Česká republika má před sebou ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, proto organizace proFem připravila publikaci s výstižným feministickým názvem Jen ano je ano, jejíž součástí jsou i rešerše rozsudků českých soudů za rok 2016 týkajících se pohlavního zneužití a znásilnění. Z analýzy vyplývá, že české soudy jsou absurdně tolerantní ve svém přístupu k sexuálnímu násilí.
Text upozorňuje, že pro současnou politickou obranu morální verzi světa lidství je nedostačující pouze trestně právní ochrana lidské důstojnosti v sexuální oblasti, protože znásilnění není jen problémem důstojnosti, ale nově i integrity tělesného světa a ochrany nejintimnější sféry člověka. Je třeba z tělesnosti bytí a světa učinit právní téma, protože svou zranitelnou tělesnost, poznáváme často prostřednictvím násilné tělesnosti druhého.

Než se ohne oběť, je třeba ohnout jazyk

Ideologie se prozradí sama už jen svou zvláštní hrou na jazykovou nevinnost. Například v Čechách se v 90. letech namísto sousloví „sexuální obtěžování“ (sexual harassment), začala běžně používat jeho zdánlivě nevinná obdoba „sexuální harašení“. Muž ženu „neobtěžoval“, ale jen nevinně „harašil“, tudíž na vině byla spíše oběť, která neměla pochopení pro trochu sex-chrastící legraci.

Aby se mohla prosazovat, potřebuje moc nejdřív ohnout jazyk. Následné skutečné nebo potenciální oběti pak budou ve své obranné řeči, pocitech a emocích nebo dokonce křiku předem ideologicky izolovány a vystaveny symbolicko-akustickým bariérám. Už neplatí jenom to, že jsou ignorovány nebo že jejich hlas není slyšet, čelí sofistifikovanějšímu nepříteli – jazyku, který překládá řeč tělesného násilí do politicky mytologické nevinnosti. Než přistoupíme ke zkoumání právního jazyka připomeňme si jednu sémantickou jazykovou drobnost.


Proč se zdrobňuje velebnost a odpornost?

Nevládní nezisková organizace Nesehnutí vznikla v roce 1997 v Brně odštěpením z Hnutí Duha a pravidelně upozorňuje na sexistické reklamy. V listopadu 2017 vyhlásila výsledky devátého ročníku anticeny „Sexistické prasátečko“ a nejvíce, celkem 92 procent lidí, hlasovalo pro facebookový příspěvek brněnského Free Radia 107 FM. Odborná porota však byla jiného názoru.

O čem vypovídá samotný název anticeny?

Lingvista Pavel Eisner se pozastavoval nad výkonem češtiny, která například ve slově „velebníček“ dokáže zdrobnit i samotnou velebnost. Společnost Nesehnutí zdrobňuje jedno podstatné jméno, čímž se celkový význam slova oslabuje a posouvá do jazykové ambivalence – zdrobňuje se tak i odpornost a s ní i adekvátní emoce. V rámci ideologického jazyka a jeho hry na jazykovou politickou nevinnost odpovídá „sexistické prasátečko“ produkci typu „sexuální harašení“.


Chovej se rozumně a potlač emoce!

O čem ale vypovídá samotný facebookový příspěvek brněnského Free Radia 107 FM?
Není podstatné, že se jedná o internetový obrazový klon převzatý z filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel?, který původně ironizoval reklamní kampaň České spořitelny a její slogan „Cesta k úspěchu nemusí být složitá, pokud jí rozumíte“, jenž pronáší pomyslná bankovní poradkyně jménem Lenka Veselá. Podstatné je, že obraz, text a reklamní logo Free Radia 107 FM vytvářejí integrované symbolické poselství, které má daleko k jazykové nevinnosti češtiny libující si v deminutivech – zdrobnělinách typu „prasátečko“.

Ideologicky podřízený jazyk této anticeny paradoxně násilným způsobem ohýbá symbolizovanou skutečnost podobně jako facebookový příspěvek brněnského Free Radia 107 FM, zobrazující pomyslnou bankovní poradkyni Lenku Veselou poslušně ohnutou na pracovním stole, aby jí anonymizovaný nadřízený (jeho tvář není signifikantně vidět) prostřednictvím sexuálního aktu „vysvětlil“, že pokud bude „rozumná“ a nebude tudíž dělat „emocionální“ problémy, její cesta v úřední kariéře nemusí být složitá.


Obrazy dehumanizace

Pokud Nesehnutí zdrobňuje odpornost, redukuje celistvý obraz dehumanizace lidské bytosti - ženy na jakési parciální „sexistické prasátečko“, potom se dopouští podobné principiální vady jako programový sexista Josef Hausmann, který ve své knize Základy mužského šovinismu tvrdí, že je vrcholem pokrytectví, „když snoubenec nežádá svou nastávají o vagínu, nýbrž u ruku“.

Moc ke svému výkonu potřebuje nejdřív ohnout jazyk, aby mohla následně ohýbat i lidská těla – například obrazně na pracovním stole v bankovním institutu nebo performativně při sociálně psychopatologickém požádání snoubenky o vagínu.

Podle nevládní neziskové organizace Nesehnutí je součástí jejího programu obhajoba přesvědčení, že „ženská práva jsou lidská práva“. Jenže jazyk její anticeny sděluje něco jiného – umenšuje filosoficko-emocionální odpornost ponížení ženských práv jako lidských práv. Navíc používá parciální technokratický genderový jazyk, takže emoce vzdoru a odporu má v daném případě jen expertní dílčí znaky „spojený s vizuálem“, „principem sex sells“ atp.

Mohlo by se zdát, že to je jen strategie Nesehnutí, jak do společnosti přijatelným způsobem propašovat určitá témata a specifický pohled na ně, jako když se malému dítěti za pomoci zdrobnělinek vysvětlují elementární věci.
Problém je ale hlubší – epistemologický a filosofický.


Mýtus o expertním vědění

Na počátku 90. let socioložka Jiřina Šiklová zdůrazňovala, že gender studies je vědecká a odborná disciplína, zatímco feminismus je záležitostí ideologickou. Pro postkomunistickou společnost odchovanou na základech vědeckého světonázoru byla tato falešná dichotomie jasnou volbou, už i pro latentní rozlišování, že muži jsou racionální a ženy emocionální. Naději měl tak spíše parciální technokratický expertní jazyk, než mnohostranný a různorodý feminismus zaměřený na celek. Pokud ale například současná politická teoretička Aletta J. Norvalová říká, že expertní vědění je mylné, není neutrální a nesporné, potom jen jiným způsobem zdůrazňuje, že je třeba nahlížet na věci vcelku a ne jen z pohledu právní nebo genderové vědy. Je třeba přejít od expertního vědění a začít reflektovat civilizující posun směrem k tělesnosti, intimitě a emocím, v kterých je přítomen kognitivní prvek.

Vzhledem k tomu, že Česká republika má před sebou ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, připravila organizace proFem publikaci s výstižným feministickým názvem Jen ano je ano, jejíž součástí jsou i rešerše rozsudků českých soudů za rok 2016 týkajících se pohlavního zneužití a znásilnění. Z analýzy vyplývá, že české soudy jsou absurdně tolerantní ve svém přístupu k sexuálnímu násilí a jsou často i v rozporu s dikcí Úmluvy o ochraně práv dítěte. Předkládá i srovnání s některými evropskými právními úpravami (Belgie, Finsko, Německo, Francie a další) i doporučuje vhodná legislativní opatření, která by měly vést ke zvýšení trestní sazby za znásilnění.

Ministerstvo spravedlnosti ČR prostřednictvím svého tiskového oddělení rychle zareagovalo a odmítlo požadavek organizace proFem na zpřísnění trestů za znásilnění s odůvodněním, že současná právní úprava je zcela dostatečná a nevyžaduje žádné legislativní změny.

Právník Jan Vučka na zpravodajském serveru Echo24 v textu Jak by feministky trestaly znásilnění (5.12. 2017), vytýká publikaci, že je málo vědecká. I on podlehl mýtu expertního vědění. Autor článku nepochopil, že nastolený problém není jen otázkou odbornosti a právní vědy, ale spíše problémem právní filosofie - ostatně jako samotný problém demokracie.


Znásilnění jako postkomunistický soudní horor

Problém na který publikace Jen ano je ano upozornila souvisí i se sociálním časem, přesněji se společenským poznáním důležitosti ochrany „nejintimnějších sfér člověka“, kdy oběť je často poznamenaná s trvalými následky opravdu „na doživotí“. Publikace nepřímo upozorňuje, že dochází civilizujícímu posunu, a že této změně by měla odpovídat i odpovídající legislativní úprava.

Jinými slovy, pro současnou politickou obranu morální verzi světa lidství je nedostačující pouze trestně právní ochrana lidské důstojnosti v sexuální oblasti, protože znásilnění není jen problémem důstojnosti, ale nově i integrity tělesného světa a ochrany nejintimnější sféry člověka. Je třeba z tělesnosti bytí a světa učinit právní téma, protože svou zranitelnou tělesnost, poznáváme často prostřednictvím násilné tělesnosti druhého. Pojem důstojnosti, k němuž se váže respekt a úcta sociálního okolí, stejně tak pocit vlastní ceny již nedokáže cele zohlednit změny v existenciálním a sociálního habitu. V minulosti podobně zastaral právní jazyk, který v souvislosti se sexuálním chováním kladl důraz například na zločiny proti přírodě nebo proti mravnosti. Je třeba inovovat právní jazyk a ochranu lidské důstojnosti v sexuální oblasti rozšířit o integritu tělesného světa.

V 90. letech jsem se od své dospívající neteře náhodně dozvěděl, že její nezletilá přítelkyně byla brutálně znásilněna. Protože ji pachatel v případě, kdyby se obrátila na policii vyhrožoval, že ji zabije, na základě jejího souhlasu jsem trestný čin ohlásil. Při prvním soudním projednání předsedkyně senátu zprostila obžalovaného viny s argumentací, že nezletilá nemá ve svém okolí „dobrou pověst“ a „často střídá chlapce“, zatímco obžalovaný – v duchu postkomunistické právní morálky - byl v místě bydliště i od svého zaměstnavatele jako traktorista hodnocen velmi dobře.

Postkomunistický kult práce a marxistická ekonomizace lidských vztahů byla stále důležitým kritériem vůči němuž mladá dívka se „špatnou pověstí“ neměla předem šanci. Na druhé straně pověsti obžalovaného neuškodilo ani to, že se v inkriminovaný den opil a v hospodě porval do krve. Tehdy jsem se obrátil dopisem asi na třicet ženských organizací působících v Čechách a na Moravě. Nakonec se ozvala šéfredaktorka jednoho pražského ženského časopisu, která výzvu publikovala. Tato žena se mi posléze svěřila, že jako mladá dívka byla taky znásilněná. Skoro deset let probíhal soudní horor než byl pachatel odsouzen. Znásilněná dívka mi potom sdělila, že po zkušenostech s českými soudy by do sporu už nikdy nešla.


Civilizující obrat k tělesnosti, intimitě a emocím

V posledních několika desetiletích například behaviorální psychologie (D. Goleman), diskursivní psychologie (G.R. Gillett), ale i kulturní historie (P. Burke), začaly brát emoce vážně, protože vyjadřují určité sociální akty a hodnocení. Na základě tohoto dlouhodobého obratu k tělesnosti, intimitě a emocím je možné například toleranci české společnosti k sexuálnímu násilí nahlížet z opačného pohledu - jako na kulturní historii potlačování emocí a tělesnosti.

Na tolerantnost českých soudů v případech sexuálního násilí můžeme nahlížet jako na důsledek právní postkomunistické kontinuity a kultury, kdy se myšlení v oblasti práva nedokázalo vypořádat z dlouhodobým civilizačním regresem ve vztahu k tělesnosti, který ve 20. století ztělesňovaly právě totalitární režimy. Právo v marxistickém režimu tělesnosti bylo totiž právem zespolečenštěného kolektivního „My“ a jedinečnost lidské existence, soukromý zájem či kategorie tělesného „Já“ byla neustále překonávána (či spíše znásilňována) ve prospěch jakési deterministické fikce vývojového lidství.
Tělesnost a jedinečnost Já se v totalitárních režimech stala zejména pro ženy ontologií druhého řádu. Proto se i po roce 1989 v případě zmiňovaného soudního jednání prověřovala „pověst“ znásilněné oběti, zatímco v případě pachatele se zkoumala kvalita zespolečenštěných pracovních vztahů.

Problémem právní kontinuity, kterou u nás po roce 1989 prosazovali zejména bývalý komunisté a signatáři Charty 77 jako Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský a další, nebylo jen „podloží socialistické legality“, které znemožnilo vypořádat se s marxistickým právním myšlením a potažmo s komunistickými zločiny, ale problémem právní kontinuity se stalo staré zvěcnění člověka. Je zřejmé na jakou stranu pak taková společnost v dialektice založené na dvojicích jako je animalita a lidskost, pasivita a aktivita, subjekt a objekt postavila ženu jako člověka. Navíc ani v marxistickém disentu muži nedokázali tematizovat zlo v jeho konkrétní tělesnosti, ale jen v jeho obecnosti. Dokonce podle filosofa „dialektiky konkrétního“ Karla Kosíka bylo zlo „konstitutivním prvkem ve vytváření společenskolidské skutečnosti“.

Znásilnění jako postkomunistický soudní horor je spíše důsledkem pochybného filosofického pojetí člověka, než nějakého dílčího soudního excesu. Je důsledkem jeho zvěcnění, kterému odpovídá regres ve vztahu k tělesnosti a proto například soud zkoumal zda-li znásilněná oběť často střídá chlapce atd.

Ministerstvo spravedlnosti ČR, které prostřednictvím svého tiskového oddělení odmítlo jakoukoliv rozpravu na toto téma, dalo najevo, že nechápe ani rámec rozpravy, netuší že dochází ke změně společenského paradigmatu a že součástí této změny je i právní jazyk. Důsledkem „absurdní tolerance“ českých soudů je totiž přetrvávající politika potlačování významu a důležitosti tělesnosti, intimity a emocí.


Zabiju tě! - Me Too!

Otázka kdo pláče při politických procesech v 50. letech nebo kdy a kde dovolují kulturní pravidla mužům plakat anebo proč existují různé „ekonomiky slz“ jsou nové otázky a nemohou být spojovány jen s aktuální aférou kolem hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina a následnou kampaní Me Too, který obdobně vyhrožoval některým ženám: „Zabiju tě!“.

Filosofický emocionalismus je totiž staršího data: reflektuje ho Aristoteles v Etice Níkomachově, Adam Smith ve své teorii mravních citů, Pascal ve svých Myšlenkách, Nietzsche v kritice ponižování emocí, nebo Jean-Paul Sartr ve své teorii emocí. Francouzský myslitel Gilles Deleuze ve své knize věnované filosofii bergsonismu říká, že abychom prolomili kruh uzavřených společenství, je třeba klást důraz na emoce, protože vyjadřují tvoření v jeho celku. Připomíná i Bergsonův výrok: „Když hudba pláče, pláče s ní lidstvo i celá příroda. Po pravdě řečeno nevnáší tyto pocity do nás; spíše nás uvádí do nich, jako nějaké náhodné kolemjdoucí, které by někdo vtáhl do tanečního reje.“

Emoce vyvolaná odporností facebookové reklamy brněnského Free Radia 107 FM nebo rozhodnutí českého soudu, že znásilněná dětská oběť neměla zjevné následky a traumata, a proto pachatel může odejít od soudu jen s podmíněným trestem či že nezletilá znásilněná oběť nemá „dobrou pověst“, zatímco pachatel je po pracovní stránce hodnocen velmi dobře, může být tvořivá, pokud vyjadřuje život v jeho celku – na rozdíl od expertního intelektu. Neboť pokud žena pláče z důvodů násilí sexuálního charakteru, pláče s ní i lidstvo i celá příroda, která emoce nevnáší do nás, ale spíše nás uvádí do nich. To nás učí nikoliv romantismus, ale filosofický bergsonismus, protože jak říká ve své publikaci o historii znásilnění Joanna Bourkeová „znásilnění je zásadní ukázkou, jakým způsobem v naší společnosti funguje moc.“ Proto je třeba, jak konstatuje publikace Jen ano je ano nové „právní úpravy, která adekvátně a flexibilně reaguje na potřeby společnosti a její progres“. Jejím předpokladem je ale i změna v právně filosofickém pojetí člověka.