ši slavnou a výjimečnou Zetu, mnohonásobnou matku i babičku! Zetu, která se narodila jako vůbec první hříbě na naší chovné a aklimatizační stanici v Dolním Dobřejově. Zetu, která byla v první skupině koní přepravených z pražské zoo do Mongolska. Zetu, která jako jeden ze dvou koní přežila tragickou zimu roku 2010, zatímco celý zbytek stáda padl…

Nynější zpráva o Zetině hříběti – devátém a současně prvním – v sobě nese hlubokou symboliku, která až neuvěřitelně souzní s obdobím Velikonoc... A potvrzuje, že naše snažení má smysl.

Na Bílou sobotu jsme zamířili do Takhin Talu, abychom prověřili možnosti dalšího přistání transportního letounu s koni Převalského, tentokrát ovšem na pruhu rovné plochy přímo v polopoušti. Po dlouhých přeletech mezi Prahou, Ulánbátarem a Khovdem jsme se hodiny a hodiny kodrcali v terénních autech a na místo dorazili až nad ránem. V neděli na Boží hod jsme pak s našimi vojáky a se zástupci mongolského Úřadu pro civilní letectví věnovali celý den prověřování a proměřování ploch vhodných pro přistání. Až v pozdním odpoledni jsme konečně vyšetřili čas, abychom se rozjeli za Zetou. A měli jsme štěstí! Zastihli jsme ji necelou hodinu cesty od Takhin Talu. Zdržovala se opodál svého stáda a nechala nás přiblížit na vzdálenost, která nám umožnila si ji i její čtyřdenní hříbátko dobře prohlédnout. Zdá se být ve skvělé kondici a její hříbě – jak zjistil Ganbaatar – je klisnička. Zeta se s ní po chvíli připojila ke stádu – a tehdy jsme mohli sledovat, jak od ní klisnička pije. Byly to nezapomenutelné chvíle jedinečného božíhodového večera…

Nyní, na Velikonoční pondělí pozdě večer, jsme zpět v Ulánbátaru. A ve středu, kdy už budeme na zpáteční cestě do Prahy, oslaví Zeta své narozeniny. Bude jí dvacet let.

Zeto, naše Hvězdo, děkujeme – a všechno nejlepší!