Samička supa mrchožravého Anna se v naší zoo vylíhla loni v červnu. V srpnu jsme ji pak spolu s dalším supím mládětem převezli do východních Rodop. Tam je bulharští ochránci přírody umístili do umělého hnízda na vysokém skalním útesu, aby si začala přivykat na život ve volnosti. Po třech týdnech Anna toto umělé hnízdo opustila a brzo se rozletěla do afrických zimovišť. Právě tím okamžikem se začala psát vzrušující a místy nejasná kapitola jejího příběhu, která k dílčímu happy endu dospěla teprve nyní – a to jejím vysvobozením z tureckého „zajetí“.
Příjezd nového hrošího samce jsem o pár minut propásl. Když jsem přišel, už trucoval ponořený v bazénu v zázemí. Nejprve jsem tak viděl jenom obrys jeho těla, ale po chvíli čekání jsem zahlédl i svrchní část jeho hlavy; to když se nadechoval. A řeknu vám, je to drobeček. Jeho tlama, to je tlama hrošíka a ne hrocha, aspoň zatím. Ani nedokážu najít přirovnání, které by obrovský rozdíl mezi ním a jeho nastávající – naší hrošicí Maruškou –, dobře vystihlo. Pravda, jsou mu teprve tři roky, ale i na tenhle věk je hodně malý. Poslední Maruščin syn Fanda mohl mít stejnou velikost ve dvou letech. Nu, doufejme, že Fandův nevlastní papá ještě doroste…
Závěrem minulého týdne proběhla médii zpráva, že slavná rudá hora Uluru, jeden ze symbolů Austrálie, je pro turisty definitivně uzavřena. Důvody jsou hlavně náboženské; jde o posvátné místo Austrálců a turisté se na něm chovali neuctivě. Věděl bych však také o řadě míst u nás, kam by bylo záhodno turistům zakázat přístup. A to nikoli z důvodů náboženských, nýbrž ryze praktických. Totiž aby je neodnesli na svých botách – doslova. Jedním z nich jsou Drábské světničky nedaleko vstupní brány do Českého ráje, Mnichova Hradiště.