Ano, Jaroslave Dušku!
Obhajobu Jaroslav nepotřebuje. Řady skutečností na této Zemi a zejména ty kolem zdraví člověka ovlivňujeme my sami, náš způsob života. Tak jak se chováme, tak i žijeme. A také, jak myslíme, tak i žijeme.
Kdo je pozitivní vůči ostatním, je i pozitivní vůči sobě, a tedy i vůči svým orgánům, tedy své části somatické, tak i vůči své mysli, duši, tedy své části psychické. Své pozitivní nálady, vlny, vyzařujeme kolem sebe, a děláme dobro pro své okolí i pro sebe. Kdo je negativně naladěn vůči svému okolí, je negativní i vůči svému tělu a duchu a rozšiřuje jen napětí či dokonce zlo kolem sebe i pro sebe samotného. A jako naše dobrá mysl, úsměv a láska pomáhá třeba květinám krásně kvést a vonět, tak to samé pomáhá našemu okolí a nám samým. A kdo se neustále mračí kolem sebe a vlastně i na sebe, je takový kazisvět a kazí i sám sebe. Sám sebe sžírá, pomalu se užírá, až se užere. A že je těch možností se užrat a kazit se v nás samotných dost a dost, je nabíledni. Pochopitelně, tohle většina lidu obecného nerado slyší, tedy to, že si za mnohé každý může sám. Co za mnohé! Za všechno si můžeme sami!
Naše kazítka si děláme sami. Když třeba blbě šlápneme a zlomíme si nohu, tak za to můžeme my. Když taháme náklady ve špatné poloze těla a vyhřezne nám plotýnka, tak za to můžeme my. Když dýcháme smrady, pijeme patoky, stresujeme se z každé blbosti a furt se hádáme kvůli kravinám, tak si za pomalé umírání můžeme sami. Když se přežíráme a málo se hýbeme, tak tloustneme a nemoci se na nás jen valí. Prostě nemoc je ne moc! Jasně, nějaké to procento hraje genetika. Pro někoho plus, pro někoho minus.
„Mí“ indiánů to cítí tak, jak to říká Jaroslav, protože jsou přirození. My na to zřejmě nejsme připraveni, jak je zřejmé z bouřlivých reakcí na jeho názory, protože nejsme přirození. Jistě, otázka života a smrti je vždy poněkud zahalena do nejistých mračen, a proto se indiáni na smrt připravují od dětství. Aby si ji vyjasnili. My o ní neradi mluvíme, čímž si myslíme, že ji oddalujeme, že se nás netýká a tak si tělo a duše může neomezeně užívat a de facto svévolně ničit. Ale když se indián naopak rozhodne zemřít, když třeba nechce být na obtíž své komunitě, svým dětem a vnukům, tak tělo připraví na odchod a odejde. Také tak bych se chtěl rozhodnout. Mnozí z nás se také tak rozhodují, třeba i proto, že už toho tady mají dost, že už to není jejich svět.
Jinými slovy mne Jaroslavova slova nepobouřila, i když jsou na první pohled tvrdá, protože jsou otevřená, a ne podle poslední módy tzv. korektní, tedy eufemisticky zakrývající pravou skutečnost. To naše tzv. korektní je vlastně nepravdivé! Přemýšlejte o jeho slovech v klidu a ne tzv. korektně a možná dojdete k podobnému cíli. Možná.
Kdo je pozitivní vůči ostatním, je i pozitivní vůči sobě, a tedy i vůči svým orgánům, tedy své části somatické, tak i vůči své mysli, duši, tedy své části psychické. Své pozitivní nálady, vlny, vyzařujeme kolem sebe, a děláme dobro pro své okolí i pro sebe. Kdo je negativně naladěn vůči svému okolí, je negativní i vůči svému tělu a duchu a rozšiřuje jen napětí či dokonce zlo kolem sebe i pro sebe samotného. A jako naše dobrá mysl, úsměv a láska pomáhá třeba květinám krásně kvést a vonět, tak to samé pomáhá našemu okolí a nám samým. A kdo se neustále mračí kolem sebe a vlastně i na sebe, je takový kazisvět a kazí i sám sebe. Sám sebe sžírá, pomalu se užírá, až se užere. A že je těch možností se užrat a kazit se v nás samotných dost a dost, je nabíledni. Pochopitelně, tohle většina lidu obecného nerado slyší, tedy to, že si za mnohé každý může sám. Co za mnohé! Za všechno si můžeme sami!
Naše kazítka si děláme sami. Když třeba blbě šlápneme a zlomíme si nohu, tak za to můžeme my. Když taháme náklady ve špatné poloze těla a vyhřezne nám plotýnka, tak za to můžeme my. Když dýcháme smrady, pijeme patoky, stresujeme se z každé blbosti a furt se hádáme kvůli kravinám, tak si za pomalé umírání můžeme sami. Když se přežíráme a málo se hýbeme, tak tloustneme a nemoci se na nás jen valí. Prostě nemoc je ne moc! Jasně, nějaké to procento hraje genetika. Pro někoho plus, pro někoho minus.
„Mí“ indiánů to cítí tak, jak to říká Jaroslav, protože jsou přirození. My na to zřejmě nejsme připraveni, jak je zřejmé z bouřlivých reakcí na jeho názory, protože nejsme přirození. Jistě, otázka života a smrti je vždy poněkud zahalena do nejistých mračen, a proto se indiáni na smrt připravují od dětství. Aby si ji vyjasnili. My o ní neradi mluvíme, čímž si myslíme, že ji oddalujeme, že se nás netýká a tak si tělo a duše může neomezeně užívat a de facto svévolně ničit. Ale když se indián naopak rozhodne zemřít, když třeba nechce být na obtíž své komunitě, svým dětem a vnukům, tak tělo připraví na odchod a odejde. Také tak bych se chtěl rozhodnout. Mnozí z nás se také tak rozhodují, třeba i proto, že už toho tady mají dost, že už to není jejich svět.
Jinými slovy mne Jaroslavova slova nepobouřila, i když jsou na první pohled tvrdá, protože jsou otevřená, a ne podle poslední módy tzv. korektní, tedy eufemisticky zakrývající pravou skutečnost. To naše tzv. korektní je vlastně nepravdivé! Přemýšlejte o jeho slovech v klidu a ne tzv. korektně a možná dojdete k podobnému cíli. Možná.