Milí přátelé, ponechme na chvíli to nikdy nekončící politické hašteření, jako bychom určovali kola dějin či byli pupkem světa, kdy se věci promílají horem dolem a ponořme se k člověku samotnému, jeho osudům a jeho cestě životem a světem. To je přece ta krása!

Roky plynou, utíkají všem stejně, nám i indiánům a mým indiánským přátelům. Jak možná z mých zpráv víte, před čtyřmi lety jsem adoptoval tehdy devítiletou holčičku Marisu. Původně mi ji věnovali, abych s ní, až dospěje, počal děti a tím naše přátelství povýšil na příbuzenský vztah, což je ten největší dar, co může běloch od indiánů získat. Byl jsem tak sice velmi poctěn, ale rozhodl se, že ji „pouze“ navždy adoptuji. A budu ji podporovat v jejich studiích, protože vedle toho, že je krásná, je i inteligentní a v místní škole v Palmareal, hluboko v džungli na řece Madre de Dios u bolívijských hranic, je nejlepší žákyní. Známí říkají, že je asi po mně.

Roky letí, a tak jí je už třináct let, a proto jsem ji dnes napsal, aby pomalu začala přemýšlet nad tím, že by měla někdy odejít do Puerta Maldonada a studovat zdravotnickou školu, aby se z ní stala sestřička a posléze se vrátila domů do Palmareal a pomáhala svým lidem. Právě ten návrat zpět domů je podmínkou k mé podpoře, protože i když nejsem příznivec pronikání naší dravé civilizace mezi indiány Amazonie, která tak postupně ničí jejich tradice a kulturu, členové jejich kmene jsou, bohužel, již desítky a desítky let silně ovlivňovány naším světem. Musel jsem to pochopit a přijmout jako reálnou skutečnost, s kterou nelze nic dělat.

Nicméně se utěšuji, že stále žijí ve své domovině v amazonské džungli, mluví svým jazykem, živí se tradičně rybolovem, lovem a pěstováním manioku a pro okolní peruánský svět třeba vyrábějí nejrůznější košikářské výrobky. Samozřejmě mají již dávno lodní motory do svých lodí, mobily, TV, lednice, motorky, ale jak říkám s mobilem rybu ani pásovce neulovíš, a tak stále žijí jako indiáni. Nicméně by právě taková zdravotní sestřička byla pro jejich pralesní komunitu asi 250 členů velmi příznivý počin. Mají zde již své vlastní učitele a silného náčelníka Césara Erineye, kterého jsem v roce 1973 choval na klíně a jenž nyní bojuje s peruánskou vládou o vytyčení hranic etnika Ece´je, což je extrémně důležité při současném tlaku legálních i nelegálních dřevorubců, zlatokopů, lovců zvěře i sběračů želvích vajec.

Marisu je jeho neteř a jeho otec César Biňajama je syn slavného a mocného šamana Felipeho, s kterým jsem komunikoval po osm měsíců během mého pobytu v jejich komunitě v roce 1973. Mimo jiné jsem od něj viděl drobnou operaci na dálku a bez dotyku pacientova těla. Kdybych to na vlastní oči neviděl, tak bych možná pochyboval, že pouze pomocí zřejmě vysokofrekvenčního hvizdu, který svými ústy vydával, vyhnal na dálku asi jednoho metru z vředu na ruce červi vylíhlé z vajíček nasazených hmyzem. Vřed se tehdy sám otevřel a červi vyskákali asi do 10 cm výšky! Jeho syn César Biňajama mi tehdy namluvil téměř celou jejich mytologii, která časem vyšla v nakladatelství Argo. Také mi nasbíral množství léčivých bylin, z kterých jsem připravil herbář, o který však u nás tehdy v roce 1973 neměl nikdo zájem, a tak jsem jej věnoval botanickému muzeu v USA.

Když jsem v roce 2019 přijel po 46 letech do Palmareal, tak tam už nežil, i když tam zanechal svých 17 dětí, desítky vnoučat a pravnoučat. Podle jeho synů prohlásil, jak mi sdělili, že toto není již jeho svět. Svět plný pípání mobilů, ledniček, TV, hukotu a smradu z motorek a z generátorů na výrobu elektřiny, kdy arové z nedalekých stromů pod těmito civilizačními zvuky odletěli, a opice utekly, kdy už ani chlupatí sklípkani, ještě za mých časů hnízdící v palmových střechách, to nevydrželi a také zmizeli. Příroda se nám klidí z cesty, a tak i César Biňajama se nechtěl přizpůsobit a raději odešel žít do ústraní, do klidu v lůně Matky přírody, kde mu ještě řvou opice a krákají papoušci nad hlavou, kde si v klidu rybaří, loví a s asi sedmou manželkou pěstuje maniok. Byl jsem smutný, že jej neuvidím, neboť ani nevěděl, že jsem zase zpátky. Přijel jsem totiž hlavně za ním! Moc a moc jsem si přál, abych jej viděl a zřejmě i on sám na dálku cítil moji přítomnost a chtěl mně také vidět, tak jednoho rána, z čista jasna, stál náhle nade mnou, když jsem se probouzel v hamace. Ano, jsem hodně iracionální: přivolali jsme se navzájem. Šel mi mráz po zádech. Smál se na mně plnou hubou svých ožvýkaných, ale vlastních zubů a jak je u indiánů obecným zvykem, nevítal mě, neplácal mně radostí po zádech, nedivil se, proč jsem přijel, nevyptával se, co jsem k sakru dělal těch 46 let, když jsem od nich odejel, ale v pohodě mi začal dovypravovat mýtus, který mi tehdy asi nedopověděl a teď to chtěl konečně napravit. Zdálo se mi, jako by pokračoval v nedokončené větě z tehdy před 45 lety. Tak to je na palici. On si to pamatoval a já byl zcela mimo mísu, ale zato mi zase běhal mráz po zádech. Povídal a povídal, pak jsme pojedli kus pásovce, on se usmál a zase zmizel. Bez rozloučení, tak, jak to mezi nimi chodí. Měl radost, že mně viděl a já jeho.

Od té doby si občas dopisuji s jeho synem a současným náčelníkem Césarem Eriney a jeho prostřednictvím i s jeho neteří a moji dcerunkou Marisu, které občas pošlu něco na přilepšenou, zvlášť pro její studijní potřeby. Nedávno mi napsala: Hola papá buenas tardes, espero que estés bien de salud siempre... Saludos muy cordialmente de tu hija Marisu siempre deseo que te cuides papá Ichahi oshi. Hola tatínku, dobré odpoledne, doufám, že jsi stále zdravý. Děkuji ti, že jsem mohla za tvé peníze koupit studijní potřeby, které jsem potřebovala. Nyní máme prázdniny a 20. července opět jdeme do školy. Posílám ti srdečné pozdravy, od tvé dcery Marisu, a stále si přeji, abys na sebe dával pozor, tatínku Ichahi oshi. Je to vždy až dojemné číst její věty.

Před týdnem mi však náhle César Eriney napsal, že jeho otec, 88letý César Biňajama, je nyní u něj, neboť trpí problémy s prostatou a potřebuje nějaké medicinální sondy a léky, na které finančně nedosáhne. Okamžitě jsem mu přes Western Union poslal do Puerta Maldonada 400 dolarů. Na druhý den mi náčelník a jeho syn odepsal: Es grato saludarle y dirigir mi más profundo agradecimiento por su atención de este gesto humano... Je mi potěšením pozdravovat vás a poslat vám mé hluboké poděkování za vaši pozornost, lidské gesto. Můj otec je nyní závislý na lécích a sondě, které jsme získali díky vašemu cennému přátelství... César Eriney, náčelník národa Ece´je.

Ano, čas běží všem, mé Marisu, která dospívá, i těm nejsilnějším a nejodolnějším indiánům, jakým je César Biňajama, který pomalu odchází do věčných lovišť. Čas běží i vám. Zanechte politikaření a nekonečné sváry a vraťte pozornost jednotlivci ve vašem okolí, kterému můžete pomoc.