V diskuzním pořadu Pro a proti Českého rozhlasu Plus (13. ledna 2020) prohlásil lživě politik a bývalý člen Rady ÚSTR Michal Uhl, že někteří zaměstnanci ÚSTR vytahují z archivu informace, aby „vytvářeli skandály a kompro na politiky z minulosti“. Jako příklad uvedl historika Petra Blažka a dopis, který jsme společně jako představitelé dvou odborových organizací adresovali senátorkám a senátorům v červenci roku 2019 v souvislosti s jejich návrhem jmenovat do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů Františka Bublana. Petr Blažek následně písemně vyzval Michala Uhla, aby se veřejně omluvil, jinak podá žalobu pro pomluvu.


Vzpomínka na Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta

Bývalý člen Rady ÚSTR však na místo omluvy sepsal ideologicky pojatou výmluvu, kterou zveřejnil na svém facebookovém profilu. Popsal v ní „emotivní cloumání“, které ho pod „tlakem“ okolností dovedlo k „hodně nesourodým větám“.
Namísto osobní žádosti o prominutí lživého soudu, tedy omluvy za svá tvrzení, která neodpovídala skutečnosti, se vymluvil na objektivně vnitřní (emoce) a vnější okolnosti (moderátor), které údajně způsobily nesourodost jeho myšlení.
Proč není Michal Uhl schopen dostát přímé osobní omluvy, je dáno určitým způsobem myšlení, který se tradičně nazývá ideologie, a je dobře známý z marxistické filosofie.
Pokud je člověk produktem prostředí a okolností, tedy objektivních zákonitostí, potom, jak hezky napsal Karel Marx v knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, byť si jednotlivé individuum může myslet, že má nějaké osobní vlastní pohnutky, ve skutečností vše je formováno prostředím, a nakonec vzato i tzv. objektivními vývojovými zákony dějin, které jsou určovány materiální základnou. Neboť, jak dodává Karel Marx, lidé nedělají dějiny, ale pouze za okolností „předem daných a zůstavených“.


Pocity a vady myšlení

Proto mohl Michal Uhl na místo jasné osobní omluvy úhybně napsat na adresu dotčených: „Má-li někdo pocit, že to celé byl kompaktní blok myšlenek, omlouvám se za to a mrzí mě to.“
Jazykový detail – „má-li někdo pocit“ – je vyjádřením ideologického pohrdání partikularismem lidské existence, protože objektivně vzato jinak nepocitově bylo vše v pořádku. Lidé, kteří mají pouze pocity, ve skutečnosti nechápou (Uhlovu) nesourodou objektivitu událostí vytvořenou tlakem okolností.
Nepravdivý soud však není pouze o pocitech, jak se vymlouvá politik a bývalý člen Rady ÚSTR, ale především o vadě myšlení a charakteru, která blokuje člověka nalézat správné vztahy. Mezi informacemi z archivu a dopisem senátorkám a senátorům v červenci roku 2019 totiž není žádný vztah.


Generační syndrom týraného levicového politika

Po této „objektivní“ výmluvě se u bývalého člena Rady ÚSTR projevil generační syndrom týraného levicového politika a nepřímo obvinil Petra Blažka z „primitivního a prvoplánového antikomunismu“. Předtím mu ovšem vytknul, jakým způsobem vypátral politicko-odbornou minulost Heleny Válkové.
V závěru své neomarxistické omluvy/výmluvy doporučil historikům a badatelům, jak mají zkoumat minulost, tedy že by se měli věnovat více hlubšímu zkoumání „mechanismů“ komunismu a nikoliv osobním „partikulárním příběhům“.


Systém je mrtev, až žije systém!

Struktury, mechanismy a systém jsou sice výplodem partikulárního příběhu člověka, ale Michal Uhl radí, abychom tuto partikularitu života nezkoumali, protože to nevede ani hlubšímu poznání minulosti, ani současnosti.
V 90. letech Václav Klaus obdobně prohlašoval na adresu komunismu, že na vině byl systém. Člověk je tak náhle z obliga, a může se bez problémů zapojit do budování nového systému, struktur a mechanismů. Za lepší příští v ledové tříšti... napsal básník Karel Kryl.
Podobného názoru je i Michal Uhl, když se svěřuje: „Netěší mě ale, když se rozhodování o současné politice řídí skoro výhradně desítky let starými událostmi.“
Minulost Andreje Babiše nebo zmiňovaná spolupráce Urválka a Válkové se tak zahlazuje ideologií vševládnoucích mechanismů, struktur a systému, protože jak říká Karel Marx: lidé nedělají dějiny.
Ve své knize Hitler v nás (1947) popisuje švýcarský filosof Max Picard poválečného nacistu jako člověka bez paměti, který na vše zapomíná, protože žije bez kontinuity a souvislostí. Obdobně je to i s komunistickou minulostí, kterou si mnozí lidé představují jenom jako zvláštní historické muzeum, které má mít otevřeno v neděli od 10 do 12 hodin.


Rozhodující jsou struktury a mechanismy, a nikoliv člověk!

Ideologický paradox je zřejmý: vyhlašuje se boj proti partikulárním příběhům člověka, který je ve službě objektivních struktur, mechanismů a vývojových zákonů dějin, ale kódování této služebnosti definuje a zakládá člověk sám od sebe ve své zideologizované politické nátuře.
Michal Uhl používá i pokřivený vztahový jazyk: „zvolil jsem příklad Petra Blažka, který je veřejně aktivní a často médiím poskytuje své interpretace.“
Jinými slovy, jmenovaný historik ve styku s veřejností a s médii nehovoří o historických událostech, dějinných faktech, archivních pramenech, ani nepoužívá historiografické soudy nebo morální úvahy, ale pouze poskytuje „své interpretace“.
Uhl jako věřící neomarxista vyznává „hřích subjektivismu“ a proto používá jazyk sovětských historiografických příruček, kde základní metodou poznání byly ideologie a politická stranickost, od níž se odvíjela i vědecká objektivita.


Podvod levicové fronty aneb budou nezákonnosti v ÚSTR vyšetřeny?

Po vzniku zákona o ÚSTR a ABS v roce 2007 nebyl týden, kdyby levicová fronta neútočila na existenci zákona a instituce. Do kritiky se zapojila i maminka Michala Uhla Anna Šabatová, která odmítala politicky „vnucenou interpretaci dějin“, otec Petr Uhl považoval zákon dokonce za „mor“ a Uhlovi přátelé jako Jiří Dienstbier mladší tvrdil, že „je pochybné, pokud státní instituce má zkoumat historii“.
Podvod celé levicové hlasité fronty spočíval v tom, že v okamžiku uchopení moci v ÚSTR v roce 2013 veškerá levicová kritika náhle utichla. Tak se odhalilo, že zde byla jen snaha marxisticky se chopit moci, nikoliv prosazovat zásady a principy na základě vlastní společenské kritiky. I marxisté slibovali zrušení státu a místo toho nastolili totalitární státní režimy.
Podvod Michala Uhla spočívá v tom, že se jako politik levicové Dienstbierovské fronty dostal do Rady ÚSTR, kde vedl propagandu na téma depolitizaci této instituce a ještě i dnes jako politik doporučuje historikům a badatelům, jak mají zkoumat minulost, byť v minulosti – stejně jako celá levicová fronta – odmítal představu, že by se programu zkoumání minulosti měli vůbec podílet politici.
Michal Uhl ve zmíněném diskuzním pořadu v souvislosti s vyšetřováním rekonstrukce sídla ÚSTR Národní centrálou proti organizovanému zločinu říká, že je možné, že vyšetřování bude odloženo. Jakoby tím chtěl veřejnosti naznačit, že politická levicová fronta nezahálí a snaží se svým vlivem dosáhnout, aby nezákonnosti v ÚSTR nebyly vyšetřeny.


Osiřelé dítě moci

V letech 2013 až 2015 jsem natáčel na videokameru veřejná jednání Rady ÚSTR. Bylo zjevné, že v rámci objektivních vnitřních a vnějších okolností, které na Michala Uhla tehdy působily (ČSSD, členové Rady, rodinné prostředí atd.) produkoval po celou dobu „hodně nesourodé věty“.
Jediné, co se s odstupem času změnilo, je skutečnost, že tehdejší jeho nesourodost byla ideologicky vydržována či legitimizována příslovečnými „strukturami“ a „mechanismy“ moci, takže svůj partikulární příběh nemusel reflektovat. Jenže poté, kdy osiřel od struktur a mechanismů moci a stal se sám sobě ztraceným partikulárním příběhem, kdy navíc čelí hrozbě žaloby pro pomluvu, najednou je donucen reflektovat svoje „hodně nesourodé věty“.
Svým osobním přiznáním ale sám dokazuje, že rozhodující nejsou struktury a mechanismy, ale člověk, který si v určité situaci uvědomuje, že ho neustále ohrožuje partikulárnost, jejíž součástí není jen omylnost nebo smrtelnost, ale jak ukázal i zmiňovaný diskuzní pořad i lidská hloupost.