být takový člověk vinen, pokud pouze uskutečňoval „objektivní“, z vnějšku danou nutnost? 16

To, o co Blaive, Pullmann a další usilují, je snaha o obdržení satisfakční normalizační jouissance, kdy tím, že člověk subjektivně přijímá „objektivní nutnost“, získává i potěšení z toho, co je na něj uvaleno.

(*Jouissance, staré francouzské slovo, které má v psychoanalýze Jacquese Lacana význam rozcestí slasti a strasti, nástroje spojeného s dvojznačným prožíváním „druhého“.)


Ahistorický tanec na Havlově hrobě absurdity každodennosti

Za komunismu byla obscénní normalizační jouissance kriticky nahlížena prizmatem existenciálních pocitů absurdity, jejímiž historickými znaky nejsou jen Liblická konference o Franzi Kafkovi v roce 1963, nebo následná komunistická protikafkovská propaganda, kterou ohrožoval tento „prorok totality“, ale právě absurdní dramata, mapující zcela jiný rozměr dějin každodennosti, než který vyhledávají dnešní „revizionisté“.

Tento historicko-existenciální rozměr se u Muriel Blaive vytrácí za pomoci populistické, psychoterapeutické metody, garantující výklad dějin, která vrátí „úctu minulým generacím“ - aby se nemusely stydět za své vlastní dějiny.

Jinými slovy, dnešní babička převypráví orální formou vnoučatům pophistorické retro v podobě jejího krásného spartakiádního mládí a dědeček oživí svou pozdní libidiózní touhu a zavzpomíná na dionýsovské oslavy MDŽ. Za pomoci této pozdní, satisfakční normalizační jouissance může být „českému národu“ navrácena „hrdost“.

V „Manifestu existenciálních dějin“ jsem připomněl Baumanovo tvrzení, že krize humanitních věd je krizí paradigmatu, neboť „existenciální modalita sociálního (na rozdíl od struktury sociálního) se jen zřídkakdy dostává do centra pozornosti sociologie“ a dodejme, ale i ostatních věd jako je například historie. Zároveň se přehlíží, že i „vědecká rozhodnutí jsou existenciálními rozhodnutími“! 17

Rozkvět dějin každodennosti odhalil už v druhé polovině 20. století svoje limity právě svou objektivizující, determinující tendencí, kdy se jedinec vytrácí z dějin. U nás se tyto dějiny začaly prezentovat nikoliv jako komplementární, ale spíše jako politicky spásná metoda výkladu minulosti, nahrazující teorii totalitarismu.

Historik Kamil Činátl ukazuje na potíže konceptu dějin každodennosti v období normalizace, kdy se například pamětníci prostřednictvím orální historie staví do role obětí: „museli chodit na manifestace či k volbám, museli podepisovat, museli vstupovat do SSM, ROH, SČSP či KSČ. Často používají tzv. prázdnou řeč, jež pomocí pasiva skrývá původce děje či nadužívá neurčité zájmeno „oni“: nevědělo se, oni rozhodli aj.“ 18

Obdobně na adresu takovýchto „obětí“ říká Primo Levi: „nechtějí si přiznat, že vstupovat do totalitních institucí moci bylo víceméně dobrovolné. Nekomplementární dějiny každodennosti pouze předstírají, že jsou hlubším popisem světa, ve skutečnosti si však neumí poradit s existenciálními dějinami“.

Mnohé současné dokumenty o krutostech druhé světové války začínají často idylickými záběry ze starých německých filmových žurnálů, ukazující bezstarostné občany válečného hitlerovského Německa jak si užívají „dějin všedního dne“ kdesi na pláži u Baltického moře.

Ve světle zjednodušených dějin všedního dne se jejich zastánci uchylují, jak napsal historik David Kovařík v recenzi na práci Muriel Blaive, která se zabývala výzkumem v Českých Velenicích, k banalizujícímu hodnocení typu: „Ukazuje se, že i když byl komunismus špatný systém a demokracie je systém lepší, ne všichni někdejší komunisté jsou špatní a ne všichni noví demokraté dobří lidé.“ 19

Předpoklad, že řada událostí z velkých dějin téměř neovlivňuje každodenní život, může sotva platit v případě totalitarismu, který není jen o velkých událostech, ale především o struktuře společnosti, moci a systému.


Policie poznání - věda jako obušek na druhé

Feyerabendova kritika věd je založena na postavení vědy, která je obdobně používána i v tažení proti ÚSTR jako policie poznání, snažící se odstranit nejen určité badatele, ale zejména „nevědecké“ názory od Arendtové přes Poppera až po Patočku.

Veřejnost si neuvědomuje, že v takovémto případě se vědy stávají politickými stranami či církvemi a jejich protagonisté a propagátoři od Muriel Blaive přes Petrušku Šustrovou až po Michala Pullmana jsou jejími veřejnými politickými kněžími.

Je signifikantní, že ÚSTR jako instituce přitahuje určitý typ lidí, kteří se v kritice této instituce prezentují jako policejní zachránci vědeckého poznání, ale sami mají problémy dostát profesionálním akademickým či etickým nárokům. Bývalý ředitel ÚSTR Jiří Pernes se před svým odvoláním, z důvodu podezření z plagiátorství, cynicky obhajoval, že kritici neví, co je to "metodologie historické práce". 20

Novinář Martin Fendrych nedávno upozornil, že první náměstek ředitelky Pavly Foglové, jako kandidát na současného ředitele ÚSTR má také problém: „V projektu Systém na odhalování plagiátů v seminárních pracích je možné porovnat Hazdrovu diplomovou práci z roku 2007 s disertační prací z roku 2013 (Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta). Srovnání je zarážející: rovných 41 procent diplomové práce je doslova obsaženo v disertační práci. Tu pak z jedné třetiny tvoří opsaný text z diplomky. Přitom diplomová práce není vůbec uvedena jako zdroj v seznamu použité literatury, ale ani v poznámkovém aparátu. V Hazdrově disertaci také není ani slovo o tom, že psal diplomku na velmi podobné téma. Práce naopak obsahuje tradiční prohlášení, že autor dílo napsal na základě uvedených pramenů a literatury. V disertaci, vypadá to, Hazdra „opsal sám sebe".“ 21

Další současná kandidátka, francouzská historička Muriel Blaive ve své „Koncepci rozvoje ÚSTR“ napsala, že byla „hlavní ředitelkou Ludwig Boltzmann Institute ve Vídni v letech 2011-2013“.

Zveřejněný „Final report 2012 – 2013“ Instituce pro evropskou historii a veřejnou sféru, v které Muriel Blaive působila, říká, že tato instituce skončila svou činnost 31. května 2013. Do května 2012 byl jejím ředitelem Thomas Lindenberger a pro zbylé období této dosluhující instituce byly od 1. června 2012 jako „Institute coordinator“ Christiana Hintermann a Muriel Blaive. Informace o „hlavní ředitelce Ludwig Boltzmann Institute ve Vídni“ v souvislosti s působením Muriel Blaive se v Závěrečné zprávě nevyskytuje.

Boltzmannova společnost je soukromá nezisková organizace, které má mnoho výzkumných ústavů a v čele představenstva je prezident Josef Pröll a na pozici managing director je Claudia Lingner. Informace uvedená ve zmíněné koncepci Muriel Blaive je tudíž zjevně nepravdivá. 22 Na druhé straně není možno přehlédnout skutečnost, že v rámci probíhajícího výběrového řízení na ředitele/ředitelku ÚSTR se zkušenost v řídící funkci v akademické instituci hodnotí, dle kvantifikovatelných kritérií, vysokým počtem bodů.


Malý český „revizionista“ - kataraktik

Pierre Vidal-Naquet v knize „Vrazi paměti“, která tematizuje problémy spojené s mezinárodním popíračstvím holocaustu, říká na adresu historického revizionismu, že se vyznačuje snahou zbavit diskurs skutečnosti a jeho literatura je jen pastiš historie. 23

Je mylné se domnívat, že by současní sociálně zaměření historici a politologové jako Blaive, Pullmann, Sommer, Spurný, Kopeček a další byli umělci-revizonisté a že pouze cosi kriticky s odstupem a nadsázkou napodobují.

Byť někteří, jako například historik Petr Sedlák, oprávněně tvrdí, že revizionisté jako Pullmann „přicházejí příliš rychle se zobecňujícími závěry“, 24 přesto nejsou ani umělci, ale ani revizionisté a už vůbec ne nějací „vrazi paměti“. Jak naznačuje etymologie latinského slova (re-videre) jeho význam odkazuje „zpět k viděnému“. A zde jsme u merita věci.

Typický malý český pohled na minulost nemá v sobě odvahu k re-vizi, ke skutečnému k zpětnému vidění minulosti, neboť jeho vidění ustrnulo v současnosti a paprsky rádoby kritického pohledu se lámou o hranu přítomnosti. Malá česká „revizionistická“ historiografie prostě nedohlédne ani do nedaleké minulosti.

Politolog Pavel Barša vystihuje tuto intelektuální zbabělost a na adresu Pullmannova myšlení říká, že ignoruje represivní dimenzi režimu. "Vytrácí-li se z výkladu oné historiografie aktivní participace na režimu, pak z jeho výkladu se vytrácí režim sám a s ním i vrstva nomenklaturních kádrů, která v něm vládla." 25

Ve své knize „Konec experimentu“ se Pullmann potýká explicitně s přítomností. Hned v úvodu napsal, že se mnohým bude zdát „málo antikomunistická“ a v závěru klade zmatenou řečnickou otázku, zda-li „není kontinuita mezi normalizací a polistopadovým uspořádáním výraznější, než se - na pozadí mocenského zlomu v roce 1989 a souvisejících systémových i ideologických změn – předpokládalo“. 26

Současný český „revizionismus“ se nezajímá o re-vizi minulosti, ale o re-vizi přítomnosti. Trpí jakýmsi šedým historickým zákalem, který se vyznačuje přecitlivělostí pohledu při pozorování předmětu do minulosti. Vadí mu chaotické „světlo“ polistopadového uspořádání politického života. Trpí dvojitým viděním historických obrazů a zakalením vidin minulosti. Léčba vidění, způsobující zakalení historických obrazů, je možná jen za pomoci epistemologické implantace jiného nástroje vidění.

Malý český „revizionista“ je ve skutečnosti kataraktik – ideologický slepotář, který je postižen šedým historickým zákalem. To, co by mohlo být teoreticky sympatické z hlediska kritického mládí většiny „revizionistů“, se paradoxně ukazuje jako stařecký šedý zákal ideologie.


Radostná věda

Friedrich Nietzsche tři roky po smrti Karla Marxe ve své „Radostné vědě / „la gaya scienza“/“ napsal, že „vědecká interpretace světa je jednou z nejhloupějších a svým smyslem z nejchudších interpretací světa“. 27

Polistopadová společnost se potřebuje emancipovat od reliktů moderní hlouposti a je zapotřebí začít pěstovat vědu spíše jako umění, neboť jak říká Feyerabend, vědy můžeme používat jako policii poznání, která odstraňuje „nevědecké“ názory, aniž by jimi byla dotčena. Jestliže k takovému policejnímu stavu ve vědě dojde, je třeba požadovat odluku vědy od státu.

Z hlediska radostné vědy je třeba chovat „podezření“ i o jasném rozdělení oborů, neboť vědy nevytvářejí pojmovou jednotu, natož metodologii.

Je třeba začít uplatňovat jiné pojetí politiky minulosti a historie, kde se minulost nesestává jen z obrazů k vidění nebo z orálního vyprávění, ale například i z tělesnosti, protože fašismus a komunismus nejsou jen ideologie, ale tělesné režimy.

Je třeba propagovat pojetí historie jako „umění“, v souladu s undergroundovým, nevědomky feministickým programem, „osobní je politické“.

Metoda znamená usměrňování nahodilosti a jedinečnosti. Metoda nemá ráda zvláštnosti, neboť se snaží zavést policejní pořádek a uspořádanost - počínaje Platónem a konče Marxem, který z dialektické metody učinil politickou mytologii.

Umělecká metoda je naopak kvalita samotné cesty a ta může být pouze individuální. Nakonec i každodennost v sobě zahrnuje velké množství různých a zvláštních „metodologických“, například chaotických, přístupů typu „la gaya scienza“.



Citovaná literatura:

1 - Vodrážka, Mirek: Vúdú politika v ÚSTR. Lidovky, 1.7. 2013
2 - Citáty z díla předsedy Mao Ce-Tungta. Nakladatelství cizojazyčné literatury Peking 1968, str. 274
3 - Husserl, Edmund: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Academia Praha 1972
4 - Patočka, Jan: Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové. Nakladatelství Československé akademie věd Praha 1964
5 - Blaive, Muriel: Nestydět se za vlastní dějiny. Lidovky.cz, 18.2. 2014
6 - Blaive, Muriel: Případ České republiky – od Zdeny Salivarové k Milanu Kunderovi. Revue pro literaturu a kulturu Souvislosti (4/2009)
7 - Gadamer, Hans-Georg: Pravda a Metoda I. Triáda 2010, str. 412
8 - Améry, Jean. Bez viny a bez trestu – pokus o zvládnutí nezvládnutelného. Mladá fronta 1999
9 - Levi, Primo: Potopení a zachránění. Index 1989
10 - Feyerabend, K. Paul: Rozprava proti metodě. Aurora Praha 2001
11 - Feyerabend, Paul: Věda jako umění. Ježek 2004
12 - Husserl, Edmund: Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Academia Praha 1972, str. 554-555
13 - Vodrážka, Mirek: Filosofie tělesnosti dějin. Herrmann & synové, ÚSTR, Praha 2013
14 - Neubauer, Zdeněk: Státověda. Jan Laichter v Praze 1948, str. 177
15 - Informace o Chartě 77, 1981 č. 9 (28. srpna až 25. září), sdělení č. 266 Brutální zásah proti K. Soukupovi.
16 - Žižek, Slavoj: Mluvil tu někdo o totalitarismu. Tranzit.cz 2007
17- Vodrážka, Mirek: Manifest existenciálních dějin. Herrmann & synové 2011
18- Činátl, Kamil: Můj děda nebyl nácek. Kavárna. Idnes. 6.11. 2010
19 - Kovařík, David: Dědictví (nejen) studené války na české a rakouské periférii. Soudobé dějiny, 2011, 1-2. str. 225-232
20 - Dokument: zdroj: http://zpravy.idnes.cz/dokument-toto-se-nyni-deje-v-ustr-apeluje-otevrenym-dopisem-miroslav-vodrazka-193-/zpr_archiv.aspx?c=A100621_140751_domaci_chu
21 - Fendrych, Martin: ÚSTR: Levicoví břídilové a další plagiátorský skandál. Zdroj http://aktualne.centrum.cz/blogy-a-nazory/komentare/clanek.phtml?id=800100
22 - Final Report 2012 – 2013: zdroj http://ehp.lbg.ac.at/files/sites/ehp/Final_Report_12_13.pdf
23 - Vidal-Naquet, Pierre: Vrazi paměti. Pavel Mervart 2013
24 - Sedlák, Petr: Druhý extrém? Silné a slabé stránky revize výkladu komunistické diktatury. Dějiny a současnost 2/2013, str. 32-35
25 - Barša, Pavel: Normalizace mimo dobro a zlo, in: Lidové noviny. Orientace. 21. 5. 2011
26 - Pullmann, Michal: Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Československu, Scriptorium, Praha 2011
27 - Nietzsche, Friedrich: Radostná věda / „la gaya scienza“/. Československý spisovatel. Praha 1992