V přírodě se komunikace mezi vnějškem a vnitřkem vyvíjí již po milióny let a její součástí je přirozeně i člověk. V posledních desetiletích nejrůznější výzkumy naznačují, že některé mikroorganismy využívají velice důmyslných způsobů manipulace.
Známá je například strategie parazitického prvoka Toxoplasma gondii, který využívá fascinující životní strategii k zajištění svého reprodukčního úspěchu. Rozmnožuje se v zažívacím traktu koček, ale mezihostitelem může být i člověk a proniká i do mozku.

Myši loví kočky

Aby toxoplazma prosadila svou strategii dokáže zajistit, aby nakažení hlodavci ztratili i instinktivní strach z koček a dokonce je začnou vyhledávat, protože v jejich mozku se vyřadí funkce, které jsou zodpovědné za strach před predátory. Myš už neprchá, ale naopak vyhledává kočky, protože jejich moč navozuje v hlodavcově mozku sexuální podněty. Infikovaná myška bez sebeobranných instinktů nakonec vleze kočce dobrovolně do tlamy. Kočka de facto už není predátor, ale spíše toxoplazmátor ovládaný někým jiným. Prostřednictvím toxoplazmy si kočka ochočí i člověka, takže nelze říci, že člověk má kočku, ale naopak kočka má člověka.


Svět je velkej kanál zvanej fetišismus

Je možno vysledovat podobný manipulační mechanismus ve vztahu vnitřku a vnějšku i u lidské společnosti?
Mladý Karel Marx, který kritizoval zvláštní funkci peněz a zboží, tvrdil, že to, co se jeví jako něco ryze vnějšího ve skutečnosti nabývá fantastické společenské formy - „fetišový charakter světa“. Lidský produkt se nakonec chová jako samostatná bytost, která stojí nad člověkem a ovládá ho. Člověk už nevládne penězi, zbožím nebo mocí, ale za pomoci kuplířského vztahu mezi potřebou a předmětem dojde k „převrácení lidské individuality“, která se pak stává vězněm vlastního „zpředmětněného“ vztahu mezi vnějškem a vnitřkem.
Podle Marxe moc nad člověkem vzniká ze „sbratření nemožností“, které nutí všechny křiklavé rozpory, aby si padly do náručí.
Undergroundový básník Pavel Zajíček se vyjadřoval obdobně: „svět je velkej kanál zvanej fetišismus“.
Oxfordský etolog Richard Dawkins přišel s jiným vysvětlením lidské manipulace. Vedle genetické evoluce, existuje i nezávislá kulturní evoluce, která se šíří podobnými mechanismy jako „sobecké“ geny. Myšlenky, výrobní technologie, ale i hudba se šíří za pomoci jednotek kulturního přenosu, které nazval memy. Ty přirovnal k parazitům, jež napadají hostitele. Přemýšlel o nich jako o existujících živých strukturách, které se neohlíží ani na potřeby genů.


Občané vyhledávají diktátory

Pokud zkoumáme způsob jak je člověk politicky manipulován, zjistíme zvláštní podobnosti se schopnostmi parazitů. I politická moc pokud chce dosáhnout svého „reprodukčního” úspěchu, potřebuje nejdříve v lidském mozku vyřadit nejrůznější kontrolní a sebeobranné funkce a mechanismy.
Proč občané často masově neprchají před diktátory, ale naopak je sami vyhledávají? Odpověď se skrývá v mechanismu politické toxoplazmózmy. Lidé se stávají snadnou ideologickou potravou politických toxoplazmátorů, kteří jsou však sami mezihostitelé moci založené na skrytých parazitických replikantech.
Politik, byť se stane nelidským diktátorem a ideologickým predátorem, je spíše toxoplazmátor, kterého ovládá někdo jiný – sobecké, parazitické politické memy.
Politická toxoplazmózma tak staví do centra filosofickou otázku svobodné vůle. Může být diktátor i ve své poslední vůli svobodný, když ho ovládá skrytý parazitický sebezničující mechanismus moci? Není zákonitým naplnění osudu diktátorského toxoplazmátora totálně sebedestruktivní život v říšském bunkru? A není sebevražedný Hitlerův pohled do ústí vlastní pistole definitivním řešením nejen nacistické politiky konečného řešení, ale naplněním parazitického politična, které ho vychovalo a posléze zničilo v zoufalé důslednosti využít hostitele, aby svou nákazu přenesl do záhrobí?


Parazitické politično sbratřuje nemožnosti

Na peníze, zboží, ale i politické ideologie nahlížíme jako na produkty člověka, přestože naznačují, že mají potenci se chovat jako zvláštní toxoplazmatické sociální organismy.
Manipulativní mechanismus politické toxoplazmózmy je založen na intenzivním vztahu a proměně mezi vnějškem a vnitřkem, kdy si všechny křiklavé rozpory padnou do náručí jako v případě myši vyhledávající kočku.
I odpověď na otázku, zdali byl například komunistický systém reformovatelný, se nachází v rovině parazitického politična. Ideologie marxismu, díky svému reprodukčnímu úspěchu, vyřadila po roce 1948 nejrůznější kontrolní mechanismy a sebeobranné společenské funkce a většinová společnost se začala chovat toxoplazmaticky. V letech 1948-1989 neměla Československá socialistická republika socialismus, ale toxoplazmatický ideologický socialismus měl republiku.


Evropská antibiotika

Koncem roku 2018 pozastavila Evropská unie dotace koncernu Agrofert z důvodů střetu zájmu českého premiéra Andreje Babiše. Pro EU se česká politika jeví být toxoplazmickým organismem. Chová se jako infikovaná kočka, která láká do svého chřtánu myšku, která se jmenuje Česká republika.
EU svým rozhodnutím naznačila jak reaguje zdravý systém, který není infikován politickou toxoplazmózou. Zároveň i poskytla české myšce lék, protože politická toxoplazmóza infikovala ekonomické a politické struktury země.
Jak se ale může stát, že nějaký lidský produkt, předmět nebo mem začne požírat stvořitele? Odpověď se skrývá v mechanismu, který vyřazuje kontrolní či sebeobranné funkce, kdy na jeho počátku stojí politici, jejichž rozhodnutí vytváří parazitickou strukturu, která stírá důležitý rozdíl mezi vnějškem vnitřkem, politikou a byznysem, demokracií a plutokracií, člověkem a masou, dobrem a zlem, pánem a rabem.
Politická toxoplazmózma umožňuje nejen sofistifikované ovládání občanů, ale i samotných politiků, kteří jsou první infikovaní. Tak jako nakonec člověk nemá kočku, ale kočka má člověka, obdobně Agrofert má Česko.


Slepý mechanismus parazitických memů

Evropská unie se sice vzepřela politickému toxopredátorství a nabídla České republice lék v podobě přerušení parazitického dotačního penězovodu pro koncern Agrofert, jenže zde se skrývá problém.
Mechanismus parazitických genů a memů nevidí do budoucna, protože jsou nevědomými a slepými replikátory. Obdobně část intoxikované veřejnosti si myslí, že Evropská unie zasahuje do národní (sebevražedné) suverenity a vůle, být pozřen parazitickým politickým subjektem.
Intoxikované produkty navozují v občanské těle zvláštní podněty jako jsou v hlodavcově mozku vyvolávány signály navozující sexuální podněty kočky. Toxoplazmatická politika dokáže obelstít sebeobranné funkce a občané instinktivně vyciťují přitažlivost politických samců a samic, kterými chtějí být pozřeny.
Chybí už jen obraz demonstrujících myší držících ve svých packách transparenty, na kterých proklamují své svobodné právo být sežrán toxopredátory.


Obec nemá skládku - skládka má obec

Explicitnější příklad politické toxoplazmózy nabízí skutečně toxický produkt v podobě skládky pevných odpadů v obci Úholičky na Praze západ, jejímž prostřednictvím se obec stala jednou z nejbohatších vesnicí v České republice.
Skládka vznikla na základě politického rozhodnutí obecního zastupitelstva v roce 1996. Během krátké doby začala zpětně ovlivňovat politické myšlení jako parazitický organismus. Byla vytvářena nejen běžnými odpady, ale i nebezpečnými a toxickými. Byť v průběhu své existence vygenerovala skoro jednu miliardu korun pro obec, zároveň je zdrojem nejrůznějšího znečištění, které ohrožuje životní prostředí. Skládka se stala kuplířem mezi „životem a životním prostředkem člověka“. Dodává politikům i vyšší sebevědomí a pocit silnějšího já. Vychovává z politiků mezihostitele v jejichž vědomí se však vyřazují a oslabují kritické funkce zodpovědné například za respekt před zákonem a kritické politické myšlení. Obec nemá skládku, ale skládka má obec.


Přímá úměra mezi skandály a stoupající politickou popularitou

Nebylo náhodné, že existence skládky začala okamžitě přitahovat nejrůznější pochybné subjekty jako například firmu na výběrové řízení známou z tzv. Karlovarské losovačky. Stavební zakázky v malé obci získávala po mnoho let firma FISA s.r.o., jejíž majitelkou je trestně stíhaná Ing. Ivana Salačová, která ve své závěrečné řeči před soudem na svou obhajobu v korupční kauze středočeského hejtmana Davida Ratha v roce 2015 otevřeně přiznala: „Brala jsem to tak, že nutnou provizi dávám těm, kteří mi zajistí stavební zakázky. Dnes postupem času vím, že jsem nejednala správně. Lituji toho."
V roce 2004 se starosta obce Úholičky Tomáš Divina rozhodl pro úvěrový dotační podvod, když úmyslně a vědomě uvedl nepravdivé údaje v žádosti o dotaci poskytované Státním fondem rozvoje bydlení. Podobnost s případem Andreje Babiše není čistě náhodná. Když byl upozorněn ředitelkou z ministerstva pro místní rozvoj, že obec přijde o dotaci ve výši 18 900 000,- Kč a bude poškozena mnohamiliónovým penálem odvětil, že obec má dostatek peněz ze skládky.
Navzdory prokazatelnému nezákonnému jednání se většina občanů postavila za starostu, kterému stouply i volební preference. Podobnost s případem Andreje Babiše není opět náhodná.
Mnozí politologové, novináři, ale zejména občané nerozumí tomu, jak je možné, že existuje přímá úměra mezi stoupající popularitou politika a jeho skandály, když by tomu mělo být spíše naopak.
Vysvětlení nabízí toxoplazmatický mechanismus. Pokud kolem myší zintenzivníme produkci exkrementů koček, ty posílí v hlodavcově mozku sexuální podněty. Aby bylo ale jasno: vítězí nikoliv politik, ale parazitická struktura nevědomých, slepých a sobeckých replikátorů.



Rizika vysoké politiky – deteriolizace toxicity

Česká mediální společnost je tradičně orientována na sledování vysoké politiky a zkoumání reprezentativních symbolických struktur moci jako je Pražský hrad, kde sídlí prezident, Strakova akademie, kde je sídlo vlády a paláce, kde sídlí sněmovna parlamentu.
Tyto instituce však svou politickou toxicitu umí více maskovat, protože ji dokáží deteriolizovat.
Tím, že je komunální politika naopak teritoriální, jako kopec skládky pevných odpadů v Úholičkách, tím je i její politická toxicita víc perceptivní a je vidět i cítit na vzdálenost mnoha kilometrů.
Teritoriální smyslovou toxicitu popsala v roce 2013 v deníku Mladá fronta Dnes exmístostarostka obce Úholičky ing. Petra Studecká: „Skládka je cítit dvě stě dní v roce.“
Skládka je zpředmětnělý toxoplazmatický mem, který si umí ochočit místní politiky. Dokladem je i prohlášení starostky ing. Terezie Kořínkové, která ve zpravodaji Středočech v roce 2016 prohlásila, že prosazení skládky členy zastupitelstva bylo politicky „VELMI OSVÍCENÉ ROZHODNUTÍ“.
Politici často činí nejen toxická rozhodnutí, ale dokonce je prezentují jako osvícená, a to i přesto, že vedou pouze k tomu, že se v zemi nedá volně a svobodně dýchat.
Toxoplazmatická politická řeč není odrazem nějaké niternosti nebo politické subjektivity, ale naopak její absence, protože její původ je zcela vně. Taková řeč pouze využívá lidské nitro a mysl jako svého hostitele, protože v rámci komunikace mezi vnějškem a vnitřkem je jen důmyslným mechanismem manipulace.
Komunální politika odhaluje přímou parazitickou manipulační spojitost mezi vnějškem a vnitřkem, tak jak je to patrné na úholičské skládce a politickými rozhodnutími místního zastupitelstva, proto je politická toxoplazmóza zjevnější víc na teritoriálních než deteriolizovaných strukturách.


Beran, stádo a konečná logika jatek

Pokud se v politice jednou prosadí nějaká toxoplazmatická struktura, ať už jako sobecký mem v podobě ideologie nebo objekt v podobě skládky, potom se už řídí vlastními parazitickými mechanismy a její původní tvůrci se stávají jejími hostiteli. Jak říká francouzský filosof a sociolog Edgar Morin - i vůdčí beran si myslí, že stále velí stádu, které řídí, zatímco ve skutečnosti poslouchá pasáka a konečnou logiku jatek.
Ztráta sebeobraných politických mechanismů nevzniká sama o sobě. Je generována toxickými politickými rozhodnutími, strukturami a objekty, které byť se jeví jako něco vnějšího, často nabývají fantastické zasíťované společenské formy jako živý parazitický organismus, který se chová jako bytost-skládka vypínající se nad obcí a nad člověkem a ovládá ho.
Andrej Babiš vystupuje na veřejnosti jako by byl suverénní subjekt politické a ekonomické moci. Podobným způsobem na něho nahlíží nejen jeho obdivovatelé, ale i kritici. Ve skutečnosti je spíše hostitelem politické toxoplazmózy, jejíž toxicita se stále víc prosazuje i v jeho vědomí, myšlení a tělesnosti. Každé ráno, když se podívá do zrcadla, stále víc tuší, že je pouhým hostitelem moci, nad kterou už dávno nemá sám vládu, které ale musí sloužit až do sebezničení, protože jeho vlastní kontrolní racionální funkce jsou parazitickými strukturami oslabeny.
Filosoficky řečeno, pokud by se chtěl politik vymanit ze spárů toxoplazmatické moci, musel by se nejdříve stát člověkem, tedy individuální bytostí osvobozenou od „převracejících“ struktur moci, které vládnou nad člověkem.


My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii

Existuje nějaká obrana a ochrana před politickou toxoplazmózmou? Jak zabránit tomu, aby nás nepřitahovaly produkty politikých toxopredátorů způsobem jako jsou přitahovány infikované myšky exkrementy koček?
Etolog Richard Dawkins říká, že sobecké geny a sobecké politické memy nevidí do budoucna, protože jsou nevědomými a slepými replikátory: „Máme možnost postavit se sobeckým genům, které jsou nám vrozené, a pokud je to třeba, tak i sobeckým memům našich ideologií...můžeme se vzepřít našim stvořitelům. My jediní na Zemi se můžeme vzbouřit proti tyranii sobeckých replikátorů“.
Obranou může být například posilování politické nesobeckosti, individualismu a lidskosti v které se například „láska směňuje pouze za lásku, důvěra za důvěru“, nikoli za peníze a moc.
Politika bude vždy oscilovat mezi vnitřkem a vnějškem. Bude mít vždy zvláštní tekutou plasmatickou formu, ale je třeba se bránit tomu, aby byla nadřazena nad lidskou bytostí, neboť tím se stává inkarnací parazitického zla.