V šedesátých letech minulého století se uskutečnil Druhý Vatikánský koncil (1962-1965), který více obnažil existující spor mezi konzervativním a progresivním směrem. Katolická církev tehdy stála před problémem jak reagovat na narůstající sebeodcizení a rychle se měnící moderní svět. Proto se rozhodla řešit celou řadu otázek od ekumenismu, rostoucí sekularizace až po liturgii.

Katolická církev a disent

V té době byla živá například teologie dialogu nebo teologie osvobození. Ústředním pojmem vatikánského koncilu se stalo slovo „aggiornamento“, které neznamenalo pouze „zpřítomnění“ církevního práva, ale především oživení víry a obnovu společenství v církvi.

Tento koncil se stal podnětem i pro laické katolické hnutí u nás. Jednou z předních osobností v tehdejším Československu byl i psycholog a filosof Jiří Němec, který byl v té době znám jako progresivista, stoupenec teilhardovského evolucionismu a překladatel náboženských myslitelů jako byli Romano Guardini, Martin Buber, Pierre Teilhard de Chardin, Peter Wust, Jean Lacroixe, Mark Schoof a filosofů jako byl Martin Heidegger.

Jiří Němec se v 60. letech podílel na významném ekumenickém semináři v Jirchářích ve spolupráci s evangelíky, kteří se sdružovali v Nové orientaci a do které patřili například Jan Šimsa, Ladislav Hejdánek, Alfred Kocáb, Jakub Trojan, Milan Balabán, Miloš Rejchrt a další. Laický křesťanský aktivista byl kritický ke konzervativnímu katolicismu a zejména představitelům tomistické filosofie, například Metoději Habáňovi nebo „teologicky nepohyblivému“ apoštolskému administrátorovi pražské arcidiecéze Františku Tomáškovi.

Filosof Jiří Němec vytýkal katolické církvi, že se straní laiků a ve sporu o moderní pojetí církve se na počátku 70. let postavil za františkána Zdeňka Bonaventuru Boušeho, který byl pro svoje progresivní myšlení vyloučen z církevní komise. Tehdy s páterem Boušem dokonce promýšlel i církevní strukturu pro budoucí století.

Rozpory mezi laiky a oficiálními zástupci katolické církve se prohloubily zejména po vzniku Charty 77, kdy Jiří Němec opakovaně apeloval zejména na kardinála Františka Tomáška a obviňoval ho ze zbabělosti a zkompromitovanosti. Nebylo taky náhodné, že nejvíce agentů tajné komunistické policie, kteří donášeli na Jiřího Němce bylo právě mezi katolickými duchovními.

Po pádu komunismu byli mnozí křesťané z disentu „integrováni“ do církevního establishmentu a hlas disentu, zejména laického, vymizel.


Černé proroctví versus černá podprsenka

Na vlně Druhého vatikánského koncilu se pokoušely koncipovat široký program reforem, církevní nauky a praxe i ženy na Západě. Například v roce 1968 feministická teoložka Mary Daly kriticky napsala: „Křesťanství a jmenovitě katolická církev nevzala na sebe ještě úkol, který ji patří, aby vyhnala démona sexuálních předsudků, naopak, vzhledem na svět, zaostala za takovým očekáváním.“

Navzdory velkému očekávání deklarované „aggiornamento“ nemělo platit zejména pro ženy.

V posledním desetiletí se v celé české společnosti dostávají ke slovu nejrůznější konzervativní a populistické proudy. Za symbolické vyvrcholení rigidního katolického českého konzervatismu je možno považovat agresivní falešné prorocké kázání probošta Petra Piťhy, při příležitosti svátku svatého Václava 28. září 2018. Křesťanská aktivistka Hana Blažková v textu Odkud se vzalo Piťhovo proroctví poukázala, že zkostnatělé názory pražského probošta vychází přímo z (ultra)konzervativních náboženských skupin na Západě.

Ačkoliv někteří přední katoličtí duchovní jako teolog Tomáš Halík nebo pražský biskup Václav Malý kritizovali Piťhovo kázání, skutečný disent se objevil až při kázání primase českého Dominika Duky, který se s postojem Petra Piťhy veřejně ztotožnil. Katolický laický disent se doslova obnažil na ženském těle s nápisem Proč jste nám nasadil korunu z trní?

Křesťanská aktivistka Aneta Petani s trnovou korunou na hlavě, inspirovaná kapucínským řádem a hnutím FEMEN, který používá tělo k vyjádření názoru, předstoupila před primase českého a poklekla v černé podprsence a kalhotách před oltář, protože si Piťhovo falešné prorocké kázání vyložila jako obyčejný „fake“ - nepravdivé sdělení. Ještě předtím, Česká ženská lobby podala na pražského probošta trestní oznámení kvůli šíření poplašné zprávy.

Proč se v cíkvích rozhořel spor v souvislosti s Úmluvou Rady Evropy o prevenci a potírání násilí
vůči ženám, která byla předmětem i proboštova apokalyptického kázání? Tento spor je především skrytě teologicko-mocenský, protože stejně jako se v Úmluvě ženy reflektují a stávají subjektem vlastní zkušenosti z násilí, podobně i věřící ženy mohou potenciálně formulovat svou vlastní zkušenost víry a to implikuje teologicky závažné důsledky.

Konzervativní církevní osobnosti jsou znejistěni možnostmi ženského „aggiornamenta“ a zejména důsledky postmoderního světa, v němž tradiční androformní jazyk, androcentrická kultura, stejně jako patriarchální praktiky přestávají být nejen společensky, ale především duchovně atraktivními i pro mnohé věřící.


Křesťanská ideologie a zotročení ženy

Duchovní strach poodhalil i společný dopis představitelů římskokatolické i řeckokatolické církve, Jednoty bratrské, Církve adventistů sedmého dne, Evangelické církve metodistické, Slezské církve evangelické a. v. a Církve bratrské. V dopise, kterým se obrátili v červnu 2018 na poslance Parlamentu před nadcházejícím rozhodováním o Úmluvě tvrdí, že není ani potřebná, ani přínosná. Naopak synodní rada Českobratrské církve evangelické v říjnu 2018 podpořila přijetí Úmluvy. K ultrakonzervativním boji proti proti Úmluvě se nepřipojila ani Církev československo husitská.

Je příznačné, že zmiňovaný dopis signovali církevní představitelé, kteří sice deklarativně považují „ženu za společensky výše postavenou bytost“, ale v církvi samotné - zejména katolické – zastává žena stále druhořadé postavení.

Dotčené církve také kritizují Úmluvu například pro její ideologičnost, čímž vytváří falešné zdání jakoby církevní myšlení, ať katolické nebo evangelické, bylo vůči ideologii imunní.

Feministická teologie navazující například na dílo Simone de Beavoriové naopak zdůrazňuje, že „křesťanská ideologie nemalou měrou přispěla k zotročení ženy.“ Kriticky smýšlející ženy dobře vědí, že Bible se používala a stále používá jako politická zbraň proti ženské emancipaci a že Bible je proto i politicky mocenskou knihou.

Postoj sedmi českých církevních představitelů je rozporuplný i v tom, že na jedné straně odmítají genderovou ideologii, na druhou stranu však považují „genderovou harmonii“ za správný cíl.

Předseda Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové Pavel Bělobrádek prohlásil, že jeho strana nesouhlasí se zavedením Úmluvy do českého právního řádu, protože je nadbytečná a násilí na ženách dostatečně postihují české zákony. Takové tvrzení zpochybnila už v roce 2017 ženská organizace proFem, která připravila rešerše rozsudků českých soudů týkajících se pohlavního zneužití a znásilnění. Z analýzy vyplynulo, že české soudy jsou absurdně tolerantní ve svém přístupu k sexuálnímu násilí.

Konzervativní církevní a politické osobnosti ignorují, že „křesťanská ideologie nemalou měrou přispěla k zotročení ženy“ a mají strach s ženského „aggiornamenta“, které odhaluje nové politikum prostřednictvím tělesnosti. Mnohé feministky vědí, že emancipační myšlenky jsou pouze jazykem mozku, ale teprve pocity vepsané do těla jsou politickým jazykem. Proto křesťanská aktivistka Aneta Petani obnažuje protestní text na svém těle a ženské organizace považují za nedostačující současnou trestně právní ochranu lidské důstojnosti v sexuální oblasti, protože například znásilnění není jen problémem důstojnosti, ale nově i integrity tělesného světa a ochrany nejintimnější sféry člověka.


Feminismus versus teorie genderu

Laická aktivistka Aneta Petani se svým protestem veřejně přihlásila k feminismu. Feminismus se po mnoho desetiletí snaží různým způsobem upozorňovat na problematiku násilí na ženách, a ta se stává i pravidelným tématem na různých světových konferencích o ženách.

Například Zpráva ze čtvrté konference, která se konala v Pekingu v roce 1995 používá formulace, které identicky přebírá i Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám. Rozdíl je však v tom, že zatímco Zpráva vychází z široce pojatého neexplicitního feminismu, Úmluva vychází explicitně z genderové teorie. A to je skutečně teoretický problém i pro samotný feminismus.

Formulace o „genderově podmíněném násilí“, která je obsažena v Úmluvě totiž redukuje problematiku násilí na ženách. Ve skutečnosti se násilí řídí různými pravidly a diskursy, tedy nejen „genderově podmíněným násilím“.

Teorie genderu je problematická zejména proto, že předpokládá nejen jakési stabilní principy, ale i relativně pevné jádro moci. Jenže moc vstupuje do interakce i s jinými diskursy a vytváří nejrůznější pole a koaliční formy násilí.

Nebezpečí násilí na ženách a moci nad ženami spočívá v diskursivní simultánnosti, rozmanitosti a nestabilitě, nikoliv v genderové podmíněnosti. V tom je fundamentální omyl genderové teorie, která se stává ideologií ve smyslu jak ji definoval například Karl Mannheim v díle Ideologie a utopie. Ideologické vědomí je takové, které ve své intenci nepostihuje skutečnost, ale spíše ji zastírá.

Problém, který přesahuje i problematiku genderu spočívá také v tom, že násilí mužů na ženách, je zároveň násilím, které muži provozují sami na sobě!

Existuje i duchovní násilí a právě agresivní Piťhovo kázání ztělesňuje onoho „démona sexuálních předsudků“, o kterém hovořila teoložka Mary Daily. I toto násilí se vyznačuje zpětným rázem, kdy se teologické násilí na ženách zpětně promítá do života samotných mužů a teologického myšlení.

Nabízí se i další otázka: je násilí způsobené ženami na ženách (známé z různých historických situací), taky jenom „genderově podmíněným násilím“?

Tím, že Úmluva abdikovala na tradiční širokospektrální teoretický feminismus, stává se problematickou, protože akceptovala genderovou monoteorii, která redukuje problematiku násilí a moci nad ženami.

Pokud má společnost bojovat proti fyzickému a psychickému týrání žen, znásilňování, sexuálnímu obtěžování, ženské obřízce a proti vynuceným sňatkům, potratům a sterilizacím, potom by měla mít jasno nikoliv v genderové otázce, ale především v otázce násilí a moci.

A to je i odpověď na otázku, co se skrývá za sporem v souvislosti s Úmluvou Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Problémem není gender, ale „transgenderová“ otázka moci.