Rituály a obřady byly ve všech kulturách světa nedílnou součástí života každého jedince a touto cestou každé individuum bylo včleňováno do své společnosti dospělých. Rituál bylo zastavení se, vědomé vytvoření posvátného prostoru a jasného záměru, uctění mezníků a předělů na cestě každého člena určité komunity. Můžeme dokonce tvrdit, že obřady a rituály byly podmínkou zdravého chodu společnosti zdravých jedinců. Společným rysem rituálů byla podle H. Huberta jejich kolektivnost, sakralizace, projev určité víry. Naše moderní či chcete-li postmoderní společnost tyto aktivity odložila či spíš zapudila jako něco nevědeckého, zastaralého, zpátečnického či primitivního. Něco doslova zvrhlého spojovaného s magií, násilím, krví, něco, co patří jen do dávných dob pohanství.

Můžeme lidově říct, že rituál je činným obrazem mýtu zakódovaný spoustou symbolů, který sdílí všichni členové daného etnika. Antropolog E. Burnett Tylor vidí mýtus jako určitý druh proto-vědy a rituál jako druhotnou, jakousi následnou technologii této proto-vědy, aplikaci mýtu v terénu. Ovšem „škola mýtu a rituálu“ kolem J. G. Frazera je přesvědčena o opaku, tedy že každý mýtus je derivovaný z rituálu. Rituály jsou propojeny spiritualitou a mytologií. Dříve bylo totiž mytické, posvátné vše. Stromy, květy, déšť, voda v řekách, zvířata, rostliny, lidské životy a tedy samozřejmě a především obřady a rituály. Zato nyní, od dob vzestupu vědy, probíhá proces odposvátnění rituálů a v rámci vědeckého pokroku vlastně také desakralizace úplně všeho. Není nám posvátné už nic, protože všechno víme, všechno známe, žádná tajemná mystéria pro nás již neexistují. Z rituálů se stal folklór, zábava, legrace, z mýtů legendy, bajky a pohádky. Rychle jsme zapomněli, že rituály, zejména ty přechodové, byly nedílnou součástí života všech jedinců určitého etnika, národa, s hlubokým citovým prožitkem. A tyto prožitky z nás nelze jen tak jednoduše vymazat s dovětkem, že tomu nevěříme, že rituály i mýty patří na smetiště dějin, že naše filosofie rituály nepřináší, protože jsou zakořeněny jen v mýtech, náboženství a víře v ně.

Ano, i my udržujeme některé obřady související také se životním cyklem, jako křest, svatbu, pohřeb či s ročním cyklem jako jsou svátky vánoční, Velikonoce, dřív třeba státní, politické svátky, ale všechny ztratily u většiny obyvatel svoji spiritualitu. A tím vlastně i svoji sílu. Jenže právě z toho životního cyklu jsme zcela vyhladily obřady přechodové neboli iniciační a také pohřební rituály v poslední době ztrácejí na své působnosti a jsou stále více odbývány, zjednodušovány, zkracovány. A jsou to právě tyto dva rituály, které z hlediska lidské společnosti jsou daleko nejdůležitější. Jsou to totiž oslavy období transformace. Při iniciaci se z dítěte stává dospělá osoba, která může dávat nový život a při pohřbu se materiální tělo transformuje v duši.

Nesmíme zapomenout, že lidská psychika má v sobě dávnou stopu potřeby posvátného prožitku, která každého z nás vytrhuje z běžného života. Jinými slovy rituál potřebujeme, protože čím víc je emotivnější a sugestivnější, tím mocnější je iluze, která si umí zahrávat i s časem. I novější obřady, jako jsou třeba narozeniny, jsou–li dostatečně emotivní, nám dovedou čas zpomalit či dokonce zastavit, protože je potlačeno standardní okolí a přítomnost v něm. Lidově řečeno dostáváme se do víru událostí oslav a zapomínáme na okolí i okolní čas, abychom se pak „probudili“ a zažili očistu, katarzi.

A tak místo dávných obřadů vycházejících z mýtů a náboženství si rádi „vyrábíme“ nové, vlastní rituály. Jsou mnohdy „osobním“ vlastnictvím jedince, který si z nich staví svůj životní cyklus, své každodenní stereotypně opakované aktivity, činnosti, svůj sen. Bez rituálů je život plochý, prázdný a jakoby neuchopitelný. Cítíme, že je potřebujeme, jako je potřebovaly všechny národy a kultury od pradávných dob.

Jenže vymizení či spíš vyhlazení právě iniciačních rituálů má dalekosáhlý negativní efekt nejen na život dospívajícího jedince, ale i na celou společnost, v které tito neiniciovaní jedinci žijí. Stát se dospělým, mužem, je dnes u nás velmi jednoduché. Stačí si jen nasbírat osmnáct let. Každý se stane dospělým jen tak, bez zkoušek, bez testů, bez výjimky, ale to ještě neznamená, že je mužem, chlapem. Tedy podle nás ano, ale je to muž neiniciovaný, tedy nepřipravený na život, často vším možným zmítaný i frustrovaný, třeba sexem, penězi, drogami, láskou, závislostí na rodičích. U nás máme jen jakési pseudoiniciace, jako předávání občanských průkazů nebo řidičáků, maturity, promoce. Takový chlapec však hledá svou vlastní vzpouru, svoji rebelii, své dobrodružství, povětšinou začínající neposloucháním rodičů, které však může končit v pouliční kriminalitě, braní drog, divokých jízdách autem, zločinnosti. Zběsile hledá své místo, své zařazení za každou cenu v různým skupinách, bandách, i pod tlakem lží a zla, kam by se zařadil jako její člen, aby se etabloval za každou cenu, když mu to nejde v běžné komunitě. To je něco, co u přírodních národů, kde chlapci prošli iniciací, neexistuje. Nejsou zde domovy mládeže, dětské věznice, nápravná zařízení dospívajících.

A přesto se většina z nás domnívá, že iniciační obřady jsou zavrženíhodné, kruté, krvavé, archaické a pro naše mladíky i nebezpečné.

Odklon od iniciačních obřadů totiž souvisel i s naším odklonem od posvátnosti jako takové. Ve své posedlosti vědou jsme iniciační rituály zatratili jako něco, co dýchá mystikou, pověrami ba i okultismem. A přesto jejich potřeba je neoddiskutovatelná. Vždyť i ti, kteří na nic podobného nevěří, mají své drobné denní individuální rituály, které se stanou pilíři jejich každodenních činností, přesně tak, jak se rituály staly pilíři všech předmoderních společností. A zřejmě proto, že byly důležité a potřebné. A že fungovaly, a v pohodě a bez problémů zařazovaly iniciované mladíky do komunity dospělých.

„Mladí potřebují soutěžit a soupeřit, potřebují prověrku bojem ve fyzickém i interpersonálním světě,“ napsal Michael Gurian v Zázraku chlapectví. Mladí přece přirozeně revoltují proti dospělým odjakživa, je to proces dospívání, stejný jako u zvířat. A úkolem dospělých je jim toto umožnit a cíleně usměrnit. To však dnes praktikují jen přírodní národy, jako „moji“ amazonští indiáni.

My jsme tyto rituály zavrhli a nic místo toho mladíkům nedali. A tak se v tom doslova plácají, mezi radami rodičů a školních učitelů, protože proti nim jsou v tvrdé opozici a negaci čehokoliv, co od nich pochází a mezi „ulicí“. Mladí si rádi vše ověřují sami. Třeba právě ve svých věkových skupinách na ulicích, kde vznikají party často pod vlivem manipulací ze stran politických i různých pseudonáboženských ideologií a sekt. Velmi často se obětí těchto praktik a manipulací stávají právě jedinci, kterým se v jejich běžném životě rituálů a hlubokých zážitků s nimi spojených, například i při sportovních a kulturních aktivitách, nedostává.

V případě neexistence cílené iniciace, která je bezpečně vede přípravami na dospělost, se tak většina mladých navíc stává i vhodným objektem a cílem pro trh na ně zaměřený. A tak si byznys z nich vytváří své kolonie, které vysává a vykořisťuje, a to ještě za hlasitého tleskání samotných teenagerů. Ti se tak bouří proti většinové společnosti, proti svým rodičům, od kterých se odcizují. A často i bezdůvodně. Edgar Freidenberg je nazval rebely bez příčiny, vyčleňujícími se či spíš vymezujícími se povrchnostmi, jako svým oblečením, hudbou, kterou poslouchají, chováním, jazykem. Jsou z nich neodpovědní jedinci, z nichž někteří se po mnoha peripetiích navrátí do „lůna“ společnosti dospělých s odřenýma ušima.

Čím více slavnostních, výjimečných, nebo chcete-li posvátných okamžiků včetně těch sportovních či kulturních jsme tedy schopni dopřát sami sobě, svým dětem nebo lidem, kteří nás obklopují, tím lépe budeme my i oni s to odolávat různým tlakům a manipulacím. A tím plněji též prožijeme vše, co nám život poskytuje. Dospívání je cesta od závislosti na rodině k nezávislosti, od dětství k dospělosti, od nezodpovědnosti k odpovědnosti, od chlapectví k mužnosti. Dospívání můžeme vidět jako jistou krizi, kterou bychom měli nějakým způsobem ovládat. A přesně k tomu sloužily a někde dosud slouží iniciační zkoušky a testy, jak duchovního, tak i fyzického charakteru spojeného i s bolestí a krví. V moderní společnosti tyto iniciační testy padly za oběť naší snaze být civilizovaní, zatímco ty, kteří tyto zkoušky dále vedou, považujeme za barbary.

Jenže tito tzv. barbaři velmi dobře věděli, co mladí chlapci potřebují, aby zdárně nastoupili na místa svých otců a dědů. Dospívání využili k takovým obřadům, které vyhovují naturelu mladých lidí, kteří hledají dobrodružství, umožní jim vybít jejich divokost v těžkých zkouškách, které jim dodají sebevědomí, zvýší duchovní i fyzické vlastnosti a navedou je na cestu k dospělosti. Iniciační testy jsou vlastně snahou každé kultury doprovodit mladíky rychle a bezpečně z dětství do dospělosti.

A to je i důvod proč u přírodních národů nebo těch kultur, které stále dodržují iniciační obřady, prakticky neexistují mladiství kriminálníci, neexistují gangy dospívajících mladíků, neexistují ani sebevraždy mladých, neznají mladé násilníky, vrahy. Přírodní národy si nemohou dovolit aktivity, které nefungují, které jim nic nepřinášejí, a podobně nemohou mít mezi sebou lenochy a nezodpovědné mladíky, protože by brzy vyhynuly. To si můžeme dovolit jen my s naší sociální politikou, která je krátkozraká a vlastně nezodpovědná a kterou si tak vědomě ničíme kvalitu naší civilizace pod falešným heslem humanismu.

Tyto obřady byly zkouškami odvahy, statečnosti a vnitřní síly. Každý indiánský mladík v „mé“ Amazonii musel těmito zkouškami projít, aby se stal dospělým mužem. A právě proto i dospělá společnost byla odvážná a fyzicky i duchovně silná. Tyto zkoušky mladík zahajoval deprivací na osamělém místě v džungli nebo v horách. Seděl na zkřížených nohou v klidu a pohodě, bez jídla a pití a čekal na spojení s přírodou, či s celým kosmem. Půst mu po mnoha dnech ba i týdnech tak zjemnil jeho smysly, že slyšel a rozeznal sebemenší zvuk. Čekal na oslovení, které jej bude provázet celým životem. Čekal, zda k němu promluví kapka deště, křik orla, bručení tapíra, krákání žab či šelest padajícího listu. To se stane jeho propojením s přírodou, jeho duchovním ochráncem. Je to posílení jeho víry o Matce zemi o celém Univerzu, jehož se právě stal členem.

Mladík se s takovou zkušeností a posílením svého ducha ze spojení s přírodou vracel do osady k šamanovi, kde jej čekaly zkoušky fyzické, většinou krvavé. Ty přijímal s úsměvem a v jakémsi duchovním vytržení, aby byl následně všemi uznán a přijat jako muž. A tomu se my smějeme, bráníme, nechceme, aby naši synové trpěli bolestí. Jenže bolest je nejen cesta k prozření, nejen cesta k očistě, ale také je to příprava na tvrdý život v reálném světě, u indiánů v přírodě zelené džungle, u nás v betonové džungli. Vždyť při lovu muž prožije spoustu zranění, spoustu krvácení, spoustu bolesti, a když není připravený, není mužem lovcem, nemůže být součástí společnosti. I u nás muži často zažijí krvavá zranění při své činnosti. Poznání tekoucí krve při obřadu je možná něco až archetypálního, ale právě proto v sobě nese svoji prastarou sílu i význam. Navíc chlapecká tekoucí krev je zrcadlem dívčí tekoucí krve první menstruace. U hochů je tekoucí krev ze symbolického zranění, u dívek je to přirozená součást dospívání vrcholící prvním porodem. A první porod dívky-ženy je vlastně ukončující iniciační bolest ženského pokolení. Takže tímto aktem se vlastně chlapec-muž stává rovnocenný dívce-ženě.

Nedílnou součástí iniciačních obřadů je zkušenost stařešinů, kteří jsou vážení svými vykonanými činy a schopnostmi. Mladí přijímají jejich dary zkušeností a znalostí během celé mnohaleté přípravy k iniciačním rituálům a nesou je dál. Je to součást jejich etnické identity a kontinuity. A teprve tehdy poznají mystérium života, ke kterému patří i sex a početí dalších generací. Amazonští indiáni, podobně jako ostatní příslušníci jiných etnik přírodních národů věří, že jedině bolest připraví z hochů skutečné muže. Ti se nerodí, těmi se chlapci musí teprve stát.

Muži jsou pak mimo jiné hrdí na své jizvy, které jsou dokladem jejich síly. Vidíme to občas i v naší moderní společnosti, ale je to jednoúčelové, povrchní vychloubání či součást módy. Není to všeobecné a většina chlapců se nikdy nestane pořádnými chlapy. Ti pak často propadají moderním náhražkám dospělosti, povrchním lákadlům, drogám, alkoholu, kriminalitě, plytkému životu před tablety, v pohodlnosti žití u rodičů. Zkusme si nastavit iniciační přechodové obřady alespoň v některých organizacích, které se o jistou náhražku již léta snaží, jako třeba skauting, sportovní oddíly, bojové a branné sporty nebo v jistém smyslu i vojenská prezenční služba. Každopádně se to týká pouze části mladé generace budoucích mužů, zatímco původními iniciacemi museli projít všichni. Tím pádem nevznikala žádná elita, sportovní ani bojová, ale homogenní společnost iniciovaných rovnocenných dospělých mužů. Dejme přechodovým obřadům zelenou, neposmívejme se jim a najděme pro ně pevné místo v naší společnosti, abychom našim dětem umožnili šťastnou a zdravou budoucnost fyzickou i duchovní, kterou si však musí sami před sebou a celou společností obhájit, ale hlavně nezávislou na masivním používání výrobků mocné farmaceutické mafie.