Indiánské nevyslovené přátelství až za hrob
Indián o přátelství příliš nemluví. Ostatně jako o čemkoliv jiném. Indián přátelství cítí spíš duchovně a někdy je i těžké, tedy pro bělocha, jej pochopit, rozpoznat, cítit.
Indián jej tedy cítí víc vnitřně než zjevně a záleží, zda to druhá osoba vůbec pozná. Žádné bodré tlapkání po zádech, objímání a veselé úsměvy či vypomáhání. To vše je velmi povrchní a pro indiány nepotřebné jako plevy. Před mnoha, mnoha lety jsem přijel k indiánům Yawalapiti do povodí horních toků řeky Xingú v centrální Brazílii. Můj přítel Orlando Villas Boas, známý a slavný brazilský sertanista, který se v této oblasti pohyboval v roce 1943, svým úsilím kmen indiánů Yawalapiti zachránil. Orlando tehdy totiž shromáždil jeho zbytky, pár jednotlivců, z nichž časem vyrostl pevný a silný kmen Yawalapiti, který v roce mého příjezdu 1989 měl už 110 členů a nyní již téměř 300. Orlando je proto vnímán jako jejich Bílý otec, velký přítel Yawalapitiů.
A kdo je přítelem Orlanda je i přítelem Yawalapitiů. A proto jsem byl jimi přijat i já a náčelník Aritana se stal mým náčelníkem. Bydlel jsem v jeho maloce, obrovském společném domě s dvěma jeho ženami, spoustou dětí, s rodinou jeho otce a jeho třemi ženami a dalšími asi šedesáti příbuznými, členy jeho velkorodiny Za čas jsem byl adoptován jako Atapana šamanem Guňitzem z vedlejší maloky. Žil jsem běžný život indiána. Jednou mi Aritana řekl, že mne chce vidět šaman z vedlejšího kmene Kamayurá. Byl jsem přirozeně, tedy bělošsky, zvědavý proč a jak na mně přišel, když jsem o něm dosud nevěděl, ani jsem netušil, že kmen Kamayurá někdy poznám a navštívím. Ale jako již trochu indiány vychovaný, nevyptával jsem se. Za pár dní mi pak Aritana, jakoby jen tak řekl, že ten šaman, Takuma, je velmi mocný, a že mu již dávno předtím, než jsem vůbec přijel, oznámil můj příjezd. Trochu mi zamrazilo.
Za pár dní jsem odešel asi desítku kilometrů do osady Kamayurá. Jeden hubený starý indián seděl na zkřížených nohou vedle obrovské chalupy maloky a zjevně čekal na mně. Byl to on. Poznal jsem jej, i když jsem jej neznal a aniž nás někdo seznámil. Přisedl jsem a Takuma začal vyprávět. Žádný šaman jen tak nějakému cizinci nic nevypráví. Ani o svém životě šamana, ani o své činnosti a svém umění. Nemá žádný důvod proč. Žije svou řeholí a „pracuje“ jen a jen pro svůj kmen, osadu, komunitu a bělošští cizinci jsou pro něj zcela nezajímaví. Vše je zahaleno jistým tajemstvím, kdy ani místní indiáni z jeho komunity neznají zázemí jeho znalostí a umění a je mezi nimi i jistý odstup, protože on je ten vyvolený.
Ale Takuma vyprávěl. Ten mocný Takuma! O sobě, o svém životě. O tom, jak se stal šamanem, kdy sám sebe vyvolil a sám sebe zkoušel a připravoval si řady bolestí a utrpení vedoucí až k jeho smrti, aby prozřel a aby sám sebe opět na svět přivolal. Mimochodem ti šamani, kteří sami sebe vyvolí, jsou ti nejmocnější. Zpravidla je totiž mezi dětmi vybírá starý šaman hledající tak nové učně k vychovávání podle jejich přirozených predispozic. Nechápal jsem, proč mi to, nějakému zcela neznámému cizinci vůbec vykládá. Asi jsem pro něj žádným cizincem nebyl. Zřejmě si mně již dávno vybral. Vyprávěl mi, i co dokázal, o tom, jak našel děti mnoho dní ztracených v lese, o tom, jak rybařil, že mu ryby samy skákaly do pirogy, o tom, jak je jedl a zase z něj živé vylézaly, jak léčil. Po několika hodinách mne zavedl dovnitř maloky, kde žhnulo obrovské řeřavé ohniště, takže bylo nedýchatelno jako v sauně. Způsob čištění prostoru pro Amazonii zcela zvláštní a záhadný. Vedle ležela stará žena, Takumova matka a on ji začal přede mnou léčit. I to bylo nadmíru neobvyklé. Takuma mi ukazoval, jak léčí biomagnetismem, jakoby mi mně to chtěl naučit. Nic jsem nechápal. Byl jsem pěkně zatvrzelý zabedněný běloch.
Někdy kolem oběda se Takuma na mne přímo obrátil s nabídkou: „Zvu tě k sobě do učení.“ Rozklepala se mi kolena a vše mi náhle došlo. Takuma se mi prezentoval, abych k němu vstoupil. Nevěděl jsem, co odpovědět, protože ani zdaleka nejsem tak silný, abych prošel všechny duchovní a fyzické kruté zkoušky, o kterých mi vyprávěl a které jsem z literatury dobře znal. S bolestí dosáhnout až poznání vlastní smrti a pak se vracet zpět. Drogami, tancem a zpěvem dosahovat extase, transu, opouštět své tělo na zemi a s duší létat magické lety po světě a vesmíru. To bylo pro mne stále ještě s racionální myslí a s racionálním vědomím něco nepřijatelného. Nechtěl jsem však takovou poctu jen šmahem odmítnout a Takumu tak urazit za nevídanou nabídku. Navíc jsem měl již doma rodinu a té bych se musel navždy vzdát. Nelze šamanit na půl úvazku, jak si u nás mnozí takzvaní šamani myslí a směšně jednají.
Hledal jsem rychle nějakou výmluvu. Návrat k mé rodině byla jediná možná a pro něj přijatelná záminka, protože rodina je pro indiány něco svatého. Následně mně pozval na pohřební rituál kuarup, kdy jsem se jej vůbec jako první běloch aktivně účastnil. Tancoval jsem s posvátnými kmeny na ramenou a z nich pak pomáhal stavět Dům mrtvých kolem pohřebiště uprostřed osady. Tím zemřelým byl jeho bratr Takwakuma, i když jeho jméno se nesmělo ani vyslovit, aby se jeho duše nelekla. Loučili jsme se s jeho fyzickou schránkou, aby za pár let byl druhý pohřební rituál kuarup, který bude mnohem, mnohem větší a celý týden se bude loučit s jeho duší, která tu dosud s ostatními žila. Když jsem odcházel, Takuma mi věnoval dvě masky lesních duchů Apá. Jen tak mi je bez dlouhých řečí vrazil do rukou. A já jako hloupý běloch, který nic nechápal, jsem je samozřejmě velmi rád přijal, ale jen jako vzácná etnografika, jako sběratelskou památku, ale nic víc. Vůbec jsem netušil, co to vlastně znamená, co to má být.
Odjel jsem domů. Přišla sametová revoluce a indiány nikoho nezajímali. Trvalo snad pět let, než jsem zase o nich přednášel. Jednou, v Ostravě, jsem začal po mnoha letech povídat i o Takumovi, o jeho schopnostech, o jeho síle, o jeho moci. Večer jsem se vrátil na pokoj, zapnul TV a zmáčkl nějaký čudlík. Náhle se na mně z obrazovky dívá Takuma a vemlouvavě něco vypráví ve své řeči. Ztuhl jsem a šel mi mráz po zádech. Jak je to možné? A proč se to děje právě mně? A právě teď? Takumu jsem si vyprávěním prostě vyvolal. Jiné vysvětlení neexistuje. Jakoby na to čekal, až se ozvu, aby se mi objevil. V nějakém brazilském filmu vyprávěl o svém kmeni Kamayurá a já jsem si jej přivolal. Neskutečné, ale pro Takumu asi vše možné.
Náhle mi došlo, že ty dvě masky byly naším spojením, že mi je dal zcela záměrně, abychom byli ve spojení jako přátelé. Jenže já ve své bělošské tuposti a racionálnosti, která tyto věci pojímá jako nesmysly, jsem nic nepochopil. Takuma chtěl být mým přítelem, chtěl naše přátelství, i když jsem stále nechápal proč. Uběhlo řadu let a náhle jsem pocítil vnitřní nutkání, že musím odjet do Brazílie, že musím zpátky na Alto Xingú ke svým indiánům. Netušil jsem, proč to tak náhle přišlo. Brazilskými úřady mi však bylo řečeno, že k nim nesmím, že jejich zóna Parque Nacional do Xingú je pro všechny bělochy uzavřena. Ne, řekl jsem si, musím jet a musím se k nim dostat. Nakonec tam mám adoptivní rodiče a tak se úřadů ptát nebudu. A taky přátele, a Takumu. Přes všechny zákazy jsem byl po dvaceti šesti letech zase v maloce mého náčelníka Aritany v lesích Alto Xingú. Za pár dní, týdnů, mi Aritana oznámil, že jdeme na pohřební obřad kuarup k sousedním Kamayurá. A čí to bude pohřeb, ptal jsem se Aritany trochu naivně.
„No přece za tvého velkého přítele Takumy.“ Opět mně zamrazilo. Tak duch zemřelého Takumy, ctící naše nevyslovené přátelství až za hrob, si mně přivolal, abych se s jeho duší důstojně rozloučil. A loučit se s duší, to je přece mnohem důležitější než se loučit s tělem. V osadě Kamayurá mne poznal jeho vnuk Mayaru a jeho syn náčelník Kotoque, aniž mně před tím znali a viděli a aniž tušili, že přijedu. Byli nadšeni, že jsem se přijel včas rozloučit s jejich dědem a otcem. Kotoque mi vyprávěl, že když si mne jeho otec Takuma vybral za svého učedníka, tak proto, že neměl schopného nástupce. Chtěl, abych se jako jeho přítel, kterého si už vybral dávno, dřív než jsme se poznali, převzal jeho šamanský „trůn“. To je opravdu přátelství až za hrob, přátelství, které nebylo nikdy vysloveno, přátelství utajené v šamanských praktikách, přátelství skryté v maskách, které budu navždy chovat jako cestu přátelství….
Indián jej tedy cítí víc vnitřně než zjevně a záleží, zda to druhá osoba vůbec pozná. Žádné bodré tlapkání po zádech, objímání a veselé úsměvy či vypomáhání. To vše je velmi povrchní a pro indiány nepotřebné jako plevy. Před mnoha, mnoha lety jsem přijel k indiánům Yawalapiti do povodí horních toků řeky Xingú v centrální Brazílii. Můj přítel Orlando Villas Boas, známý a slavný brazilský sertanista, který se v této oblasti pohyboval v roce 1943, svým úsilím kmen indiánů Yawalapiti zachránil. Orlando tehdy totiž shromáždil jeho zbytky, pár jednotlivců, z nichž časem vyrostl pevný a silný kmen Yawalapiti, který v roce mého příjezdu 1989 měl už 110 členů a nyní již téměř 300. Orlando je proto vnímán jako jejich Bílý otec, velký přítel Yawalapitiů.
A kdo je přítelem Orlanda je i přítelem Yawalapitiů. A proto jsem byl jimi přijat i já a náčelník Aritana se stal mým náčelníkem. Bydlel jsem v jeho maloce, obrovském společném domě s dvěma jeho ženami, spoustou dětí, s rodinou jeho otce a jeho třemi ženami a dalšími asi šedesáti příbuznými, členy jeho velkorodiny Za čas jsem byl adoptován jako Atapana šamanem Guňitzem z vedlejší maloky. Žil jsem běžný život indiána. Jednou mi Aritana řekl, že mne chce vidět šaman z vedlejšího kmene Kamayurá. Byl jsem přirozeně, tedy bělošsky, zvědavý proč a jak na mně přišel, když jsem o něm dosud nevěděl, ani jsem netušil, že kmen Kamayurá někdy poznám a navštívím. Ale jako již trochu indiány vychovaný, nevyptával jsem se. Za pár dní mi pak Aritana, jakoby jen tak řekl, že ten šaman, Takuma, je velmi mocný, a že mu již dávno předtím, než jsem vůbec přijel, oznámil můj příjezd. Trochu mi zamrazilo.
Za pár dní jsem odešel asi desítku kilometrů do osady Kamayurá. Jeden hubený starý indián seděl na zkřížených nohou vedle obrovské chalupy maloky a zjevně čekal na mně. Byl to on. Poznal jsem jej, i když jsem jej neznal a aniž nás někdo seznámil. Přisedl jsem a Takuma začal vyprávět. Žádný šaman jen tak nějakému cizinci nic nevypráví. Ani o svém životě šamana, ani o své činnosti a svém umění. Nemá žádný důvod proč. Žije svou řeholí a „pracuje“ jen a jen pro svůj kmen, osadu, komunitu a bělošští cizinci jsou pro něj zcela nezajímaví. Vše je zahaleno jistým tajemstvím, kdy ani místní indiáni z jeho komunity neznají zázemí jeho znalostí a umění a je mezi nimi i jistý odstup, protože on je ten vyvolený.
Ale Takuma vyprávěl. Ten mocný Takuma! O sobě, o svém životě. O tom, jak se stal šamanem, kdy sám sebe vyvolil a sám sebe zkoušel a připravoval si řady bolestí a utrpení vedoucí až k jeho smrti, aby prozřel a aby sám sebe opět na svět přivolal. Mimochodem ti šamani, kteří sami sebe vyvolí, jsou ti nejmocnější. Zpravidla je totiž mezi dětmi vybírá starý šaman hledající tak nové učně k vychovávání podle jejich přirozených predispozic. Nechápal jsem, proč mi to, nějakému zcela neznámému cizinci vůbec vykládá. Asi jsem pro něj žádným cizincem nebyl. Zřejmě si mně již dávno vybral. Vyprávěl mi, i co dokázal, o tom, jak našel děti mnoho dní ztracených v lese, o tom, jak rybařil, že mu ryby samy skákaly do pirogy, o tom, jak je jedl a zase z něj živé vylézaly, jak léčil. Po několika hodinách mne zavedl dovnitř maloky, kde žhnulo obrovské řeřavé ohniště, takže bylo nedýchatelno jako v sauně. Způsob čištění prostoru pro Amazonii zcela zvláštní a záhadný. Vedle ležela stará žena, Takumova matka a on ji začal přede mnou léčit. I to bylo nadmíru neobvyklé. Takuma mi ukazoval, jak léčí biomagnetismem, jakoby mi mně to chtěl naučit. Nic jsem nechápal. Byl jsem pěkně zatvrzelý zabedněný běloch.
Někdy kolem oběda se Takuma na mne přímo obrátil s nabídkou: „Zvu tě k sobě do učení.“ Rozklepala se mi kolena a vše mi náhle došlo. Takuma se mi prezentoval, abych k němu vstoupil. Nevěděl jsem, co odpovědět, protože ani zdaleka nejsem tak silný, abych prošel všechny duchovní a fyzické kruté zkoušky, o kterých mi vyprávěl a které jsem z literatury dobře znal. S bolestí dosáhnout až poznání vlastní smrti a pak se vracet zpět. Drogami, tancem a zpěvem dosahovat extase, transu, opouštět své tělo na zemi a s duší létat magické lety po světě a vesmíru. To bylo pro mne stále ještě s racionální myslí a s racionálním vědomím něco nepřijatelného. Nechtěl jsem však takovou poctu jen šmahem odmítnout a Takumu tak urazit za nevídanou nabídku. Navíc jsem měl již doma rodinu a té bych se musel navždy vzdát. Nelze šamanit na půl úvazku, jak si u nás mnozí takzvaní šamani myslí a směšně jednají.
Hledal jsem rychle nějakou výmluvu. Návrat k mé rodině byla jediná možná a pro něj přijatelná záminka, protože rodina je pro indiány něco svatého. Následně mně pozval na pohřební rituál kuarup, kdy jsem se jej vůbec jako první běloch aktivně účastnil. Tancoval jsem s posvátnými kmeny na ramenou a z nich pak pomáhal stavět Dům mrtvých kolem pohřebiště uprostřed osady. Tím zemřelým byl jeho bratr Takwakuma, i když jeho jméno se nesmělo ani vyslovit, aby se jeho duše nelekla. Loučili jsme se s jeho fyzickou schránkou, aby za pár let byl druhý pohřební rituál kuarup, který bude mnohem, mnohem větší a celý týden se bude loučit s jeho duší, která tu dosud s ostatními žila. Když jsem odcházel, Takuma mi věnoval dvě masky lesních duchů Apá. Jen tak mi je bez dlouhých řečí vrazil do rukou. A já jako hloupý běloch, který nic nechápal, jsem je samozřejmě velmi rád přijal, ale jen jako vzácná etnografika, jako sběratelskou památku, ale nic víc. Vůbec jsem netušil, co to vlastně znamená, co to má být.
Odjel jsem domů. Přišla sametová revoluce a indiány nikoho nezajímali. Trvalo snad pět let, než jsem zase o nich přednášel. Jednou, v Ostravě, jsem začal po mnoha letech povídat i o Takumovi, o jeho schopnostech, o jeho síle, o jeho moci. Večer jsem se vrátil na pokoj, zapnul TV a zmáčkl nějaký čudlík. Náhle se na mně z obrazovky dívá Takuma a vemlouvavě něco vypráví ve své řeči. Ztuhl jsem a šel mi mráz po zádech. Jak je to možné? A proč se to děje právě mně? A právě teď? Takumu jsem si vyprávěním prostě vyvolal. Jiné vysvětlení neexistuje. Jakoby na to čekal, až se ozvu, aby se mi objevil. V nějakém brazilském filmu vyprávěl o svém kmeni Kamayurá a já jsem si jej přivolal. Neskutečné, ale pro Takumu asi vše možné.
Náhle mi došlo, že ty dvě masky byly naším spojením, že mi je dal zcela záměrně, abychom byli ve spojení jako přátelé. Jenže já ve své bělošské tuposti a racionálnosti, která tyto věci pojímá jako nesmysly, jsem nic nepochopil. Takuma chtěl být mým přítelem, chtěl naše přátelství, i když jsem stále nechápal proč. Uběhlo řadu let a náhle jsem pocítil vnitřní nutkání, že musím odjet do Brazílie, že musím zpátky na Alto Xingú ke svým indiánům. Netušil jsem, proč to tak náhle přišlo. Brazilskými úřady mi však bylo řečeno, že k nim nesmím, že jejich zóna Parque Nacional do Xingú je pro všechny bělochy uzavřena. Ne, řekl jsem si, musím jet a musím se k nim dostat. Nakonec tam mám adoptivní rodiče a tak se úřadů ptát nebudu. A taky přátele, a Takumu. Přes všechny zákazy jsem byl po dvaceti šesti letech zase v maloce mého náčelníka Aritany v lesích Alto Xingú. Za pár dní, týdnů, mi Aritana oznámil, že jdeme na pohřební obřad kuarup k sousedním Kamayurá. A čí to bude pohřeb, ptal jsem se Aritany trochu naivně.
„No přece za tvého velkého přítele Takumy.“ Opět mně zamrazilo. Tak duch zemřelého Takumy, ctící naše nevyslovené přátelství až za hrob, si mně přivolal, abych se s jeho duší důstojně rozloučil. A loučit se s duší, to je přece mnohem důležitější než se loučit s tělem. V osadě Kamayurá mne poznal jeho vnuk Mayaru a jeho syn náčelník Kotoque, aniž mně před tím znali a viděli a aniž tušili, že přijedu. Byli nadšeni, že jsem se přijel včas rozloučit s jejich dědem a otcem. Kotoque mi vyprávěl, že když si mne jeho otec Takuma vybral za svého učedníka, tak proto, že neměl schopného nástupce. Chtěl, abych se jako jeho přítel, kterého si už vybral dávno, dřív než jsme se poznali, převzal jeho šamanský „trůn“. To je opravdu přátelství až za hrob, přátelství, které nebylo nikdy vysloveno, přátelství utajené v šamanských praktikách, přátelství skryté v maskách, které budu navždy chovat jako cestu přátelství….