Dle očekávání se mé návrhy úsporných opatření chvály od opozice a odborů nedočkaly. Slyším od nich pouze kritiku, žádnou alternativu však nenabízejí. Jejich „řešení“ spočívá v růstu tempa veřejného zadlužení a zvýšení současné spotřeby na úkor budoucí životní úrovně.

Nesmíme zapomínat, že již nejsme v situaci počátku minulé dekády, kdy hospodářství České republiky i prakticky celého světa rostlo o mnoho procent ročně. V podstatě nebylo zapotřebí dělat vůbec nic a inkaso daní každoročně rostlo s vývojem ekonomiky. I v dobách bezprecedentního růstu ale docházelo k vytváření stamiliardových deficitů a porušování vládních výdajových limitů. Dlouhodobé problémy stárnutí populace i změny její struktury, které se již nyní začaly projevovat, nikdo neřešil. Pokusy o konsolidaci veřejných financí potom rozvrátila hospodářská krize, jejíž příčiny ležely mimo hranice naší republiky. Tehdy jsme si naplno uvědomili nevhodné strukturální nastavení veřejných rozpočtů, které počítaly s každoročními přírůstky příjmů z doby konjunktury. Nová vláda rozpočtové odpovědnosti se proto rozhodla tuto neudržitelnou situaci řešit.

Když jsme v roce 2011 provedli úsporná opatření v objemu 70 mld. Kč, aby schodek státního rozpočtu nepřekročil 200 mld. Kč, přirovnal jsem to k rozcvičce oproti tomu, co nás čeká v letech 2013 a 2014. Pokud někdo přisoudil vládním krokům nálepku „tupých škrtů“, pak se musí smířit s tím, že teď přijdou „škrty ostré“. Svědčí o tom návrhy na zrušení několika desítek státních úřadů a fondů, které neúměrně zvyšují provozní náklady státu.

Úsporná opatření jsem koncipoval tak, aby se jejich dopad rozprostřel na celou populaci. Nelze vynechat žádnou skupinu, ani OSVČ, ani vysokopříjmové poplatníky. Zároveň nehodlám podlomit konkurenceschopnost našich zaměstnavatelů, zvláště vývozců. Požadavky na zvýšení již nejvyšších vedlejších nákladů práce v Evropě, či větší zdanění podniků jednoznačně odmítám. Takové kroky vždy v konečném důsledku dopadají na zaměstnance nebo spotřebitele.

Také se stavím proti odkládání či dokonce rušení reformních kroků v oblasti důchodového systému či zdravotnictví. Ty provádíme s cílem dlouhodobě stabilizovat veřejné finance. Ano, opt-out sice krátkodobě způsobí určitý výpadek příjmů ve státním rozpočtu, navýší ale celkový objem povinného pojistného, rozloží rizika a dlouhodobě sníží nároky na průběžný pilíř. Tato vláda se totiž snaží přicházet s dlouhodobými řešeními, které, na rozdíl od záměrů socialistů a odborů, překračují horizont volebního období.

Argument, že vládní úspory budou brzdit ekonomiku, opomíjí několik zásadních faktorů. Předně, i po jejich prosazení budeme stále dosahovat nemalého strukturálního deficitu na úrovni 1 – 2 % HDP. To znamená, že veřejné finance budou stále dodávat umělé růstové steroidy do ekonomiky v tomto rozsahu i přes meziroční restrikci. Ekonomika tak bude „na práškách“, i když v mnohem menším rozsahu. Dále si uvědomme, že malá proexportně založená ekonomika je závislá na zahraniční poptávce. Podpora hospodářství prostřednictvím stimulace domácí poptávky je proto velmi málo efektivní. V rámci rozpočtových možností vláda předloží prorůstová opatření, která budou cílená na zaměstnanost a podporu exportu, nikoli na spotřebu importu. Pokračovat budeme v redukci administrativních nákladů.

Líbivě znějící proklamace, že úspory nemají dopadnout na lidi, považuji za naprosto nesmyslné. Stát nemá jiné prostředky než daně svých občanů. Doba se zásadně změnila, čelíme výzvám, které si ještě před pěti lety nikdo neuměl představit. Proto také musíme relativizovat některé ideologické „mantry“ a především přestat přifukovat životní úroveň na dluh, ať již v oblasti sociálních výdajů, nebo v oblasti daňových úlev. Musíme dokázat, že z odvykací kůry neustoupíme. Pokud budeme ozdravný proces oddalovat, jednou přijde mnohem drastičtější a patrně nám jej bude diktovat Mezinárodní měnový fond.