Pithartovo dovolávání se příležitostné morálky
Dne 15. října 2020 zveřejnil Petr Pithart na webových stránkách deník.cz esej s názvem Normalizace rozdělila národ a ten se s tím dosud nevyrovnal.
Esej je kritikou vědecké a publicistické produkce „pullmannovců“ („revizionistů“) a jejich sterilního vědeckého jazyka, založeného na pojmech jako „vyjednávání“, „dějiny každodennosti“, „mentalita“ „postmoderní politizující emancipace“ atd. a bývalý politik a disident těmto vědátorům zejména doporučuje, aby šli s takovou vědou, která se „vyhýbá morálním otázkám“ k šípku.
Pithartovo tvrzení, že spor o porozumění a interpretaci minulosti „rozděluje národ“, je ale nadnesené, protože rozepře probíhá již delší dobu spíš prostřednictvím aktivistických skupin, odborně zaměřených komunit a samozřejmě různě ideologicky orientovaných lidí, částečně i některých politických stran a samozřejmě médií.
Tvrzení, že normalizace rozdělila národ, je zavádějící především ve svém důrazu na jedno exponované období, neboť společnost se nevyrovnala se samotným komunistickým režimem a systémem jako celkem. Například problém právní kontinuity není problémem spojeným s normalizací, ale především se samotným komunistickým systémem.
Podobně je zavádějící používat pojem „pullmannovci“, protože se sterilním vědeckým jazykem o „pozdním socialismu“ nepřišel historik Michal Pullmann, ale bývalý sovětský občan Alexej Jurčak, který vyšel z výzkumu dobového materiálu, shromážděného v Rusku v letech 1994 až 1998; a od Jurčaka jeho epigoni přebírají nejen klíčové pojmy, ale i určitý způsob myšlení a vidění postsovětské reality.
Stačí porovnat například úvodní kapitoly z Pullmanovy knihy Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu z roku 2011 s úvodními kapitolami Jurčaka v knize Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace, aby bylo zřejmé, kde se vzaly ve vědě, kterou Pithart poslal k šípku pojmy jako „binární socialismus“, důraz na „každodennost“ života v pozdním socialismu nebo teze, že je třeba se vyhnout „negativním popisům socialismu“, a zejména názor, že je třeba dát socialistickému životu „lidskou podobu“.
Nejde tedy pouze o výklad normalizace, ale „revizionistický“ výklad samotného marxistického socialismu.
Pullmann není originální historik, a stejně tak ani historici, o kterých se Pithart ve svém eseji explicitně zmiňuje, jako Vítězslav Sommer, nebo kohorta osob, které označuje výrazem „pullmanovci“, již se identifikovali s Jurčakem, jako Matěj Spurný, Přemysl Houda a další, kteří se taky snaží socialistickému životu dát „lidskou podobu“.
Problém tohoto postsovětského konceptu není pouze v tom, že se „vyhýbá morálním otázkám“, ale spíše v tom, že Alexej Jurčak a jeho epigoni se snaží dívat na společnost prizmatem sovětského nebo ruského způsobu myšlení, kde se tradičně upřednostňuje systém, společnost či „celek“ před člověkem.
Proto se postsovětský výzkumník Alexej Jurčak může lehce identifikovat s „poslední sovětskou generací“ což je absurdní nejen z hlediska kontrakultury, ale obecně z hlediska střední Evropy, kde důležitou roli hrála především kultura.
Tato postsovětská identifikace odhaluje „mentální“ předsudky revizionistické „vědy“, kterou Petr Pithart jako bývalý disident odkázal k šípku a s níž se identifikují nejen zmiňovaní čeští epigoni, ale i epigonky. Tento postsovětský koncept se totiž nestal inspirativní pouze pro některé historiky nebo sociology, ale i pro některé badatelky genderu nebo historie umění.
Pokud ve svém eseji Petr Pithart říká, že se shoduje s „pullmannovci“ v tom, že normalizace nebyla totalitním režimem, a dovolává se přitom Václava Havla, který údajně používal výraz „posttotalitní“ v netotalitním významu, potom sám falšuje minulost podobně jako Jurčakovi epigoni.
Horší je, že se Pithart shoduje nejen s „pullmannovci“, ale i s dezinformačními názory bývalých normalizačních marxistických intelektuálních kádrů, jako jsou například Milan Znoj nebo Miloš Havelka, kteří používají totéž tvrzení. Při pozornějším čtení Havlovy eseje Moc bezmocných se však dá lehce dokázat, že dramatik pouze rozvíjel totalitární koncepci.
Někteří západní historici, jako Michael Geyer, který se snaží překročit teorii totalitarismu a hlásí se k „revizionismu“, sami zdůrazňují, že po pádu komunistického režimu došlo k obnovenému zájmu o teorii totalitarismu. Nejde však jen o klasické definice totalitarismu vycházející z konceptu Carla Joachima Fridricha, Zbigniewa Brzezinského či Hannah Arendtové, ale i o pozdější práce Giovanniho Sartoriho nebo Petera Graf von Kielmansegga, přičemž jak říká německý historik Clemens Vollnhals, pokud vyjdeme z definice totalitarismu, podle níž monopolizace rozhodovací moci v řídícím centru nepodléhá žádné formě institucionální kontroly, vychází z principiálně neohraničeného dosahu rozhodnutí politického systému a intenzity sankcí, který zahrnuje i možnost začít aplikovat teror, potom jak poststalinistický Sovětský svaz, tak i ostatní systémy reálného socialismu „lze velmi dobře označit za totalitární“.
Dnes mnozí lidé podobně jako v šedesátých a sedmdesátých letech letech odmítají pojem totalitarismu. Například Michal Stehlík, historik a bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který terminologicky nejen nepřesně, ale zejména ironicky prohlašuje, že „totalita“ je bezesporu pouhým „výhodným razítkem či značkou“.
Stehlík nejenže nakládá s tradičním pojmovým konceptem dosti primitivně, ale navrhuje používat místo něj pojem „diktatura“ nebo „státní socialismus“. Bývalý člen Rady ÚSTR si neuvědomuje, že pojem „diktatura“ zaostává daleko více za možnostmi vyjádřit nový typ moderního mocenského systému, který v předmoderní minulosti nemá obdobu, a pokulhává tak za možností definovat jeho specifický charakter. Tento rys spočívá v ovládání společnosti na základě technokratického projektování zdokonalování světa a člověka. Zdokonalování může mít různou podobu: jednou stalinistickou tvář, podruhé jde o „socialismus s lidskou tváří“ a jindy má tvář perestrojky. Systém ale zůstává soběpodobný.
Samozřejmě, že to neznamená – jak Pithart naznačuje, že se přitom bude ztotožňovat teror v padesátých letech s normalizací. Pithart však ignoruje, že samotný fyzický teror není určujícím a speciálním kritériem totalitarismu, protože tato forma utlačování společnosti si zejména v další své fázi vystačí i s měkkými formami ovládání, zejména na základě všudypřítomného strachu.
Nabízí se otázka, jak se mohlo stát, že dřívější reformní komunista a pozdější disident je ve shodě s dezinformačním tvrzením ohledně Havlova pojetí normalizace s lidmi, o kterých se ve svém v eseji v souvislosti s normalizační elitou opovržlivě vyjadřuje jako o skupině, která prošla „samohanou“ normalizačních prověrek.
Určité vysvětlení nabízí samotný Pithartův rozpor, kdy na jedné straně říká, že revizionistická věda se „vyhýbá morálním otázkám“, na druhé straně zároveň mlčí o historickém kontextu a vytváří dojem, jako by ona komunisticky „temná doba“, a dokonce podle Pitharta „jedna z nejtemnějších“, přišla až s normalizací, s jejími čistkami, a jako by se pověstný strach ve společnosti zrodil až s přítomností tanků po 21. srpnu 1968 nebo následnou husákovskou represí ze strany StB.
Pokud je normalizace „jedna z nejtemnějších“ dob, kam potom zařadit dobu, která začala po roce 1948 s jejími ještě temnějšími čistkami, popravami, brutálním násilím a daleko většími morálními problémy a otázkami?
Pro mnohé reformní komunisty, a Petr Pithart není výjimka, začíná objev morálních problémů a nejtemnější doba jakoby až s normalizací, která dokonce ještě dnes „pokračuje jinými prostředky, v jiných kulisách“.
Pithartovo přehlížení skutečných historických příčin a soustředění se na důsledky systému je problematické o to víc, že se stylizuje do nezávislého pozorovatele sledujícího jakési „protivné tábory“, kdy nabízí falešnou představu, že jeho pohled je veden nadlidským morálním a nezávislým myšlením.
Jan Patočka ve známém textu O povinnosti bránit se bezpráví z ledna roku 1977 napsal na adresu existujícího normalizačního režimu, že je třeba jiné morálky než instrumentální, úskočné a příležitostné, protože morálka tu není, aby společnost fungovala, ale protože člověk je člověkem.
Problém morálky nelze spojovat pouze s normalizací, ale především s nastoleným poúnorovým systémem, jehož součástí byl určitou dobu i sám Petr Pithart.
Je známo, že normalizační režim na Patočkův filosofický výklad práva a morálky zareagoval přesně v duchu totalitárního pojetí práva, které se podle Hannah Arendtové vyznačuje tím, že pohrdá veškerým, dokonce i svým vlastním pozitivním právem.
Tento aspekt uniká nejen Jurčakovým epigonům nebo Znojovi a Havelkovi, ale i Pithartovi.
Mlčet o zásadní odlišnosti totalitárního pojetí práva, stejně jako mlčet o „temné době“ po roce 1948 s jejími procesy a čistkami a vyhýbat se historickým kontextuálním morálním otázkám, které nastolila totalitární rudohnědá epocha 20. století, jejíž součástí byla i normalizace, je přesně v duchu dovolávání se příležitostné morálky, a nikoliv morálky, která sama definuje člověka.
Esej je kritikou vědecké a publicistické produkce „pullmannovců“ („revizionistů“) a jejich sterilního vědeckého jazyka, založeného na pojmech jako „vyjednávání“, „dějiny každodennosti“, „mentalita“ „postmoderní politizující emancipace“ atd. a bývalý politik a disident těmto vědátorům zejména doporučuje, aby šli s takovou vědou, která se „vyhýbá morálním otázkám“ k šípku.
Pithartovo tvrzení, že spor o porozumění a interpretaci minulosti „rozděluje národ“, je ale nadnesené, protože rozepře probíhá již delší dobu spíš prostřednictvím aktivistických skupin, odborně zaměřených komunit a samozřejmě různě ideologicky orientovaných lidí, částečně i některých politických stran a samozřejmě médií.
Tvrzení, že normalizace rozdělila národ, je zavádějící především ve svém důrazu na jedno exponované období, neboť společnost se nevyrovnala se samotným komunistickým režimem a systémem jako celkem. Například problém právní kontinuity není problémem spojeným s normalizací, ale především se samotným komunistickým systémem.
Podobně je zavádějící používat pojem „pullmannovci“, protože se sterilním vědeckým jazykem o „pozdním socialismu“ nepřišel historik Michal Pullmann, ale bývalý sovětský občan Alexej Jurčak, který vyšel z výzkumu dobového materiálu, shromážděného v Rusku v letech 1994 až 1998; a od Jurčaka jeho epigoni přebírají nejen klíčové pojmy, ale i určitý způsob myšlení a vidění postsovětské reality.
Stačí porovnat například úvodní kapitoly z Pullmanovy knihy Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu z roku 2011 s úvodními kapitolami Jurčaka v knize Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: Poslední sovětská generace, aby bylo zřejmé, kde se vzaly ve vědě, kterou Pithart poslal k šípku pojmy jako „binární socialismus“, důraz na „každodennost“ života v pozdním socialismu nebo teze, že je třeba se vyhnout „negativním popisům socialismu“, a zejména názor, že je třeba dát socialistickému životu „lidskou podobu“.
Nejde tedy pouze o výklad normalizace, ale „revizionistický“ výklad samotného marxistického socialismu.
Pullmann není originální historik, a stejně tak ani historici, o kterých se Pithart ve svém eseji explicitně zmiňuje, jako Vítězslav Sommer, nebo kohorta osob, které označuje výrazem „pullmanovci“, již se identifikovali s Jurčakem, jako Matěj Spurný, Přemysl Houda a další, kteří se taky snaží socialistickému životu dát „lidskou podobu“.
Problém tohoto postsovětského konceptu není pouze v tom, že se „vyhýbá morálním otázkám“, ale spíše v tom, že Alexej Jurčak a jeho epigoni se snaží dívat na společnost prizmatem sovětského nebo ruského způsobu myšlení, kde se tradičně upřednostňuje systém, společnost či „celek“ před člověkem.
Proto se postsovětský výzkumník Alexej Jurčak může lehce identifikovat s „poslední sovětskou generací“ což je absurdní nejen z hlediska kontrakultury, ale obecně z hlediska střední Evropy, kde důležitou roli hrála především kultura.
Tato postsovětská identifikace odhaluje „mentální“ předsudky revizionistické „vědy“, kterou Petr Pithart jako bývalý disident odkázal k šípku a s níž se identifikují nejen zmiňovaní čeští epigoni, ale i epigonky. Tento postsovětský koncept se totiž nestal inspirativní pouze pro některé historiky nebo sociology, ale i pro některé badatelky genderu nebo historie umění.
Pokud ve svém eseji Petr Pithart říká, že se shoduje s „pullmannovci“ v tom, že normalizace nebyla totalitním režimem, a dovolává se přitom Václava Havla, který údajně používal výraz „posttotalitní“ v netotalitním významu, potom sám falšuje minulost podobně jako Jurčakovi epigoni.
Horší je, že se Pithart shoduje nejen s „pullmannovci“, ale i s dezinformačními názory bývalých normalizačních marxistických intelektuálních kádrů, jako jsou například Milan Znoj nebo Miloš Havelka, kteří používají totéž tvrzení. Při pozornějším čtení Havlovy eseje Moc bezmocných se však dá lehce dokázat, že dramatik pouze rozvíjel totalitární koncepci.
Někteří západní historici, jako Michael Geyer, který se snaží překročit teorii totalitarismu a hlásí se k „revizionismu“, sami zdůrazňují, že po pádu komunistického režimu došlo k obnovenému zájmu o teorii totalitarismu. Nejde však jen o klasické definice totalitarismu vycházející z konceptu Carla Joachima Fridricha, Zbigniewa Brzezinského či Hannah Arendtové, ale i o pozdější práce Giovanniho Sartoriho nebo Petera Graf von Kielmansegga, přičemž jak říká německý historik Clemens Vollnhals, pokud vyjdeme z definice totalitarismu, podle níž monopolizace rozhodovací moci v řídícím centru nepodléhá žádné formě institucionální kontroly, vychází z principiálně neohraničeného dosahu rozhodnutí politického systému a intenzity sankcí, který zahrnuje i možnost začít aplikovat teror, potom jak poststalinistický Sovětský svaz, tak i ostatní systémy reálného socialismu „lze velmi dobře označit za totalitární“.
Dnes mnozí lidé podobně jako v šedesátých a sedmdesátých letech letech odmítají pojem totalitarismu. Například Michal Stehlík, historik a bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který terminologicky nejen nepřesně, ale zejména ironicky prohlašuje, že „totalita“ je bezesporu pouhým „výhodným razítkem či značkou“.
Stehlík nejenže nakládá s tradičním pojmovým konceptem dosti primitivně, ale navrhuje používat místo něj pojem „diktatura“ nebo „státní socialismus“. Bývalý člen Rady ÚSTR si neuvědomuje, že pojem „diktatura“ zaostává daleko více za možnostmi vyjádřit nový typ moderního mocenského systému, který v předmoderní minulosti nemá obdobu, a pokulhává tak za možností definovat jeho specifický charakter. Tento rys spočívá v ovládání společnosti na základě technokratického projektování zdokonalování světa a člověka. Zdokonalování může mít různou podobu: jednou stalinistickou tvář, podruhé jde o „socialismus s lidskou tváří“ a jindy má tvář perestrojky. Systém ale zůstává soběpodobný.
Samozřejmě, že to neznamená – jak Pithart naznačuje, že se přitom bude ztotožňovat teror v padesátých letech s normalizací. Pithart však ignoruje, že samotný fyzický teror není určujícím a speciálním kritériem totalitarismu, protože tato forma utlačování společnosti si zejména v další své fázi vystačí i s měkkými formami ovládání, zejména na základě všudypřítomného strachu.
Nabízí se otázka, jak se mohlo stát, že dřívější reformní komunista a pozdější disident je ve shodě s dezinformačním tvrzením ohledně Havlova pojetí normalizace s lidmi, o kterých se ve svém v eseji v souvislosti s normalizační elitou opovržlivě vyjadřuje jako o skupině, která prošla „samohanou“ normalizačních prověrek.
Určité vysvětlení nabízí samotný Pithartův rozpor, kdy na jedné straně říká, že revizionistická věda se „vyhýbá morálním otázkám“, na druhé straně zároveň mlčí o historickém kontextu a vytváří dojem, jako by ona komunisticky „temná doba“, a dokonce podle Pitharta „jedna z nejtemnějších“, přišla až s normalizací, s jejími čistkami, a jako by se pověstný strach ve společnosti zrodil až s přítomností tanků po 21. srpnu 1968 nebo následnou husákovskou represí ze strany StB.
Pokud je normalizace „jedna z nejtemnějších“ dob, kam potom zařadit dobu, která začala po roce 1948 s jejími ještě temnějšími čistkami, popravami, brutálním násilím a daleko většími morálními problémy a otázkami?
Pro mnohé reformní komunisty, a Petr Pithart není výjimka, začíná objev morálních problémů a nejtemnější doba jakoby až s normalizací, která dokonce ještě dnes „pokračuje jinými prostředky, v jiných kulisách“.
Pithartovo přehlížení skutečných historických příčin a soustředění se na důsledky systému je problematické o to víc, že se stylizuje do nezávislého pozorovatele sledujícího jakési „protivné tábory“, kdy nabízí falešnou představu, že jeho pohled je veden nadlidským morálním a nezávislým myšlením.
Jan Patočka ve známém textu O povinnosti bránit se bezpráví z ledna roku 1977 napsal na adresu existujícího normalizačního režimu, že je třeba jiné morálky než instrumentální, úskočné a příležitostné, protože morálka tu není, aby společnost fungovala, ale protože člověk je člověkem.
Problém morálky nelze spojovat pouze s normalizací, ale především s nastoleným poúnorovým systémem, jehož součástí byl určitou dobu i sám Petr Pithart.
Je známo, že normalizační režim na Patočkův filosofický výklad práva a morálky zareagoval přesně v duchu totalitárního pojetí práva, které se podle Hannah Arendtové vyznačuje tím, že pohrdá veškerým, dokonce i svým vlastním pozitivním právem.
Tento aspekt uniká nejen Jurčakovým epigonům nebo Znojovi a Havelkovi, ale i Pithartovi.
Mlčet o zásadní odlišnosti totalitárního pojetí práva, stejně jako mlčet o „temné době“ po roce 1948 s jejími procesy a čistkami a vyhýbat se historickým kontextuálním morálním otázkám, které nastolila totalitární rudohnědá epocha 20. století, jejíž součástí byla i normalizace, je přesně v duchu dovolávání se příležitostné morálky, a nikoliv morálky, která sama definuje člověka.