„Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak… Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy ani chlupy. Ano, ocas mají, trochu jako ryba, ale bez ocasní ploutve. A velikou hlavu, kulatou jako Batakové. Ne, neříkali nic, pane, jenom to bylo, jako by mlaskali.“

Tolik vůbec první popis podmořských „čertů“, který kapitánu J. van Tochovi poskytl vyděšený lovec perel. Není to popis vůbec špatný. Velmi dobře sedí na velemloky čínské, až na to, že ti se nepohybují po dvou, a na pár dalších drobností, které však nejdou na vrub citovaného lovce perel, nýbrž literární licence Karla Čapka.

Velemloky čínské – největší žijící obojživelníky světa a současně i předlohu Čapkovy Války s mloky – bude možné už za několik měsíců spatřit na vlastní oči u nás, v pražské zoo. Jejich pavilon bude unikátní ve více ohledech, mimo jiné i v tom, že v žádné jiné zoologické zahradě není expozice tak úzce svázaná s klasickým literárním dílem.

I přímo v Pavilonu velemloků by měla být přítomna Válka s mloky, s tím počítáme od začátku. Přemýšleli jsme, jak ji přiblížit návštěvníkovi, který se v pavilonu zdrží jen krátkou dobu, a rozhodli se pro projekci a multimediální panely; pro kombinaci videa, animací, textů, komiksu.

Jenže – jak by měli velemloci z Války s mloky vypadat? Když jsme procházeli nejrůznější vydání Války s mloky, našli jsme je v nejrůznějších pojetích: od mně blízkých obrázků Adolfa Borna, přes ilustrace, na nichž mloci připomínají komiksové nindži, až po zvětšeniny žlutočerných mloků skvrnitých, jejichž tvůrce zjevně nedočetl ani první kapitolu Čapkovy knihy.

A to jsme byli jenom u statických obrázků, co teprve kdybychom je chtěli rozhýbat! A jak na nepatrnou plochu extrahovat celý děj?! Pavilon velemloků by měl být svého druhu poctou Karlu Čapkovi – ale i relativně vydařený pokus o instantní podání jeho Války s mloky by mohl mít přesně opačný výsledek.

Uvědomili jsme si, že největší poctou Karlu Čapkovi bude, když se jeho dílo pokusíme představit v nezměněné podobě; když je nabídneme ke čtení anebo alespoň k poslechu. A tak jsme změnili náš původní koncept, opustili představu animací a komiksů, obrazovek a dotykových panelů, a rozhodli se, že do jednoho výklenku pavilonu umístíme křesla a k nim sluchátka, do kterých budeme pouštět četbu z Války s mloky.

Jistě, možnosti poslechnout si úryvek z Čapkova díla využije méně návštěvníků, než by se podívalo na video, ale myslím, že to přesto stojí za to. A nejen z úcty ke Karlu Čapkovi. Vždyť představovat si vedle skutečných velemloků ty románové může být úchvatný zážitek!