Politicko-poetická litanie

Byl zimní večer šestého ledna dvatisíce dvacet jedna,
když mně nečekaně zavolala Maya ze San Franciska,
a v tom jejím naléhavém tónu
byly slyšet nejrůznější hlasy americké poesie.

Hlas Lawrence Ferlinghettiho, jenž prorokoval,
že prezident mění Ameriku v teroristický stát,
a taky Gregoryho Corsy,
který napsal, že Bůh nestvořil Moc takhle nesnesitelnou,
to z ní udělala až Láska k Postavení,
Podnikání, Střelným zbraním a Protekci.

Hlas Robinsona Jefferse,
který viděl, jak je americký národ
klamán ctižádostivci a pěnou citů,
i Kennetha Rexrota,
podle něhož je Amerika hluboce pomatený národ,
šílený a nemocný,
neboť většina věří,
že láska se měří vzájemnou výměnou zboží.

Hlas poesie výstražného radarového systému Allena Ginsberga
očekávajícího soudný den Peněz,
doprovázený temnou poesií Charlese Bukowského,
který se naléhavě ptal,
kdo do něho vložil mozek,
který tvrdí, že existuje naděje.

Hlas Denisy Levertovové,
pro kterou z Ameriky budoucnost odletěla jako tažný pták,
když jí ve vybombardované vesnici došly slzy
při pohledu na dítě s utrženými nohama,
i hlas Wallace Stevense,
který se ptal, jak se jen postavit,
aby člověk mohl spatřit americkou vznešenost.

Hlas Galwaye Kinnela,
který rozpoznal zpěv Ameriky v třesku pušek,
když se šerifovi pomocníci učili v noci
střílet na zatoulaných psech,
i Johna Ashberyho,
který měl různé verze Ameriky,
ale život nacházel vždy jinde.

Hlas LeRoi Jonese,
který říká, že stačí jen otevřít oči
a postupně vstupovat do věcí,
i Ruth Weiss, která se ptala:
kdo koupil od ďábla stín?

Hlas Teda Hughese
jenž věřil, že tvůj cíl tě očekává,
kde jsi jej opustil,
i hlas jeho opuštěné ženy Sylvie Plathové,
v které se uhnízdil pláč,
když se s háčky udic rozhlížela
po něčem, co by se dalo milovat.

Hlas Emily Dickinsonové, která varovala
před neklidnou bandou v našem srdci,
s níž si neporadí žádná policie,
i Anne Waldman, která zaříkávala ženu,
aby se s jejím tajemstvím neobchodovalo.

Hlas Carla Sandburga, který napsal:
Dobré jitro, Ameriko.

A tuhle polyfonii uzavírala
civilní poesie Walta Whitmana,
který vyznal svou lásku Demokracii,
jíž zamilovaně napsal:
chci Ti sloužit, ma femme!

Volala mi Maya ze San Franciska,
bylo šestého ledna dvatisíce dvacet jedna,
a jen mi řekla: sleduj CNN.
A v tom jejím tónu bylo slyšet
varovné pípnutí důlního kanárka,
který je citlivější než všechny tajné služby.

Volala mi Maya ze San Franciska,
kterou jsem poprvé potkal
v renesančním domě U Divého muže na Malé Straně.
V prvním porevolučním squattu,
který okupovali umělci z různých zemí světa
a jednu místnost zabral i Magor,
ale jen do chvíle, než přišla jeho kamarádka, disidentka
a bývalá trockistka z Revolučního hnutí mládeže,
která z pozice nové náměstkyně ministra vnitra
vyhnala všechny za pomoci policie.

A tehdy jsme na protest udělili Maye
roční umělecký asyl v našem bytě
v bývalém kostele na Starém Městě,
nacházejícím se na magickém místě spojeném
s templáři i undergroundovou kulturou,
kam po návratu z vyhnanství z Brixenu,
chodil básník Havlíček Borovský
a později i Václav Havel,
když byl předčasně propuštěn z komunistického vězení,
a kde Maya nakreslila velký psychedelický obraz
domu V Templu i s věžičkami Týnského chrámu.

Volala mi Maya ze San Franciska,
která později vytvořila projekt,
ve kterém spojila dva vzdálené kulturní mosty,
jako jsou Golden Gate Bridge a Karlův most,
po kterém přešli různí umělci a intelektuálové,
aby mohli říci jako básník Carl Sandburg:
Dobré jitro, Ameriko.

Volala mi Maya ze San Franciska,
které dal někdo jako mladé dívce
tajně do čaje LSD
a její mysl pak na dlouhou dobu
putovala mimo svůj domov
a která zažila hudební festival v Altamontu
ohlašující konec éry hippies
a nejhorší den rock and rollu
pro pověstnou Hells Angels brutalitu
a několik mrtvých.

Volala mi Maya ze San Franciska,
která mě, Raccoonovi a Veverce
pomohla přejít po kulturních mostech,
abychom poznali on the road
posvátné indiánské skály Black Hills
se sousoším čtyř hlav amerických prezidentů,
z nichž někteří podepsali smlouvy s Indiány,
které nikdy nedodrželi,
a jejich hlavy dodnes trčí z posvátných skal
jak zkamenělý přepis vítězné Historie.

Navštívili jsme Pine Ridge, kde u potoka Wounded Knee
americká kavalérie v zimě postřílela
stovky mužů, žen a dětí
a kde mrtví zmrzli v groteskních polohách,
jako náčelník Velká Noha.
Kde skoro o sto let později
se mladí bojovní Indiáni rozhodli
vzít si své území zpět,
obklíčeni americkými tanky a federální policií.

Pobývali v pueblanské vesnici Indiánů Hopi,
jejichž prorocké mýty varují lidstvo
před Koyaanisqatsi –
šíleným životem nevybalancované civilizace.

Poznali staré americké hipíky
pendlující mezi městy a rezervacemi,
aby pomohli Indiánům,
kteří vzdorují proti kolaborujícím kmenovým radám
a těžařským společnostem.

Sdíleli jsme obětní obřad Tanec slunce
americkými vládami dlouho zakazovaný,
při němž si muži i ženy
propíchnou kůži dřevěnými kolíky
na nichž jsou navázané silné provazy,
a jimiž jsou přivázáni ke Stromu života.
A takhle tancovali po několik dnů,
od východu slunce do západu
a celý obřad zakončili vůní sladké trávy
zapálené v dýmce míru.

Projeli Arizonskou poušť
s její horkou vzdušnou lázní
a obrovskými kaktusy,
kterou rozděluje jen osamělá dálnice,
po níž uhánějí obytné domy na kolech
a jako zjevení vedle rozpálené cesty
kráčí osamělý houmlesák
tlačící před sebou velký nákupní vozík,
v kterém má celý život,
když jde Odnikud Nikam.

Spatřili jsme bezdomovecké kmeny v parcích
přesouvající se z jednoho státu do druhého
jako když stěhovací ptáci
odlétají do teplých krajin.

Zažili jsme černošské hudebníky,
kteří hráli kosmický jazz se Sun Ra,
a hráli s nimi s čiré radosti
tu nejvolnější hudbu, osvobozenou
od manažerů, vydavatelů, peněz, posluchačů
a hudebního řádu.

Koncertovali jsme na univerzitních kampusech
a ke zděšení pořadatelů ničili klavíry
nebo přednášeli na univerzitě v Berkeley
o kořenech českého anti-feminismu
před vážnou Judit Butler a ztřeštěnými feministkami.

Diskutovali jsme v City Lights Bookstore
s Lawrencem Ferlinghettim o zradě vzdělanců
a intelektuálním selhání Václava Havla.

Strávili pár týdnů v sociálně experimentálním městě Sun City,
kde téměř nežijí mladí lidé,
ale jen zajištění důchodci.
A přesto tohle město duchů
je živým důkazem amerického snu
o věčném mládí.

Poznávali jsme americkou kontrakulturu
věštící za pomoci kyseliny lysergové
elektronickou Pavučinu,
protože právě kontrakultura
byla první, jež poznala,
že je třeba vytvářet alternativní technologie,
včetně personálních algoritmů a Open Source.

Volala mi Maya ze San Franciska,
která Kvílení Molocha uslyšela,
protože Amerika si toho dne špatně vysvětlila
výzvu Allena Ginsberga:
„Dolů k řece! Do ulice!“

Možná, že i národy mají dětské nemoci
čas dospívání a svůj soumrak,
jak říká básník Carl Sandburg.

Možná, že i Amerika je báječné místo k narození,
jen nesmí vadit, že někteří lidé umírají,
jak napsal Laurence Ferlinghetti –
například při střelbě v Kapitolu.

Neboť co jsi opravdu miloval, to ti zůstane,
ostatní je drek...

Jenže... jak tomu rozumět,
když to ve svých Cantos
fašistický básník řek?

Volala mi Maya ze San Franciska,
a jen hlesla: sleduj CNN.

Jenže v tom živém vysílání nebylo ani stopy
po beatnickém Třeštění, Zjevení nebo Zoufalství lidí.
Amerika si už prostě nemohla na omluvu říci
jako básnířka Diane di Prima:
„To že jsem se cvokla, přeci neznamená, že jsem zblbla.“

Protože nad Amerikou se rozevřela klenba
básně Wallace Stevense o expertech chaosu,
kdy první znalec říká: násilný řád je chaos,
ale druhý dodává: jen velký chaos je řád.

V tom v přímém přenosu CNN
bylo možno spatřit,
jak bohyně Tiamat
jako femme fatale,
těhotná svým kritickým stavem,
sestupuje z nebe,
aby využila další příležitost k svádění,
protože jen ona vždy přesně vycítí čas,
kdy pod slupkou Systému
se chvěje a tlačí vzhůru lidské magma.

V tu chvíli je vždy pevně rozhodnuta
vyvést svůj zaslíbený kmen na okraj propasti,
pro vzestup i pád civilizace,
protože miluje eros ruptur, zlomů a fluktuací
a zároveň kašle na všechny předpovědi,
protože má příliš dlouhé prsty nestability.

Tahle babylonská ženština
je mocnější a šílenější
než všechny vlády,
protože jedině ona ví,
že chaos pravd
nikdy nedospěje k řádu.

Proto chudí podporují politiku bohatých,
konzervativci upřednostňují sociopata
a anti-systémoví voliči vzývají Příchod nového Molocha.

Jen ona ví,
že jedním z nejúčinnějších jejích svodů
je kafkovské vyzvání k boji,
jenž končí v jejím loži.

Jenže v tom živém vysílání politického porna
bylo vidět, jak z jejího milostného objetí dostal strach
i antisystémový pseudovůdce
stvořený Systémem a podporovaný Mesiáši pravice a levice,
jako jsou Jordan Peterson a Slavoj Žižek.

Národní superhrdina utekl z její temné ložnice,
ačkoliv předtím zformoval oko uragánu,
ženoucí Ameriku do temných vln Malströmu
jak v děsivém příběhu básníka Edgara Allana Poea.

Možná chybělo málo
a Amerika si mohla říci
v duchu poesie Walta Whitmana
a Diane di Prima:
Demokracie, ženo má,
„to bolí bejt zavražděná“.

Nebyly to ale sociální sítě,
které porodily rohaté lidské zvíře.
Pachatelem nebyl ani algoritmus
jako nůž pronikající do těla jedniček a nul,
neboť to by rovnou mohla říci Diane di Prima:
„Sundej si ten podříznutej krk z mýho nože.“

Iluze, klam a obchodní trik
nových médií a sociálních sítí
spočíval jen v tom,
že ohlásili příchod nového Věku
a zároveň se tvářili, jako by přestal existovat
starý Člověk a jeho stará Láska
k Postavení, Podnikání, Střelným zbraním, Protekci
Špehování, Manipulaci a Lži,
která se měří vzájemnou výměnou zboží.

Jako by přestala existovat všechna stará Moc
Ameriky a prezidenta Donalda Trumpa,
Británie a premiéra Borise Johnsona,
Ruska a vládce Vladimíra Putina
a komunisticko-kapitalistické Číny.

Jako by neexistovala americká poesie
vyprávějící příběh člověka,
jak vláčí krabice s iluzemi,
které jsou staženy řemeny faktů.

Jako by nebyl slyšet ten úlisný hlas Historie,
jak při impeachmentu škemrá:
Dejte prezidentu šanci a druhý pokus,
vždyť ho dostal Lenin i Hitler!

Jenže co by na to řekl Walt Whitman,
ten arcibarbar z Manhattanu,
který byl první, kdo slyšel zpívat Ameriku,
a po něm přišli další muži, ale i ženy,
aby vedli monolog s poesií,
jako Emily Dickinsonová, která napsala:
„Jediné zprávy, které mám,
jsou jen každodenní oznamy nesmrtelnosti.“

Přesto Joe Biden jako nový 46. americký prezident
před svou inaugurací ve svém domovském státě Delaware
při rozloučení dojatě prohlásil,
že nejlepší jsou irští básníci.

Možná, že irští básníci jsou nejlepší
a že americká poesie je Nikdo.

Kdo jsi ale ty?

Jestli jsi taky Nikdo,
to pak už jsme dva.

Tak raději nikomu ani muk,
aby se to mediálně nerozkřiklo,
neboť pro poesii
existuje jediná pastva pro oči
– špetka věčnosti.





Literatura


Ashbery, John: Autoportrét ve vypouklém zrcadle. Odeon, 1989.
Brown, Dee Alexander: Moje srdce pochovajte pri Wounded Knee. Obzor, 1997.
Bukowski, Charles: Básně 1974–1978: Láska je pes. Pragma, 1994.
Dickinsonová, Emily: Monológ s nesmrteľnosťou. Tatran, 1983.
Ferlinghetti, Lawrence: Obrazy zmizelého světa / Lunapark v hlavě / Startuji ze San Francisca. Cylindr, 1998.
Ferlinghetti, Lawrence: Výlevy Nářky Smích. Maťa, 2019
Ginsberg, Allen: Kvílení. Odeon, 1990.
Horoskop orloje: Čtrnáct amerických básníků. Odeon, 1987.
Hughes, Ted: Jeskynní ptáci. Odeon, 1986.
Jeffers, Robinson: Básně z Jestřábí věže. Československý spisovatel, 1964.
Jeffers, Robinson: Mara; Hřebec grošák, Pastýřka putující k dubnu. Československý spisovatel, 1976.
Josephy, Alvin M., Thomas, Trudy, Eder, Jeanne M. Oyawin: Wounded Knee – Lest We Forget. Buffalo Bill Historical Center, 1990.
Kinnell, Galway: Věci, o kterých s nikým nemluvím. Odeon, 1986.
Lazarus, Edward: Black Hills / White Justice: The Sioux Nation versus the United States, 1775 to the Present. HarperCollins Publishers, 1991.
Levertovová, Denise: Já žízeň. Odeon, 1987.
Plathová, Sylvia: Ariel. Mladá fronta, 1984.
Rexroth, Kenneth: Spirály času. Mladá fronta, 1989.
Sandburg, Carl: Dobré jitro, Ameriko. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959.
Stevens, Wallace: Učenec jediné svíce. Opus, 2008.
Stingl, Miloslav: Indiáni včera, dnes a zajtra. Obzor, 1982.
Waldman, Anne: Žena v řeči bystrá. One Woman Press 2001.
Weiss, Ruth: Nový pohled na věc / A New View Of Matter. Maťa 1999.
Whitman, Walt: Demokracie, ženo má! Výbor ze „Stébel trávy“. Jaroslav Podroužek, 1945.



Text byl publikován na internetovém časopise o kultuře, umění a společnosti - Bubínek Revolveru, který vydává Revolver Revue. Https://www.bubinekrevolveru.cz/americka-poesie