František Kratochvíl je nejen slavný (i když to velmi nerad slyší!), ale o to víc skromnější divadelník a kreslíř, který jedl hodně vtipné kaše, ale i citlivý člověk reagující na okolní svět. Jako zakladatel a vlastně tvůrce řady představení svého Černého divadla, s kterým jezdil po celém světě, rozdával umění lásky. Smích a radost a krása života dýchalo z jeho představení i z něho samotného.

Kdo nelistoval jeho „ženskou bichlí“, erotickou Cherchez la Femme, tak si dovoluji tvrdit, že nic neví o ženách, které ho inspirovaly a lákaly a v jejichž prostředí se neustále pohyboval. Jenže nepřitahovaly jej pouze ženy, ale i samotný svět, příroda kolem nás a kosmos se svou existencí, v kterém se pohyboval jeho ztvárněný Malý princ. Už tehdy, v říjnu 2018, kdy jsem shlédl jeho divadelní premiéru, se mi při harašení jím nakreslených tanků na temném pozadí, v kterém byla utajená možnost katastrofy, tajil dech. A na druhé straně radost nad rašící větví nového života na naší Zemi.

František i ve svém mužném věku si nedá pokoj, neohlíží se na své rány osudu, neskuhrá a neopomine každým rokem vymyslet další a další nádhernou, vtipnou, důmyslnou PF. V posledních letech jsou to smějící se a poskakující zeměkoule, z kterých srší přání optimismu, krásy, nádhery, spokojenosti, zdraví, pohody. A tak mi každoročně chodily jeho barevné zeměkoule, doslova uchechtané globusy a já věděl, že je vše v pořádku, že nám zase uletěl jeden rok a šupky dupky jsme v tom dalším, jak na běžícím pásu.

Letos jsem ani už nic nečekal, jakoby na PF nebyl ani čas, jakoby nebylo na ně ani pomyšlení. Jsou přece jiné starosti. Možná přízemnější potřeby. K čemu nějaká PF? Navíc v této internetové době instagramů, mailů, fejsbuků, twitrů, či doví ještě čeho, je kreslená a poštou poslaná PF jakýmsi přežitkem. Jenže ne pro neúnavného a vpravdě renesančního Františka. Jeho tužka je jeho meč, s kterou v světě vede svůj celoživotní, věčný boj. Přináší radost i zamyšlení nad našimi Osudy. Jsem přesvědčen, že ta obyčejná tužka jej drží při životě, při činorodém životě. A tak i letos přišla jeho PF. Taky zeměkoule, taky globus, ale zcela jiný. Žádný smích, žádná radost, žádná živoucí barva! Okolí na něj dolehlo, že mu vytanuly zcela jiné symboly, jiné tvary, jiné barvy. Svět zmizel v jednotvárné šedivé barvě nebarvě a postavy v zakroucené ulitě, z které není nic vidět, nic cítit, nic slyšet. Kam se řítíme? Kam jdeme? Kam vede naše cesta? Kdo nás vede? Co s námi zamýšlejí? Co se vlastně děje? Spousty otázek a žádná odpověď.

Pochopil jsem jedno. František se svou tužkou bojuje a ukazuje na nebezpečí. Jeho kresba PF 2021 ukazuje současný stav země, kde se nacházíme, ale z které se musíme dostat. Nesmíme vlézt do ulit a uzavřít se v nich! Ani sami, ani pod něčí kuratelou. Nesmíme nechat zeměkouli padnout do současné šedi, v které jsme utápěni. Nesmíme ani my skuhrat pod ranami, které nás stíhají, pod Jobovými ranami, které nás snad mají posilnit a očistit. Ano, chybovali jsme, každý z nás někdy chyboval a postavil se proti Zemi, proti Všehomíru. : „…a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.“ (Job 17.9) Procházíme očistnou lázní? I my všichni proto musíme křičet jako Malý princ: „Nebuďme idioti!“. I my všichni musíme hledat odpovědi na vznesené otázky. Nenechme se vmanipulovat a zotročit do šedivé zeměkoule. V tom přece nemůže a nesmí být naše budoucnost, budoucno našich dětí a vnuků! Země musí žít!

František bije na poplach se svou tužkou. To je jeho PF 2021 všem, a proto vám ji dnes přeposílám. Bijme na poplach i my všichni proti šedivé zeměkouli. Jenže František neupadá do úplné beznaděje. Jeho souběžné přání „Veselé vánoce“ s rodinkou oživlých usměvavých smrčků je závanem naděje a vlastně i naším cílem: pevné rodinné pouto jako základ společnosti, základ lidské existence na Zemi spolu se zdravou přírodou je cesta k přežití.