…a o mně se vždy dobře postarala. Před 30 i před 50 lety. Ne že by mi dávala nějaké sociální podpory, jak dnes současní emigranti vyžadují jako jakési své, Evropskou unií zavedené, právo, ale dala mi „jen“ možnost pracovat. Tehdy v září 1968 jsem na Home office získal povolení k pobytu i k práci, což dodnes pečlivě chovám jako relikvii v mých dokladech. Tenkrát jsem nejdříve dělal uklizeče použitého nádobí po návštěvnících restaurace v Cumberland hotelu u Marble Arche, abych pak makal noční dvanáctky se sbíječkou v ruce na stavbě nové podzemní stanice Pimlico v rámci budoucí Victoria line. To mi umožnilo vybavit se na cestu a odjet lodí do Rio de Janeira a zahájit tak moji padesátiletou latinskoamerickou, potažmo indiánskou anabázi.
V roce 1987 jsem zase pracoval, tentokrát již, musím se přiznat, na vypůjčený doklad National Insurance, jako domovník, uklízeč a zahradník v Stoke Newingtonu a v noci na stavbě domku, abych získal prostředky pro moji další roční cestu, tentokrát jen po Brazílii. Do Anglie jsem nikdy nepřišel s nataženou dlaní jako dnešní emigranti tlačící se za lepším do Evropy, ale makal jsem, platil daně, stravu a ubytování.


Letos jsem se po mnoha letech vrátil do Londýna a byla to jak velká nostalgie, tak opětovné ujištění, že Britové jsou tvrdí ostrované, kteří se nenechají kibicovat bruselskými úředníky. Jistě, Londýn už dávno není anglický, ale nejspíš indický, černošský, arabský, pakistánský, západoindický, ale přesto je stále very british. A je to cítit už od takových maličkosti, jakože tu stále jezdí červené doubledeckry, i když se z nich už nedá vyskakovat a naskakovat jako dřív, a černé obtloustlé taxíky jezdící stále tvrdolínsky vlevo, i když skoro celý svět ví, že prý vpravo je to výhodnější. Když vidím přijíždějící linku 55 oznamující, že jede na Oxford Circus či 38, která stále jede na Viktorku, připadám si jako by se nic nezměnilo. Všechny stanice se stále jmenují jako před padesáti a jistě i jako před sto lety. Prostě to, co je osvědčené se nemění, to je ta tradice, ten konservatismus, který Anglány vkořeňuje do své země. Je to i díky po staletí trvající monarchii, která „nedovolí“ měnit názvy ulic jako košile, což je u nás historická kratochvíle nových vládců, a tak například naše dnešní Vinohradská třída vystřídala za sto let celou desítku názvů podle politických konstelací. V Praze jsem byl v mládí zvyklý, že k nám jezdila tramvaj 22, a když se to pak snad každoročně měnilo, bral jsem to za jakousi újmu či zradu na mém šťastném mládí. Můj vybudovaný vztah k č. 22 jsem byl nucen měnit a měnit a měnit na jiná čísla a hledat kudy zase budu jezdit. Ale jistě, světe div se, některé ty jakoby neohrabané londýnské taxíky jsou občas i bílé, fialové a dvouposchoďové busy i žluté.

A tak jsem se nyní pěšky vydal z Leytonu přes Hackney Marshes, i když už z velké části zastavěné železniční tratí a dálnicemi, přes Leebridge až do Stoke Newingtonu, abych si připomněl jeden můj příchod do práce. Tenkrát byla stávka veřejné dopravy, ale já jsem nelenil a vydal se indiánským během na asi osmikilometrovou trať tak, abych se v 8.00 hlásil k práci. Byl jsem jediný, kdo do práce přišel, protože stávka je přijímaný důvod k omluvené absenci, a udivený, doslova konsternovaný majitel mně za to okamžitě povýšil z obyčejného uklízeče schodišť, dvorů a bytů na zahradníka. Velká nostalgie byla, když jsem ty zahrady domů na Amhurst Road opět uviděl.

Rugby a lišky
Angláni jsou holt tvrďáci vychovaní studeným odchovu, sychravým počasím, deštmi a nekonečným mrholením, byty s lezavým chladem, dětskými kraťasy školních uniforem základních škol, královské děti nevyjímaje. Mám na sobě svetr a teplou bundu a oni si vykračují v krátkém triku. Možná i tím symbolizují svoji blízkost k přírodě, kterou milují a obdivují. A z toho plyne i ten vztah k outdoorovým sportům, rugby, fotbalu, přespolnímu běhu, jízdě na koni, cricketu a to za jakéhokoliv počasí. Moje dcera, žijící nyní na rok v Londýně, aby se jí děti naučili britské angličtině, když volala trenérovi rugby, zda se za hustého deště bude konat trénink, setkala se jen s jeho podivem: „Trénink je vždy, i kdyby padali trakaře….“ A můj vnuk už mazal…I to je very british.

Od lásky ke koním, kočkám, psům a k zvířatům obecně není daleko k farmářství, chovu skotu a ovcí, ale i k pozorování, studiu a ochraně exotických zvířat na celém světě, včetně goril, šelem, či kosatek. I to je very british. A tak není k divu, když Sir David Attenboroug ve svém pokročilém věku devadesáti dvou let právě zahájil další velký televizní seriál nejen o zajímavých zvířatech celého světa od brouků počínaje až po obrovské šelmy, ale o budoucnosti naší planety. Na druhou stranu fanatičtí ochránci zvířat dokázali zrušit oblíbené chrtí závody, a tak Walthamstow Stadium na severu Londýna už do noci svítí jen svojí barevnou reklamou a tak připomíná zašlou slávu. Známý byl i boj za zrušení každoročních lovů a štvanic lišek. Vypadalo to, jakoby přemnožená anglická liška páchající velké škody na domácí zvěři neměla svého přirozeného predátora a tak před staletími přišel člověk s jejich štvaním a lovem. Ano, je to kruté, ale sama příroda je krutá a predátoři jen plní svoji roli, kdy slabé a nemocné kusy jim podléhají a ty silné boj o přežití ještě posiluje. Tak to chápou i „mí“ amazonští indiáni, kteří nic neochraňují a dávají všemu volný přirozený průběh, přirozený výběr, včetně sebe samých. A proto mimochodem tak jejich počet příliš neroste, neboť vysoká dětská úmrtnost udržuje jejich genofond do budoucnosti jak zdravý, tak své množství udržuje na takovém stavu, aby jim postačovaly okolní zdroje potravin.

Staletá tradice parforsních honů, štvaní lišek, byla napříč konservatismu a zastánců pravice nakonec přece jen zrušena vládou levicového Tony Blaira v roce 2004. Prý je to hlavně jen zábava a kratochvíle elit, což je pravda. Další argument levice byl poněkud podivný: prý to není humánní (??!!). Ale co se stalo? Chudinky lišky tak byly od štvaní uchráněny a tak se logicky, když už neměly žádného predátora, přemnožily a zahájily invasi do měst. Sedím v kuchyni nedaleko stanice metra Leyton a pozoruji z okna, jak se na malých zahrádkách líně vyvalují lišky jako domácí zvířata. Na vedlejší zahrádce je jich prý dokonce pět, říkají mi vnoučata, a prý si hrají i s kočkami. A tak je to v celém Londýně a v ostatních městech. Přelézají ploty, vyžírají popelnice, sluní se na sluníčku a pěkně tloustnou. Nejsou to už žádné lišky Bystroušky, žádná divoká psovitá šelma, ale jakoby životem otrávená, líná zvířata. A tak anglická liška vlastně pomaluje degeneruje a stává se i nebezpečným nositelem vztekliny. Snaha aktivistů byla tak doslova kontraproduktivní, což je vždy, když se do staletého, zaběhnutého systému, zabředne s tzv. ochrannou, doslova falešnou ochrannou. Každá divoká zvěř potřebuje svého predátora, i když je to kruté, ale tak to je po celou dobu co svět světem stojí. Predátor udržuje lovenou zvěř v kondici a ve zdraví, a proto lov lišek je opět součástí politického boje. Theresa Mayová je chce obnovit naproti tomu, že to už většinu Britů ani moc nezajímá a tak ji vedle Brexitu bude v noci hlava bolet i z lišek.

Pinta černého piva Guiness
S chutí jsem si dal po dlouhé době pořádně natočenou pintu černého Guiness až pokraj sklenice, jak je zde zvykem. Byla to velká nostalgie. I ty puby jsou všude po Londýně stále stejné, s podobnou venkovní i vnitřní architekturou, s tmavými dřevěnými obklady a zlatým písmem Drum, King Edward VII., Ship, Belll, s koženými pohovkami a s množstvím okének s vyřezávanými dřevěnými rámy. Ano, Britové mají stále své pinty. Právě před padesáti lety, při mém příjezdu do Londýna, vláda pod jistým tlakem okolního zbytku světa přijala metrický systém, ale přesto si dosud drží své libry, míle, yardy, stopy, inche a vůbec se jich nemíní vzdát. I to je very british. Svérázní ostrované se nenechají zviklat okolním světem ani sousední Evropskou unií, aby opustili své míry a váhy, jízdu vlevo či libru s královnou na líci nebo svoji svobodu mj. demonstrovanou neexistencí občanského průkazu. Mají k všemu až dojemný vztah, podobně jako k monarchii. Ta jim ostatně právě zaručuje tu kontinuitu, tu tradici k všemu britskému a svým majestátem jim tyto jistoty a ochranu tradic zajišťuje. Patří k nim i rychlé zavádění vlastního podnikání bez dlouhých úřednických průtahů, front, razítek a tiskopisů. A tak právě proto na zdejších ostrovech rychle vznikají nové a nové firmy, je zde opravdu velká masa soukromých podnikatelů střední třídy v mnoha oborech a ulice Londýna jsou plné obchůdků se vším možným. I to je very british.

Jistě se někde v „temných“ zákoutí bruselských kanceláří řady úředníků brousí zuby jen jen vyrazit s předpisy na konečné zúčtování s mílemi, librami, jízdou vlevo, donutit vzpurné Brity zrušit a zapomenout na své tradice, vtlačit je do evropských norem a přizpůsobit je unijní uniformitě. Avšak duch Železné lady, baronky Thatcher, jakoby zde stále žil, protože je very british. A ta Němcům, tahounům unie, nikdy příliš nedůvěřovala. Vždyť právě nyní se zjistilo, že Němci paralyzovali jakoukoliv anglickou snahu o nápravy unijních mechanismů. Britové Němcům nepodlehli tehdy ani nyní. Jinými slovy Velká Británie byla před EU a bude i po EU.

Ostrované jakoby v kostech cítili, odkud jim hrozí nebezpečí, konec osvědčených tradic a nástup novátorských novostí zkoušených za pochodu cestou omylů a chyb, novostí, které neprošly očistou ohně vývoje a staletími. Jednoduše ty pinty a yardy symbolizují jejich tradice a monarchii, která jim zase ty tradice zaručuje. Samozřejmě se v tom ztrácí i to, na co by být hrdi neměli, na to, že kolonizovali půlku světa, že si z ni nakradli své bohatství, archeologické sbírky do svých muzeí a univerzit, nerostné suroviny a ne v poslední řadě i chytré mozky. Bohužel, avšak který velký národ na světě nejednal podobně? Frantíci, Rusové, Němci, Turci, Číňané, Mongolové, Arabové, Severoameričané, Rakušané, Italové, Španělé…..?

Nikdy nezapomeneme
Angláni si podobně jako svých tradic, váží i svých hrdinů a všech, kteří padli za jejich svobodu. Zažil jsem u nich 11. 11. 2018. Právě jsem byl s vnukem na tréninku rugby, když klapla jedenáctá hodina. Všichni okamžitě přerušili zápasy a boje, vzali se za ramena a postavili se do pozoru po celé dvě minuty. Podobně stálo samo centrum Londýna, doprava i všichni lidé na Whitehallu a v okolí, když právě tam kráčela „monarchie“ s královnou v čele, aby s předními politiky společně položili věnce u památníku padlých z Velké války, ale i z 2. světové války a jiných bitev a tak uctili jejich dějinnou roli. V tu hodinu se scházeli nejen politici, ale i veřejné organizace, skauti i obyčejní lidé u podobných památníků s veterány i v ostatních městech a londýnských čtvrtí, aby vzdali hold těm, jak krásně říkají, kteří odevzdali svůj zítřek za náš dnešek. Byly to davy obyčejných lidí a to je to hlavní. Nikdo je nenutil, ale většina hrdě kráčela s rudým květem vlčích máků na klopě. Vzduchem se neslo jejich Nikdy nezapomeneme. I to je very british.

Zavzpomínal jsem, bohužel, jak u nás lidé rychle zapomínají na historické události, na naše slavné padlé za naši svobodu, na naše hrdiny z 1. i 2. světové války i v boji proti komunismu, na náš 17. listopad, kdy zpravidla jen politici pietně nosí věnce a lid si užívá volno na chalupách. Právě díky své monarchii, Britové nemuseli zapomenout na některé své hrdiny, tak jak jsme byli nuceni my, ať již během protektorátu či během bolševismu.
Při té příležitosti si nemohu nostalgicky nevzpomenout na jednu významnou osobnost Británie. Připomíná ji nová modrá pětilibrovka s celou řadou svítících ochranných prvků vedle tradiční tváře mladě vypadající Alžběty na líci: na rubu znázorňuje zavalitou postavu Winstona Churchila s jeho slavnou větou, která vešla do dějin: „I have nothing to offer, but blood, tears and sweat.“

V Sohu pohoda jak před padesáti lety
V metru jsou stále slyšet pouliční zpěváci, vlastně undergroundovými muzikanti, trpělivě čekající na příchod své slávy, zatímco přežívají z pár mincí v klobouku. Stále se prodávají fish and chips či cheescaky jako před 50 lety a místní trhy zeleniny a ovoce jsou přeplněné exotikou z celého světa. Čerstvé, kvalitní a ani ne příliš drahé. Kolem Covent Garden je jako v celém centru stále živo. Mezi záplavou květin a turistů i Britů pozoruji různé pouliční taškařice, vystoupení kouzelníků, fakírů, tanečníků, provazochodců, zpěváků a jiných komediantů či výtvarných umělců, jako za dávných shakespearovských let. Ze všeho se line pohoda, svoboda projevu, radost, úsměv, štěstí. Z vybraných peněz samozřejmě nikdo neplatí daně, nemají žádné povolení ani jiné dokumenty, neposílají žádné EET ani peníze za pronájem obsazeného veřejného prostranství. A Anglie z toho ani nezchudne!

Davy kolemjdoucích se baví a radují. Jiné davy stále dennodenně naplňují desítky a desítky divadel, činoher a muzikálů, kterých je požehnaně a jiné davy se stále pokojně procházejí, popíjejí v pubech i na stojáku venku, posedávají v kavárnách a olizují se po dobrotách v cukrárnách, kterých je tu v okolí Soha mraky. Společenský život zde stále pulsuje bez ohledu na momentální politický vývoj či na jeho změny nebo na Brexit a na teroristické útoky. Jistě, jsou zde i násilnické excesy a přepady, ale těch jsem byl ušetřen a klid v ulicích Londýna hovořil málem jako o idylce. Ani samotná královna se v posledních třiceti letech moc nezměnila a syn Charles má stále stejnou smůlu jako před lety. Již nyní je nejstarší následovník na světě a také nejdéle čekající na královskou korunu.

Při této příležitosti nemohu nezmínit jednu z mnoha „loupeží století“. Zlí jazykové tvrdí, že z valné části ukradené sumy se částečně vystavěla moderní zástavba londýnských doků Docklands. Čert víc, ale nedivil bych se. Nebylo by to nic nového pod sluncem. Je přece veřejně známo, že obrovské příjmy kolumbijské narkomafie prorůstaly do národního důchodu a businessu. Pablo Escobar se taky netajil, že vlastně vystavěl celé čtvrtě sociálního bydlení a nemocnice a nikomu to ani moc nevadilo.

Školní tradice nebo buzerace?
Procházel jsem se po Leytonu High Road až jsem narazil na Coronation Garden. Před parkem stále skromná tabule se stručnou historií Leytonu, se starými dobovými fotografiemi rostoucího města, včetně několika katastrálních map ukazující rozvoj zástavby. Je to sice malá, nenápadná, ale jasně signifikantní snaha neustále podporovat tradice, tedy i výchovně působit na mladou generaci. K tomu patří i místní neměnná tradice volného vstupu do všech muzeí. Jak blahodárné na výchovu, jak very british. Ostatně sama školní výchova kráčí ve stejných tradičních šlépějích. Četl jsem místní pokyny jedné střední školy v Leytonu, kam chodí má dvě vnoučata, které bychom my Češí rychle odsoudili jako za pěknou buzeraci.

Angláni však vědí, že do jejich tříd chodí děti mnoha světových národností. Například v třídách mých vnoučat z třiceti žáků jsou jen tři běloši. Přísný režim má tvrdé, ale jasné mantily, přes které vlak nejede. Jedině tak si každý žák získá, do sebe automaticky nasaje, ať chce nebo ne, určitý systém, názory, způsoby chování a jednání. Škola je tavícím kadlubem mající snahu rozdílné národnosti stmelit v britský projev, aniž by jim brala jejich jazyk, jejich zvyky, jejich gastronomii, jejich víru. A to se Spojenému království daří mnohem lépe než například Francii. Těm už vlak ujel.

Do školy se povinně chodí v upravené školní uniformě, která se zásadně prodává jen ve školní prodejně, aby byla zachována jednotně barevná skladba košil, svetrů, sak, sukní či kravat. Nejsou žádné výjimky, ani se nepřipouští žádné výmluvy. Školní řád přesně popisuje, jak se má třeba vázat kravata, aby byla těsně u krku a nějak se neplandala. Sukně se nosí výhradně po kolena, žádné vzorované punčochy, jen jednobarevně černé. Jednoduše nic vyzývavého. Pochopitelně se nesmí nosit žádný piercing, tetování či sluchátka na uších, podobně nejsou přípustné ani jakékoliv čádory, burky, hidžáby. Takový žák nebude jednoduše propuštěn mřížovou zábranou do školy. Podobně jsou zakázány i mobily, a kdo si je omylem vezme sebou, učitelé je zabaví a vrátí jen rodičům. Nejsou logicky povoleny ani žádné šperky. Moje Anička si musela sundat trochu větší dětské náušničky, protože jsou povolené maximálně o velikostí přesně vyznačené dvěma až třemi milimetry. Nebo nedej bože, objevit se před školní bránou s kalhotami roztrhanými na kolenou! Neměli by šanci projít ani metr dál a s takovým zjevem by měli ve škole navždy utrum. To si prostě nikdo nedovolí.

V rámci výuky s počítači je přísně zakázáno posílat nevhodné a neodpovědné mailové zprávy, internet nesmí být používán pro sjednávání schůzek mimo školu, zakazuje se vyhledávání nepatřičných mailových adres nemajících souvislost s učební výukou. A když měl vnuk Kubík při vstupním testu velmi špatný spelling, hned byl na angličtinu přeřazen do slabší třídy, kde se doučoval, aby ostatní ve své původní třídě nezdržoval. Příchod do školy je v 8.30-8.35. Kdo přijde pozdě jen o pár minutek, okamžitě ten den zůstává poškole. A proto děti přijíždějí autobusem raději s 15 minutovým předstihem a na školním dvoře si třeba hrají ping pong anebo jen způsobně čekají. Má –li někdo neomluvené dva dny, je nahlášen na místní „národní výbor“ a rodiče musí zaplatit 180 liber pokuty. Kdo by uvažoval, že nezaplatí, tak jednoduše hrozí okamžité vyloučení ze školy. Vedení školy se prostě s rodiči moc nebaví, nediskutuje s nimi, jako je zvykem u nás. Pravidla jsou nastavena a těm je třeba se přizpůsobit. Škola je vlastně pro cizí elementy, včetně rodičů, zcela nepřístupná. Pro styk s rodiči je pouze malá recepce.

Sexuální násilí podle lordů
U nás naši poslanci jsou občas souzení za korupční jednání, rychlou jízdu či opilost, ale nemají na jednoho lorda. Zpráva v Evening Standard z 13. 11. 2018 je docela úsměvná. Dvaaosmdesátiletý (!) lord Lester of Herne Hill čelí ve Sněmovně lordů čtyřletému suspendování, tedy nejdelšímu v moderní britské historii. Výbor Sněmovny pro privilegia a chování lordů Lords Privileges and Conduct jej obviní ze sexuálního obtěžování jedné baronessy. Lord ji hladil mezi stehny, nenechal se odehnat a tvrdě se probíjel dál. Ve svém bytě, kam ji vlákal, ji honil kolem kuchyně. Dal ji nakonec nabídku, jak pravila sama baronessa, že „kdyby byla hodná holka, tak…“ Docela bych rád viděl, jak takový dvaaosmdesátiletý anglický lord honí baronessu v kuchyni….. I to je very british.

Nakonec se chci zmínit, že je mi trvalou záhadou doslova utajený systém místních SPZ. Zdá se mi, jakoby neměly žádný smysl a že je to zmatená směs písmen a čísel bez hlavy a paty. Zřejmě to bude mít nějakou skrytou anglickou hlavu a patu. Jsem přesvědčen, že i v tomto případě si někteří bruselští úředníci již vybudovali oddělení, jak jim na tento anglický systém skočí a zatrhnou jim tipec s příkazem přizpůsobit se unii. Angláni, tvrdolíni, se však asi nedají a Brexit je před unijní byrokracií vymýšlející si práci a buzeraci uchrání. My jsme před časem, po revoluci, sklapli podpatky a údajně podle unijních požadavků a pokynů zrušili fungující systém SPZ podle okresů. To jsme celí my. Ode zdi ke zdi.