Stalo se to velké téma, i když 2. světová válka, díky Bohu, už dávno skončila. My jsme však submisivní vůči vůdcům a vládcům a tak se jim snažíme zalíbit i po smrti. Je v tom však zas ta bídná politika, která ráda hodnotí dějiny zpětně. A po bitvě je každý generál, že? Jak u nás, tak i ve světě. Nejsme v tom sami, to ne. Nicméně to vypovídá o naší slabosti, hrabat se v dějinách a vysvětlovat, jak by to šlo všechno jinak, kdybych to řídil já. Vypovídá to o tom, jak se sochy zvedají, budují a zase padají, jak se mění politika a názory. O tom, jak se kdo kde kloní k jednomu či druhému dubisku. K východnímu, k západnímu, k jižnímu či k severnímu? Nedej Bože k nějakému jinému.

Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. A každý z těch velkých vládců, vojevůdců, veličin vždy byl nějaký. Nikdy nikdo nebyl zcela absolutně nevinný. Každý něco v životě provedl. Jsme lid hříšný a božský jedinec prostě neexistuje. A tak se proto vždy na kohokoliv něco najde, buď se na něj pomník postaví, nebo se ten jeho zase za čas zbourá.

Vždy si vzpomínám, jak jsem v 4. třídě obecné zamalovával nebo vytrhával listy učebnic, kde na prvních stránkách byly naše novodobé komunistické ikony: Stalin a Gottwald. My jsme vytrhávali listy a jiní byli zatím věšeni. Co s tím? Koněv nebo Vlasov?

Základní problém vězí v tom, že vůbec stavíme pomníky lidem. Kdybychom stavěli pomníky zvířatům, rostlinám či mrakům nebo hvězdám, tak by se to určitě nestalo. Ty by nemohly nikomu vadit ani po deseti politických převratech po několik století.

Indiáni to vyřešili. Indiáni totiž svým vůdcům nestavěli pomníky. Stavěli jiné pomníky, které se nestále zasluhují o naše lidstvo, o naše přežití. A nikdy se neomrzí. Indiáni stavěli ve svých sídlech a městech pomníky penisům. Falus byl totiž pro ně symbol plodnosti a vlastně byl zárukou naší existence. Falus byl uctíván víc než jakýkoliv jejich vojevůdce a válečný hrdina. Velký třímetrový penis byl například vztyčen na hlavním náměstí slavného mayského města Uxmal na Yucatánu přímo před vládní budovou Dům guvernérů, kde sídlili autoritářští vládci. A vůbec jim nevadilo, že tam není vztyčen pomník třeba jejich slavného předka či zakladatele jejich vládnoucího rodu.

Ne, penis byl ten správný pomník, správný symbol, který jim připomínal a zaručoval existenci. Oni to viděli jasně a podobně i ostatní indiánské národy. Jmenujme třeba Muisky z dnešní Kolumbie, tvůrce další významné předkolumbovské kultury. Tam vztyčovali penisy na všech stranách. V městě Tunja, v hlavním sídle vládce „zaqueho“, v severní říši Muisků, byly dokonce až osmi metrové. Ale taky tam vztyčili sochu „jen“ jednometrovému penisu, mrňousovi, protože i on je tvůrce nových generací a lepší malý než žádný, že milé dámy? Tomu se říká kultura.

Jenže my jsme prudérní, zaprdění a skutečnost decentně zakrýváme, jakoby falus neexistoval. Když Španělé dorazili do Uxmalu, tak tamější penis rozbili, což dodnes mohou „obdivovat“ všichni turisté jako naše barbarství. Nicméně Španělům nevadilo, že přivedli do jiného stavu všechny indiánky v širém okolí a stvořili mestickou rasu. Díky asi čemu? Hádejte třikrát.

Jsme zastydlí puritáni a raději stavíme pomníky lidem, a pak máme nebetyčné problémy. Maršála Radeckého jsme si postavili a pak odstavili na žádost Itálie, generalissima Stalina jsme si postavili na žádost strany a pak zbourali také na žádost strany a nyní je na řadě jakási rošáda. Kdo byl hrdina pro náš národ a zloduch pro jiné? Koho za koho, aneb zač je toho loket. Jaká by to byla radost, kdybychom místo nich měly dvě krásné sochy penisů? Nikdo by se nezlobil a bylo by nám všem nad slunce jasnější, hlavně mladé generaci, čemu že je třeba se věnovat. Budování mamonu kariéry nebo rozkvětu rodiny, rodu a národa? Nikdo by penisy neboural a všichni v celé Evropě a Asii by byli spokojeni.