Jel jsem onehdy v Praze tramvají a krásná mladá blondýna se zvedla ze sedadla, aby mi nabídla místo. Hrdě jsem odmítl. Od žen a především od dívek to zásadně nepřijímám. Nemohl jsem si nevšimnout, že měla džíny na kolenou pěkně roztrhané, jak si vynucuje současná móda. Bylo už docela sychravo a tak jsem se jí zeptal, zda jí není zima. Prý ano.

„Takže trpíš ve jménu módy,“ přešel jsem rychle na tykání. Zakývala hlavou a dali jsme se do hovoru. Vyprávěl jsem jí, co my za totáče měli za módu, i když vůbec nejsem příznivcem módně jepičích kreací. Docela se divila, vůbec netušila, co bývalo před sametem. Měla představu, že v té šedi, která samozřejmě byla děsivá, nic podobného neexistovalo. A tak se divila krásná dívčina, že já jsem roztrhané džínsy na kolenou nosil circa již před 50 lety. Tehdy to nebyla až tak součást nějaké módní linie, ale součást jistého vzdoru vůči všemu zaběhnutému, právě vůči té komunistické šedi. Tím jsem z ní jaksi vyčníval a dával jasně všem na vědomí, že jsem něco jiného.

Pro nás kluky, říkal jsem jí dál, byla podobná „móda“ jednoduše vzdorem, i když velmi drobným, proti režimu. A co to třeba i bylo? Úplná prkotina, ale signifikantní. Nosili jsme dlouhé olivově zelené, ne příliš upravené montgomeráky a s límcem frajersky vyhrnutým. Ne úhledně složeným, jako ostatní, kteří se nechtěli ničím ani v nejmenším vychylovat ze zaběhnutého průměru, aby prostě nebyli vidět, aby nevyčnívali z davu. My jsme s vyhrnutým límcem z davu vyčnívali a k tomu přidávali další frajerské chování jako naskakování a vyskakování z tramvaje za jízdy. Tím vším jsme šli proti komunistickému mainstreamu. To byla tehdy naše klukovská hra, klukovina, „móda“ s jasným podtextem: nejsme jako oni.

Jenže hrůza! Hezká blondýnka ani netušila, co to byl montgomerák. To mně trochu vykolejilo. Pro pána krále, to jsme tehdy nosili všichni mladí. Jenže bylo ještě hůř. Ta dívenka ani netušila, po kom se dlouhý plátěný kabát jmenoval. A to byla, prosím, vysokoškolačka! Měl jsem dosud dojem, že každý musí vědět, kdo to byl vysoký Monty, asi tak jako kdo byl mohutný Ike, či podobně jako kdo to byl hromotlucký Patton. Pro ty s menší znalostí nedávné historie, z dob potírání nacismu a jejich zločinců, včetně mé neznámé blondýnky z tramvaje číslo 25, byli to ti, kteří přinášeli i nám svobodu ze západu, ze západní fronty. Aby tedy bylo jasno milé dívenky, a nejen blondýnky, a možná i kluci, Monty byl polní maršál Bernard Montgomery, Ike byl armádní generál Dwight Eisenhower a Patton byl George Patton, generál tankové armády, která přijela až do Plzně.

To už jsme však stáli na stanici Hradčanská a já zaníceně, jako vždy, pokračoval s vysvětlováním. Dívenka měla oči doslova vykulené, nic podobného zřejmě neslyšela ani v 2. ročníku magisterského studia na Ekonomické vysoké škole. Zřejmě ji to však bavilo a stálo za to se zdržovat s cizím ukecaným dědkem, i když se viditelně třásla zimou. A tak jsem ji rychle převyprávěl historii generálů západní fronty, jací to byli mazaní lišáci. A pak jsem se vrátil i k té módě, kterou jinak nemusím, k jejím roztrhaným kalhotám. To by ji ve škole ve Velké Británii, odkud jsem se právě vrátil, netrpěli. Tam by ji jednoduše do školy vůbec nevpustili. Tam se musí chodit upraveně, nevyzývavě, spořádaně.

S blondýnou jsem se rozloučil a skoro jsem měl na jazyku nabídku na rande. Jsem přesvědčen, že by jistě šla, ale nechal jsem ji běžet a frajersky ji propustil ze svých osvětových spárů. Doufám, že si něco ode mě odnesla a budiž ji připsáno k dobru, že mně vyslechla, že jí to asi i zajímalo. Třeba si to přečte a sama se ozve, aby si vše dovyslechla. O Montym, o módě za komoušů, o našem malém odporu proti tehdejším neomezeným vládcům.