Té politiky je už přespříliš, jakoby nic jiného neexistovalo. Okupuje nás snad všechny, vnucuje se všem do života, masivně zabírá informační prostor v novinách, na internetu, cpe se nám do rodin i do přátelství mezi kamarády. Ale nejspíš nám všem leží v žaludku. Nechme ji alespoň někdy plavat…

Již léta mi nešlo do hlavy, jak je možné chodit po řeřavém koberci. Vždyť ty uhlíky žhnou 350 stupni Celsia! Na chalupě na nich opékáme buřty a pálí jak čert. Nějací kouzelníci či čarodějnice se na ohnivém koberci tetelili radostí a štěstím se asi doslova vznášeli. A pak je v ohni za to upalovali. Nikde jsem se za ta léta nedočetl, jak je to vlastně možné, co v tom, zatraceně, vězí, že se chodidla vůbec nespálí. Každý běžný občan naší civilizace to zcela pochopitelně považuje za bludy a přisuzují je třeba šamanským nadpřirozeným schopnostem v čase transu a blouznění nebo podvodům.

Asi poprvé jsem byl na podobnou atrakci pozván v Bulharsku, kam jsme v období totalismu jezdili za panem Dimovem do Vlasu. Nahoře na kopci nad námi tam prý kouzelníci předváděli chůzi po ohni. Viděli jsme v tom turistickou atrakci, prostě nějaký podvod, nějakou šalbu, jak už to u kouzelníků bývá. V posledních letech se s tím však doslova roztrhl pytel. Je to i v souvislosti protestu vůči naší společnosti a je to i ukazatel toho, že ta naše slavná a všemocná civilizace, která i když umí spousty technologických zázraků, neumí zcela vše vědecky vysvětlit. A to jedny lidi přitahuje a druhé naopak irituje jako zjevná blbost.

Chození po ohnivém koberci je také svým způsobem i jakási vzpoura proti zaběhnutému establishmentu, vzpoura proti zajetým kolejím, vzpoura proti technologickým hračkám, kterými jsme zahlcováni, berou nám čas a dělají z nás klikající tupce.

Strach?
Svým způsobem je chůze po ohni hledání netradičního soužití v rámci naší společnosti, která se výhradně orientuje na materiální statky, a cokoliv se tomu vymyká, jednoduše zavrhuje jako nesmysly. Řada lidí, a je jich stále více, není spokojena s tímto jednostranně zaměřeným stavem naší civilizace, která chce jen vyrábět a prodávat včetně výroby odpadů, smogu, klimatických změn, rabování přírodních zdrojů a likvidací přírody s jediným cílem vyššího zisku.

Řada lidí v rámci hledání jiné, své vlastní cesty žití, chce překonávat svůj strach z neznáma, právě třeba strach z ohně, který jsme se v našem společenském vývoji naučili. Nakonec i já jsem se odhodlal přijít věci na kloub, a protože mám odvážné děti i vnuky, které vedu k poznání bolesti (např. trhají od dětství kopřivy) a přírody (chytají plazy, pavouky, atp. a zase je pouštějí), vzal jsem s sebou syna Marka a šestiletého vnuka Ondru na osamělý, omšelý, nepříliš udržovaný statek v jižních Čechách.

Zájem o podobné aktivity je velký. Sešlo se nás osmdesát různého stáří a i různých profesí. Spalo se „na hromadě“ na matracích v maštali, konírně, na půdě, ve stodole, nebo ve stanu, jedlo se z jedněch hrnců s vegetariánskou stravou, která byla vynikající. Začalo se společnou saunou v potní chýši indiánského typu. Úzkým vchodem jsme všichni vlézali nazí dovnitř po čtyřech a všech nás osmdesát jsme usedali na zem v kruzích těsně na sebe kolem díry pro žhavící kameny. Všech čtrnáct do ruda rozpálených kamenů jsme vítali slovy Vítejte bratři. Ano, filozofie organizátorů akce byla blízká přírodní filosofii indiánů, kdy vše je živé. Nejen zvířata a rostliny, ale i skály, kameny či voda. Neexistuje neživá příroda. Ta je jen v našich školních učebnicích. Všichni jsme tady na Zemi bratři a vše je posvátné.

V totální tmě a dusícím vedru s bylinkami jsme zpívali posilující písně. Zpěv pomáhá přežít vedro, zimu, zlo, všechno. Ze čtyř kol jsme s Ondrou vydrželi dvě a podle pokynů jsme vylezli opět po čtyřech, roztáhli se po chladící trávě, pustili pod sebe všechny přebytečné tekutiny. Líbali jsme zem a cítili jsme, že je příjemná, zdravá, posilující. Byli jsme šťastní.

Tance, hudba, zpěv
To jsou vlastně tři základní posvátné fenomény nejen šamanismu, ale všech věrouk na světě, které lidi povznášejí k laskavému dobru, jistému stavu pozitivní nálady a v případě těch vyvolených až k transu a propojení nejen s přírodními atributy a archetypy životního prostředí, ale i s celým kosmem. Ranní rozcvička s výpady rukou vzhůru a nohou k severu, pak k východu, k jihu a nakonec po půl hodině k západu nás spojovalo s celou zemí i nebesy. Poslední dervišovské točení vše umocnilo.

Odpoledne pod vedením moudrých jsme v kruhu tančili a zpívali rytmické popěvky s donekonečna se opakujícími několika slovy. Rytmus a opakování několika základních tanečních pohybů, kdy jsme si partnery neustále proměňovali, až jsme se zase dostali k tomu původnímu, umocňovalo naši radost. Juchali jsme staré kolové tance hinduistické, židovské, arabské, předkřesťanské, starořecké, pravoslavné, ale i tanec ruských studentů proti válce v Afganistanu či tanec černých otroků na bavlníkových polích. Přesnost slov nebyla důležitá, foneticky jsme si tajemně žbrblali neznámá sova, či spíš zvuky, které nám nastolovali široké úsměvy, s kterými jsme vítali každého přitanvšícího partnera, s kterým jsme se po pár poskocích a pohybech rukou s očima dlouho loučili:

Shri Ram
jaj Ram, jaj jaj Ram

Šálom alejchum, šálom alejkum, šálom, šálom.

Bis mi la alham dullila, la illaha il Allah.
Ja alla alla, íšk Allah Allah
ma-a-a but lij la.

Anjel moj, buď sa mnoj,
ja v puti, ty v peredi, va vsje
časy, va vsje minuty.

Kyrie eleison, Kyrie eleison, Kyrie eleison

Pane míru, Tobě dáváme svoji sílu, ať láska vzroste a válka ustane.
mír-míru (světu) mír.

Rock my soul on the bosom of Abraham o rock my soul.
So high, you cant get over it, so wide, you cant get around it,
so low, you cant get under it, go through the middle door.

Byli jsme doslova nabiti pozitivní energií, která z nás vycházela i při debatách v kruhu. Všichni vyprávěli o svých zdravotních či partnerských problémech, s kterými přijeli, aby se jich zbavili při hledání nové cesty, radosti a štěstí. Debatní kruh po sauně a po tancích posiloval právě zde tvořenou komunitu, tak, jak to funguje třeba právě u „mých“ amazonských indiánů. Debata byla otevřená, plná přesahu pozitivní nálady, kdy nikdo neměl potřebu si něco namlouvat nebo nalhávat. Každý jakoby se očisťoval, otevíral, aby přijal novou energii, novou sílu. Čtyři dohody?

V sobotu večer vše vrcholilo. Po dvojicích jsme si povídali o našem strachu, čeho se bojíme a napsali jsme si je na papírky. Jako jeden ze čtyř jsem zapaloval pomocí březové kůry velkou vatru z dřevěných špalků. A tehdy, když vzplála, doslova jsem dostal chuť konečně už chodit po žhavém koberci. Přímo jsem se na to těšil a nemohl se dočkat, aniž jsem pochopil proč. Pochybnosti zcela zmizely.

S přicházející tmou a s rudými plameny bylo vše mysteriózní. Každý si vzal své napsané bázně a tančil svůj tanec kolem ohně, do jehož plamenů své strachy vhazoval. I Ondra nádherně tančil s rukama a hlavou vzhůru. „Zbavil jsem se strachu ze strašidel,“ řekl mi pak. Šamanské bubny v našich rukou začaly bubnovat a vůdci rozhrabali ohniště, aby z něj připravili svítící koberec. Každý si musel očistit svá chodidla na hadrovém koberci, než vykročil na ten řeřavý, aby oheň neznečistil. A šli jsme. Jeden za druhým. Řeřavé uhlíky se stále doplňovali a všichni jsme po nich chodili. Jednou, dvakrát, třikrát. Zcela v klidu a v pohodě, bez bolesti a bez spálenin či puchýřů na chodidlech, jako bychom se vznášeli.

Jedna z žen, vysoká, dobře vyvinutá, odhodila šaty a s roztaženýma rukama zcela nahá přešla jako pradávná bohyně. Všichni ji následovali a tak před žhavým kobercem vznikala fronta nedočkavců. Poslední zbytky vatry ještě plápolaly a nazí lidé s úsměvem kráčeli po ohni. Kdyby nás někdo pozoroval, byl by přesvědčen, že se jedná o sabat čarodějnic a čarodějů. A asi tak to i viděli běloši-dobyvatelé Afriky, Asie, Austrálie, Ameriky, když pozorovali tajemné obřady a extatické tance původních obyvatel dobývaných zemí.

Ondra seděl na zemi a vše se strachem pozoroval. Třásl se, když mi tiše říkal: „Dědo, já to nedám, já to nedám.“ „Ondro,“ řekl jsem mu, „jsi přece Ten, který trhá kopřivy a žmlouvá je v hrsti, máš přece své silné indiánské jméno. Ty to dáš!“ A tak se Ten, který trhá kopřivy a žmlouvá je v hrsti zvedl. Vzali jsme se za ruce a v klidu jsme pomalu přešli rozžhavený koberec. Přivítal jej obrovský ryk, pokřiky nadšení nad jeho činem. V tu chvíli se z něj stala místní celebrita, VIP.

Ve škole mu však jistě věřit nebudou. Budou jej považovat za vejtahu, za lháře. Ale tak to chodí. Můžeme parafrázovat: Ti, kteří nevěří, těm není souzeno, aby vstoupili do království nebeského. A jen možno dodat: do kosmické společnosti. Po přechodu ohně se každý z nás cítil jinak. Lepší? Možná. Doporučuji všem, aby se tak vylepšil duch naší společnosti. Doporučuji zejména našim politikům a úředníkům, aby pochopili nepochopitelné. A aby jim došlo, že nekonečné zvyšování výroby, zisků, HDP či naší životní úrovně je kontraproduktivní a nemá nic společného s pozitivní budoucností a vede pouze do pekel, k našemu zániku.