Humor neuškodí – a někdy možná i pomůže. Proto jsme se rozhodli vydat na apríla zprávu o příchodu nikdy neexistujícího zvířete do Zoo Praha. Děkujeme všem, kdo na naši hru přistoupili a náš aprílový žert předčasně nevyzradili.


Úplně jsme si ale v naší tiskové zprávě nevymýšleli. Předlohou nám byl ajaroro, kterého před více než sto lety „stvořil“ Jaroslav Hašek. Jsme rádi, že se nám naskytla příležitost připomenout tohoto velkého spisovatele a nezkrotného bonvivána i jinak než jako autora Dobrého vojáka Švejka. Ostatně proto jsme také našemu želvovci strašnému přiřkli druhové vědecké jméno haseki.

A zde je příslušný úryvek z Haškovy povídky „V přírodovědeckém časopise“, která vyšla poprvé v Karikaturách roku 1911:

Sezóna mořských hadů trvá v denních listech jen několik neděl, já však jako redaktor časopisu Svět zvířat měl jsem tu sezónu pořád. Během let vytloukli redaktoři Světa zvířat kdejaký materiál o zvířatech, a když jsem po nich převzal redakci, seznal jsem, že není zvířete, o kterém by se již v časopise nebylo psalo.
Byl jsem tedy nucen vymýšlet si zvířata, což mně dalo menší práci, než psát o zvířatech dávno již objevených.
Prvním mým dílem bylo objevení se hltouna strašlivého, zvaného domorodci na ostrovech Blažených „ajaroro“, zvířete žijícího v moři od desáté hodiny ranní do čtyř hodin odpůldne. Zbytek dne tráví pak na ostrovech Blažených polykáním dětí. Psal jsem:
„Zvíře toto není veliké, ale při své strašlivosti mohutné. Přírodozpytec dr. Everich, známý přítel našeho listu, zaslal nám ze San Franciska toto popsání hltouna strašného: Patří dle prozkoumání kostry mezi ještěry. Domnívám se, že jest to jediný druh, který zachoval se na naše časy z dob velkých ještěrů ichtyosaurů a jiných obrovských předpotopních zvířat.
Na břišní straně krunýře nacházejí se krovky, které tře o sebe, je-li rozčilen, čímž povstává lomoz slyšitelný na dvě anglické míle. Podařilo se mně lapit na domorodého hocha jeden exemplář tohoto netvora. Dán do velké bambusové klece, snědl přes noc celou klec a půl chatrče, ve které se klec nacházela, a utekl do vnitrozemí, kdež byl konečně zastřelen strojní puškou. V jeho žaludku nacházel se major domobrany. Ubožák zemřel hlady obklopen koženými stěnami žaludku, na které napsal tužkou: Vyřiďte poslední pozdravení mé ubohé ženě.
Zajímavé jest, že se maso toho netvora těší velké oblibě u domorodců. Prvně okusil jsem toho masa na ostrově Kalalo. Chuť jeho podobá se vepřovému. Maso upečené jest barvy růžové.
Oči má veliké. Mozková dutina vyplněna mozkem. Jakým způsobem se rozmnožuje, nepodařilo se mně zjistit. Současně zasílám fotografii.
Potud zpráva přítele našeho listu. Fotografii reprodukujeme na jiném místě našeho listu.“ (Dal jsem zhotovit reprodukci ichtyosaura.)
Tím jsem zahájil krásně svou činnost. Dva učitelé se ihned předplatili na dva roky a já jsem se vložil s plnou chutí do zvířat.

Tolik Jaroslav Hašek. Jestli vás želvovec-ajaroro zaujal a chcete podpořit Zoo Praha, kupte tomuto smyšlenému zvířeti Stravenku.