Z Laosu mi zrovna tenhle týden přišel mail, že v Annamském pohoří vzniklo nové chráněné území a že je to tam vážně super. To „super“ dokladuje i jeden z přiložených snímků. Je na něm PET láhev se šňapsem vyrobeným z vos a jejich larev naložených do alkoholu. Řeknu vám, okusil jsem poslední dobou leccos, od grilovaných štírů až po tučné larvy velkých nosatců, ale tenhle laoský šňaps mě nějak nebere. Jenže ono asi záleží na místě a situaci. Tlusté nosatčí larvy by mě jen tak z obrázku asi taky nelákaly, ale na prašné křižovatce u Atoku jsem si na nich docela pochutnal. (MALÁ FOTOGALERIE POD ČLÁNKEM.)
Město Chovd, které je důležitým správním střediskem západního Mongolska, zdobí řada výrazných plastik. V jeho ulicích tak můžete natrefit na zhruba sedmimetrovou tradiční mongolskou botu se zvednutou špičkou, anebo na gigantickou tabatěrku, jejíž skutečný předobraz se v Mongolsku dodnes používá při různých slavnostních příležitostech. Těchto i dalších plastik jsem si v Chovdu všiml už mnohokrát, ale až při své poslední návštěvě jsem zaznamenal nejnovější zdejší sochařské dílo. Na pozadí glóbu zpodobňuje samici sněžného levharta chycenou do želez, které jako by se snažilo pomoci její mládě.
V terénních autech jsme se kodrcali po kamenitém, vyschlými koryty rozbrázděném okraji Šarginské Gobi. Navzdory tvrzení našeho průvodce, že sajgy mongolské jsou „tady všude“, jsem již pomalu ztrácel naději, že se nám je podaří byť jen zahlédnout. Ale dočkali jsme se! Jedna, dvě, tři… šest sajg mongolských vyrazilo v divokém úprku zpoza terénní vlny a neuvěřitelně rychle se od nás vzdalovalo. Na tenkých nožkách, zdánlivě příliš slabých, než aby unesly válcovité tělo, a s chobotovitými čenichy skloněnými k zemi uháněly jedna za druhou směrem k obzoru. Byly v těch okamžicích tak nepodobné jiným kopytníkům, až budily dojem, jako by ani nepatřily do naší doby…