Nedávno jsem si dělal pořádek v mém archivů článků a narazil na jeden z roku 2010, který jako by předvídal dnešní situaci o poplatcích. Jak je řešit, jak zastropovat, jak dotovat, jak dávat podpory?

Rozhořela se diskuse o placení pokut silničního provozu podle majetku, či spíše podle luxusnosti bouráků. Inspirace hledáme údajně i u Finů. Jak to ale počítat? Podle počtu válců, podle pořizovací ceny nebo podle gáže řidičů? Nyní řešíme výše pokut, ale za čas přijdou na řadu další pokuty a poplatky, třeba za vodu, za elektřinu, za školné, za zdravotnictví atd. Ti bohatší, když budou platit víc, ani to v těch miliónových příjmech nepocítí, že? Zdá se vám to fantasmagorické či z dílny socanů nebo bolševiků? Musím vás vyvést z omylu. Tento systém zcela běžně funguje v jedné zemi světa, a to již řadu let a nikdo si z občanů nestěžuje ani nebouří. Solidárnost takto vyjádřenou berou ti bohatší, nebo chcete-li ti schopnější, za samozřejmost. Nejedná se o žádný evropský stát, ale o moji oblíbenou Kolumbii, kde jsem strávil pět let.

Podle čeho dělí občany na chudší a bohatší, kdo sleduje jejich „zazobanost“ či chudobu? Jaká jsou měřítka, kdo je nastavuje, kdo o nich rozhoduje, kdo je počítá? U nás by jistě vznikl nový úřad, parlamentní komise, možná i ministerstvo, které by všechny z nás dělily do několika příjmových skupin. Jenže ten bohatší by mohl třeba za půl roku křičet, že „prodělal kalhoty“ a že není fér, aby platil víc, protože zchudnul a žádal by o převedení do nižší skupiny, zatímco jeho soused náhle zbohatnul dědictvím a měl by jít do vyšší vrstvy. Byly by to nikdy nekončící tahanice, jako nyní začínají s pokutami. Je přece jasné, že podle luxusnosti auta to není fér. Někdo rád vdolky, jiný holky. Někdo může žít v pastoušce a všechny úspory vrazí do bouráku, protože to je jeho záliba, ale jinak může být chudý jako kostelní myš. Musíme si prostě jednoduše přiznat, že i naše společnost, jako jakákoliv jiná se dělí na chudší a bohatší a nikdo s tím nic nenadělá. Dokonce ani bolševici nevybudovali občanstvo se stejnými výdaji a stejnými příjmy, i když o tom stále pějí ódy. Ten prostě dělá to a ten zas ono, jak bychom mohli parafrázovat Werichovu píseň z Císařova pekaře. A tomu se daří a onomu zas ne, bychom měli dodat v dalším verši, protože lidi nejsou stejné kusy ani roboti.

Jak je to tedy možné, že v té pro nás exotické Kolumbii plné narkomafie, geril, kriminality, a ne tak rozvinuté jako evropské země to funguje už skoro 18 let a všichni s tím souhlasí? Nikoho ani nenapadne, že by to nějaká vláda i ta sebevíce pravicovější měnila. Je to poměrně jednoduchý fígl, který vůbec nezatěžuje vládní struktury ani ty komunální ani samotné občany, které nemusí o nic žádat, nikam chodit, nevyplňovat žádosti atp. Každé město, každá obec se dělí na čtvrtě jako u nás, ale každá z nich má nálepku určité vrstvy- „estrato“, nesoucí v sobě určitou hodnotu kvality. Jedná se o socioekonomickou stratifikaci. Jižní čtvrtě v Bogotě jsou například „estrato 1“, kde žijí ti nejchudší a kde je logicky i nejchudší vybavenost a nejnižší kvalita bydlení. Jiné čtvrtě jsou lepší a lepší, hezčí a hezčí, samy pozemky i nemovitosti jsou dražší a dražší, které si mohou dovolit podle své kapsy různě bohatí občané. Přes vrstvu 1, 2, 3, 4 a 5 se tak dostaneme až do „estrato 6“, té nejluxusnější. Podle posledního sčítání ze srpna 2010 žije v Bogotě ve vrstvách 1, 2 a 3 celkem 84% obyvatel, tedy téměř šest a půl miliónů lidí. Ve čtyřce žije skoro 700.000, tedy 15 % Bogoťanů, v pětce 200.000 a počet elity v šestce je 130.000. Čili jde o přirozené dělení podle adresy dobré, vynikající nebo špatně.

U nás si už také pomalu zvykáme, že třeba někde na okraji v Libni je jiný nájem než třeba na Královských Vinohradech nebo na Ořechovce a samozřejmě i nemovitost tam má rozdílné ceny. Pomalu si na to zvykáme už dvacet let a stále to převážná většina z nás nechce pochopit a brání se tomu dělení. Máme v sobě z minulých let komunismu stále zakořeněné rovnostářství. Právě ve snaze všechny tyto rozdíly zplanýrovat, bolševici za dob své vlády například spojili dělnický Žižkov s úřednickými Vinohrady v jednu Prahu 3, aby alespoň formálně mazali sociální skupiny.

Kolumbijci tak podle místa bydliště, do kterého se nastěhují podle svých finančních možností, mají o tom doklad a tím pádem se jim počítají příslušné ceny vody, elektřiny, telefonních rozhovorů, školného, zdravotnické péče atd. A tak ve vrstvě 1 jsou velmi hluboko pod reálnou cenou. Jsou to spíš poplatky symbolické! Vždy jsme se zpočátku s manželkou divili, jak to ta naše služebná Lucka dělá, že ze svého minimálního platu 300.000 kolumbijských pesos uhradí všechny faktury, zatímco my jsme platili několikanásobek jejího příjmu. My prostě žili ve vrstvě 6 v Santa Barbaře a ona ve vrstvě 1 na jihu Bogoty. Naše tarify byly velmi vysoko nad reálné ceny, tak že 330.000 lidí z vrstvy 5 a 6 dotuje spotřebu šesti a půl miliónů lidí. V některých městech k ještě dokonalejšímu rozvrstvení čtvrtí zvlášť ve středu vrstev, kde dochází k lámání dotovaných cen v ceny reálné, vznikly i „estratos“ 3a, 3b. Teprve obyvatelé vrstvy 4, někde v polovině tohoto dělení, hradí skutečné ceny. A tak i ti méně bohatší, jako v případě naší Lucky, dopřeje tato sociální záchranná síť stejný počet m3 vody, plynu či kWh elektřiny. Zajistí jim i základní školní vzdělání a základní zdravotnickou péči, i když pochopitelně v nižší kvalitě.

V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že vlastně existuje ještě jakási neoficiální vrstva 0. Jsou to čtvrtě „náletů“ těch nejbídnějších imigrantů z celé Kolumbie vznikající živelně, bez jakéhokoliv povolení. Jsou to „desplazados“, utečenci z míst bojů s gerilou. Okrajové kopce na jihu, na severu, na východě i na západě Bogoty se zaplňují těmito slumy, jejichž obyvatelé se na černo napichují na elektrické a vodovodní rozvody. Jejich tarify jsou tedy nulové. Město to kupodivu trpí, protože není síly je vyhnat pryč. Kam? A tak tyto odběry na černo, ztráty, si dodavatelské firmy uhrazují ze zvyšování cen u vrstev 5 a 6.

Samozřejmě to má i druhou stránku mince, na kterou jsme záhy přišli. Lucka, když uklízela nebo myla nádobí, neměla problém nechat kohoutek vody otevřený po celou dobu činnosti. To mi rvalo srdce. Netušila, či lépe řečeno nebyla vychovaná k tomu, že tudy proudí nejen spousty peněz do kanálu, ale už vůbec neměla zdání o plýtvání přírodních zdrojů. Tento sociální systém má tedy, bohužel, špatný výchovný vliv u těch nejchudších, kteří těmi zdroji a energiemi zbůhdarma plýtvají.

Tento systém kolumbijský parlament schválil v roce 1994 jako zákon č.142 a dosud nebyli nuceni jej nějak modifikovat. Vše tam funguje. Obávám se, že v naší kotlině by se asi řada z nás pro výhodnější ceny poplatků raději přestěhovala do nižších vrstev a lepší čtvrtě by se vyprazdňovaly. Češi totiž z valné většiny stále neoceňují kvalitu bydlení a čtvrtě a podobně jako v gastronomii vyhledávají jen podle ceny.

Tyto poslední věty již neplatí, a tak je vidět, jak jsme se vylepšili. A také je dnes ještě víc vidět, že té skupině velmi bohatých žijících v nejvyšší vrstvě, tedy na luxusní adrese, by vůbec nevadilo, kdyby na poplatcích za energie platili třeba 100x víc než ti ostatní. Vůbec by si toho nevšimli, zato těm chudším by to náramně napomohlo. Jenže do toho se žádné vládnoucí kastě moc nechce, a tak bohatší budou stále bohatší a chudší stále chudší. A to si říkáme sociální stát? To nemůže dobře dopadnout.