Měl bych do konce prázdnin zredigovat knižní rozhovor, který se mnou vedli dva novináři. Jenže je před námi už jen týden a já jsem stále na začátku, u vzpomínek na dávné pobyty v severních Čechách, kde jsem se síťkou honíval motýly. Místo klepání do kláves bývám raději venku i dnes, jen místo někdejší síťky nosím fotoaparát.

Za letošní jaro a léto jsem nasbíral spoustu zážitků a fotografií. Říkám si, že bych mohl udělat velký plakát poskládaný ze snímků, které pro mne mají největší význam, a doma si ho vyvěsit. Určitě by na něm na něm nechyběli:


 Jeden z našich opravdu vzácných motýlů, modrásek rozchodníkový, kterého jsem pod skalním masívem v zoo zastihl při zásnubním letu.

 Samec ještěrky zelené se stejného místa, plachý, ale překrásně vybarvený, s tyrkysově svítící hlavou. Jako by ani nepatřil do naší přírody.

 Veliké samotářské včely drvodělky, za normálních okolností téměř černé, ale na mých snímcích se žlutou hrudí a žlutě proužkovaným zadečkem – to od pylu, jímž byly plně naloženy. Když jsem je u cesty nad hlavním vchodem do zoo fotografoval, připadaly mi jak těžké bombardéry.

 Pár vznešených jeřábů popelavých, které jsem zaslechl od „svého“ rybníka v Českém ráji, a když jsem se vydal za jejich hlasy, spatřil jsem je na strništi s majestátním Ještědem v pozadí.

A od tohoto rybníka bych na svůj plakát zařadil také sérii fotografií, na kterou se i s odstupem několika týdnů dívám s úžasem a současně s radostí, čeho jsem byl svědkem. Zachycuje užovky obojkové a jejich souboje o kořist.

V horkém dni jsem seděl na hrázi, když se téměř k mým nohám vyplazila užovka, která z přerybněné vody vlekla pořádného kapříka. Mohl mít asi decimetr a užovka se ho sebe pokoušela hlavou napřed nasoukat. V duchu jsem se vsázel, jestli to dokáže, a jak jsem tak sledoval její „vykloubené“, do široka rozevřené čelisti, živě jsem si představil, že opravdu velký had by celkem snadno mohl slupnout i člověka. Souboj užovky s nadměrným soustem však náhle přerušil vetřelec. Druhá, zhruba stejně velká užovka popadla kapříka za středem těla a snažila se ho její právoplatné majitelce uzmout.


Snad půl hodiny jsem pak sledoval a fotografoval souboje o rybku. Užovky se o ni tahaly, střídavě se jí zmocňovaly a pokoušely se ji polykat, mizely v rákosí či ve vodě a znovu se objevovaly. Vlastně ani nemohu říci, kolik hadů se do těchto soubojů zapojilo, jestli dva nebo víc, a o kolik kapříků vlastně šlo, ale byl to neuvěřitelný zážitek. Završily ho dvě užovky, které společně, vedle sebe, vynesly z vody další, o malinko menší rybu. Vztyčily se přitom jak nějaké kobry.

Bylo to úžasné… Musím ještě honem ven! S knížkou-rozhovorem to vidím bledě, vydání asi budeme muset odložit na jaro. Ale byla by přece nekonečná škoda nechat si ujít, co ještě mohou nabídnout poslední dny prázdnin.

Vyšlo v MF Dnes.