Trochu jsem váhal, jestli se dnes hodí psát o zavřené zoologické zahradě, ale tohle je koneckonců Zoopisník – a jak se opakovaně přesvědčuji, dost lidí zajímá, co se u nás teď děje.
Velkokapacitní autobusy nikoho nepřivážejí a k nástupu otevírají dveře u prázdné zastávky. Jen tu a tam zabloudí k bráně dvojice či rodina rusky mluvících turistů a v klidu zase odejde. Uvnitř je přítomno minimum zaměstnanců, pouze práce na stavbách běží dál bez omezení. Dokonce i některá zvířata jako by byla v útlumu. Richard klimbal s nohama opřenýma o sklo, a když zjistil, že se na něj dívám, leknutím sebou škubnul a rychle se převalil. To mě tak překvapilo, že jsem sebou škubnul i já. Byl to zpočátku zvláštní pocit, chodit úplně sám po prosluněné předjarní zoo, ale brzo na mne z té prázdnoty padla tíseň. A to je teprve začátek.
Měl to být vrchol celého roku. Na sobotu 28. března jsme měli naplánováno otevření nové australské expozice nazvané Darwinův kráter a představení mnoha jejích jedinečných obyvatel. Samozřejmě v první řadě čtveřice ďáblů medvědovitých, těch „Belzebubových štěňat“, které jsme z Tasmánie dostali jako teprve druhá zoo v Evropě. Epidemie koronaviru nám náš plán zhatila.