Po mnoha letech jsem opět vyrazil do Peru, kde jsem v letech 1972–1973 studoval antropologii a archeologii na univerzitách v Limě. Vůbec mně nelákaly slavné ruiny z dob Inků, kam se hrnou davy turistů s povrchním zájmem. Láká je hlavně módnost a proslavenost těchto památek, aby zde byli také viděni a svoji přítomnost zaznamenali na svůj Instagram a jiné sociální sítě, které už svým rozsahem a stylem jsou povrchní, hledající jen módní okamžitou slávu.

Tak tam jsem jistě nemířil, ostatně všechny, tedy skoro téměř všechny předkolumbovské architektonické památky jsem poznával před 20 či 50 lety, kdy byly poloprázdné a bez zájmů široké veřejnosti. Například na Machu Picchu jsem byl jen s jedním Australanem a dvěma Argentinci zcela sám. Bez problémů jsem se ubytoval přímo ve zříceninách, vylezl jsem nahoru i dolů po klikaté cestě z tehdejší železniční stanice Ruinas a bez jakýchkoliv přihlášek a povolení jsem vyšplhal i na Huayna Picchu. Teď jsou tam všude davy, klikatá příjezdová cesta je narvaná autobusy, přístupové treky plné turistů kupující si své vstupenky měsíce dopředu za nehorázné vstupné. Jenomže ani výše vstupného a složité zajišťování vstupu neodrazuje davy. Všichni musí vidět Machu Picchu, podobně jako Karlův most nebo Iguazú, ale nikoho třeba nenapadne si vyšlápnout na Goctu, třetí nejvyšší vodopád na světě, nebo na El Kuélap, kde jsem letos nepotkal ani jednoho cizince! Ty jen čekají, až to někdo zase zprofanuje a pak i tam budou proudit davy. Lidské plémě je směšné. Zajímají jej hlavně věci, které jsou známé a obecně „profláknuté“.

Indiáni Kečua
Život peruánských indiánů Kečua pulsuje dokonce i na náměstí Plaza de Armas v centru města Cuzka, i když poněkud žalostně. Vždyť to přece bylo jejich hlavní město incké říše Tahuantinsuyu, které jsme my, běloši, zcela zabrali a indiáni zde hrají už jen podřadnou roli. Je to smutné, ale je nutné to pochopit, a tak jsem jeden celý den, než jsem vyrazil do hor za indiány, věnoval pozorování ruchu náměstí z jedné lavičky. Původní správná výslovnost města je Q´ozco (=Pupek). Cusqueňská kečuánština má totiž celkem čtyři hlásky pro naši jednu hlásku k, a proto se k odlišení označuje jako „q´“, „q“, „cc“, „c“ nebo „k“. Jenže my běloši si všechno zjednodušujeme, a tak dnes máme i zjednodušenou variantu hlavního města Inků Cusco s jedním „c“. Podle stejného receptu bývávalo incké posvátné středisko Q´enqo, nyní nejčastěji Kenko nebo Qenko. Mé oblíbené město Pisac bývalo správně označováno jako Pisaq´a podle názvu zdejších ptáčků, kterých už není tolik jako dřív.

Zdejší overturismus mně děsí. Řítí se za vidinou krátkodobého zážitku a bez hlubokého zájmu všechno převálcuje. Jde jen o hnusný byznys. Kam se to žene? Sedím na lavičce a hřeji se po mrazivé až – 5stupňové noci a chladném ránu. Je sváteční sobota, místní muži si sem chodí číst noviny a nechávají si čistit boty, jiní si za tři soly kupují „choclo“, kukuřičnou palici uvařenou v slané vodě nebo „empanadu“ v slaném těstíčku zapečené kousky masa. Žena vedle mě si háčkuje a kolem pobíhají cizinci fotící všechno jak o závod. Zahradníci pečlivě přistřihují okraje trávníků dlouhými nůžky, místní prodavačky s miminy uvázanými v přehozech na zádech nabízejí zmrzliny i různé cetky, ale především textilie: čepičky „chullo“, svetry, šály, rukavice. Přichází protivládní demonstrace s ryčnou hudbou i s policejním doprovodem. Všichni křičí revoluční hesla: „Poslouchej, poslouchej, toto je boj a žádný hej!“

V novinách čtu, že právě zatkly guvernéra Puna, indiána z kmene Aymara. Že by zapomněl na své chudé indiánské krajany a přičichnutím k bělošské moci taky rozkrádá, kde může? Za chvíli přichází další demonstrace, pochod hudby vojenských sil. A za nimi demonstrují nemocniční sestry a personál na ochranu přírody s transparenty, že svět se musí léčit. Pozoruji místní policajty, kteří jak supi sledují indiánky v typických krojích, a nedej bože s lamami, prodávající své výrobky na náměstí a vyhánějí je svým pískotem píšťal do přilehlých uliček. Tam posedává i poloslepý indián hrající na housličky, jiný v incké pestře barvité tunice předvádí dávné obřady a několik starých indiánek jen tiše sedí na zemi s napřáhnutým kloboukem. To je opravdu dost smutné, zatímco civilně oblečené indiánky, zde, na náměstí mohou zůstat. To je doslova kulturní diskriminace. Ještě před dvaceti lety se zde krásně barevně oblečené indiánky i se svými lamami volně procházely k všeobecné radosti turistů, kterých ještě nebylo moc. Nyní by se sem zřejmě všichni turisté už nevešli, a tak indiánky musí pryč. Vedle mě si přisedla už civilně oblečená indiánka s děckem na zádech, které si hraje s jejím mobilem. Prodává drobnosti, klíčenky, sušenky, žvýkačky, pletené rukavice. Místo tradičního kečuánského sombrera nosí již módní hučku, ale je prý spokojená. Denně si vydělá i padesát solů, asi 15 dolarů, a její manžel prý má také práci.

Potomci inků-vládců stále žijí
Právě v tomto městě, baště Inků, musím vzpomenout na mého přítele Uriela Chillitupa Montesinos, který žije v Limě a u něhož mám vždy jakousi peruánskou základnu. Známe se již 46 let, kdy mi zajistil zdarma ubytování při mých tehdejších studiích. Je stavební inženýr a podnikatel. Je s podivem, že až nyní se mi svěřil, že jeho rod pochází z krve šestého inky Inca Roca. Pochází z Combapaty nedaleko Cuzka, je mu 88 let a jak sám říká, dožije se stovky. Mimochodem u Combapaty prohrál 5. dubna 1781 svoji rozhodující bitvu vzbouřenec proti Španělům Tupac Amaru II, potomek vládnoucích inků a v Combapatě se také narodil, a s Urielem si jako kluci hráli, i peruánský president Alan García, který se 17. dubna 2019 zastřelil, když jej policie šla zatknout pro miliardový korupční skandál.

„Jsem jen malý peruánský „cholo“,“ říká mi. To místní označení „cholo“, což je vlastně míšenec indiána a bělocha, je nyní považováno za despektivní a podle módního proudu korektnosti je nekorektní. Nicméně Uriel se k němu hrdě hlásí, protože je to tak. A to mi sedí. A proč si je tak jistý, že se dožije sta let? To, že mu manželka Mercedes denně servíruje tradiční incké pokrmy jako superobilniny quinoa, merlík chilský (Chenopodium quinoa), caňíhua, merlík bledý (Chenopodium pallidicaule) a quivicho, laskavec ocasatý (Amaranthus caudatus), nebo inckou viagru maca, řeřichu peruánskou (Lepidium meyenii)? „U nás v Combapatě se chlapi dožívali sto dvaceti i sto čtyřiceti let. A ještě z legrace si dělali mezi sebou závody v běhu. Je to proto, že pili vodu, která z pramenů a z jezer vysoko v horách protékala skrz kopce nad námi a promývala se mnoha minerály. Jenže už před časem politici schválili zdejší dolování zlata a mědi a všechno je kontaminováno, i ta naše voda. A tak tu budu jen do stovky,“ směje.

„Moje jméno Chillitupa patří k ayllu, tedy ke klanu inky Inca Roca,“ začal mi vyprávět i o svém incké minulosti. „Znamená „Řvoucí válečník“. Naši otcové, dědové a pradědové si po staletí, i napříč nelítostné conquistě, udržovali povědomí o svém původu a pečlivě jej i nadále udržovali. Předávali tak z generace na generaci příslušnost ke klanu neboli „ayllu“ či „panaca“ mající svůj prapůvod u některého vládce inky,“ pokračoval Uriel a já netušil, že tyto pokrevní vazby se udržovaly i následující staletí po pádu incké říše. Těchto inckých ayllu bylo dvanáct, protože poslední, třináctý, inka Atahualpa neměl čas mít své potomky. Jejich příslušníci tvořili inckou vysokou aristokracii, odkud pocházeli političtí a vojenští vůdci, generálové vojsk, velekněží a vysoký klérus. Pečlivě si udržovali odstup od příslušníků nižší šlechty, kteří po rozpadu své říše byli Španěly takzvaně redukovány, umístěny, do cuzqueňské čtvrti Ayarmaca. Naopak členové vyšší šlechty umístil, redukoval, místokrál Toledo do šesti čtvrtí Cusca, například do čtvrtě San Sebastián. Zde tak začali žít příslušníci, potomci čtyř panaca s jmény Apomayto, Pucson, Tecse a Chillitupa.

„Časem se San Sebastián proměnil v městskou čtvrť Sucso-Aucaylli kolem náměstí Plaza de Armas a Chima-Raurau kolem třídy Mariscal Castilla. Členové vyšší aristokracie se napříč drastickým změnám z dob kolonie přizpůsobili, jejich klany-panaca se proměnily v městské čtvrtě,“ píše Francisco Hernández Astate, profesor Katolické univerzity v Limě, „a dokonce využili nového systému pro svoji adaptaci a přežití prakticky až do dnešních dnů. Incká elita si vytvořila novou formu svého aristokratického původu, avšak mnohem drastičtější změny přišly s demografickým nárůstem v 20. století, kdy lidé zanechávali zemědělství jako princip existence.“

Uriel mně však překvapil ještě jednou. Po své druhé, otcovské linii, Montesinos, má původ židovský. Někteří španělští židé ve středověku, sefardové, konvertovali a vzali si jméno Montesion jako odkaz na zemi zaslíbenou, které časem změnili na Montesinos. Jeden jeho slavný předek byl i Fernando Montesinos, historik a kronikář Peru. Takže Uriel je vlastně typickým produktem míšení krve indiánské, bělošské a židovské.

A vlastně ještě jednou. Chtěl jsem si jej s jeho ženou Mercedes, která také pochází z hor a mluví kečuánsky, na památku vyfotit, ale zrovna pršelo. „Počkej chvíli,“ řekl mi a začal do tmavých mračen foukat. Tak, jak to dělají šamani v Amazonii, ale i šamani a kněží v době dávných andských kultur. Prostě rozháněl mraky, a i když to na zahradě v moderní Limě vypadalo směšně, za určitou poměrně krátkou dobu se rozjasnilo a mohl jsem fotit. Pak se zas rozpršelo a já se přesvědčil, že můj přítel neztratil dávné schopnosti a instinkty získané někdy v dobách Inků.

Vzhůru do kopců mezi indiány
Opustil jsem Cuzco a další dny se toulal vysoko po kopcích, stranou od inckých staveb Saqsayhuaman, kde bylo turisty také přehršle narváno. Díval jsem se na ně ze vzdálenosti několika kilometrů, zatímco jsem mířil vzhůru do hor. Na jednom prkně u rozcestí jsem viděl nádherný nápis: „Země je člověk a člověk je země“. Náhle se přede mnou vyhoupl kopec s rozložitou stavbou Chrámu měsíce, Templo de la Luna, zvaného Amaru Markahuasi, zcela opomíjeného, protože k němu nevede silnice pro autobusy. Bylo zde jen pár lidí a na jeho vrcholu jsem dokonce narazil na Intihuatanu. Jistě, není tak impozantní jako na Machu Picchu, ale je tu. Jenže, bohužel, ta Intihuatana na Machu Pichu právě pro svoji turistickou slávu byla poškozena jeřábem při filmování a kus kamene byl nadobro ulomen. To jsme prostě my. Intihuatana je vlastně rituální kámen umístěný vzhledem k světovým stranám. Jeho hlavním úkolem bylo sledování pohybu Slunce, a především určení dnů slunovratu, zejména toho zimního, kdy v incké říši Tahuantinsuyu probíhal nejvýznamnější obřad, slavnosti Inti Raymi. Intihuatana jsou vlastně astronomické hodiny. Přesně v poledne 21. března a 21. září slunce stojí téměř přesně nad pilířem Intihuatany a nevrhá žádný stín. To je ten přesný okamžik ceremonie, kdy kněží posvátnými provazy symbolicky uvazovali slunce ke kameni a dávali pokyn k zahájení slavností, obřadů a obětí bílé lamy.

Seběhl jsem z kopce s chrámem na vrcholu, potkal pár indiánů s koňmi a nazdařbůh se vydal po příjemné horské skalnaté cestičce. Bylo sucho, tráva byla spálená dožluta, jen občas se podél cesty objevily modravé a červenavé kvítky. Přesto i na tomto téměř senu se pasou ovce a lamy. Za čas mi došlo, že cesta má někde po stranách kamenné zídky a že to nebude jen tak obyčejná horská stezka. Narazil jsem na ruiny, kde zřejmě mohla být ubytovna pro běžce „chasqui“ přenášející poštovní zprávy i předměty pro inku. Jasně, bylo to Camino del inca. Incká cesta a ne ledasjaká, ale jedna ze čtyř hlavních, které vybíhaly z hlavního náměstí Cuzka, do všech čtyř světových stran. Každá jedna mířila do jedné čtvrtiny incké říše. A tato mířila do východní oblasti amazonských indiánů zvaná Antisuyo. A právě Amaru Markahuasi s Měsičním chrámem i s mohutným trůnem Sillarumiyog kontrolovaly tuto důležitou tepnu, na které ne vůbec náhodou leželo i nedaleké posvátné kněžiště Q´enqo s jakýmsi labyrintem a orákulem, v jehož skalnaté zigzagové stružce tekla krev obětí.

„Pachamanka“
Bloumám mezi skalami, potůčky, vyschlou planinou i jezírky se šťavnatou trávou na jejích březích, na které se pase stádo koní. Slunce už zase pálí. V noci mráz, ve dne ostré pichlavé slunce z indiánů „buduje“ tvrdé otužilé lidi, kterým nevadí chodit bosky ve sněhu a v mrazu. Je to vlastně i přírodní mechanismus využívány horskými indiány Peru, tedy Aymary, Kečuánci a Ury ke konzervaci jejich základní potraviny, brambor. Indiáni nechávají sklizené hlízy v noci zmrznout a ve dne schnout pod slunečními paprsky a v noci je zas vystavují mrazu a ve dne slunci až ztvrdnou na kámen, kterému říkají „chuňo“. A jako kámen vydrží desítky let. Pro případ použití je stačí vhodit do vody, kde nakynou a stanou se zase poživatelné.

Zahlédl jsem malou skupinku domorodců, jak kopou v zemi. Pomalu jsem se k nim přibližoval, protože jsem asi tušil, co chystají. Vyrazili si zřejmě na piknik do hor a připravují typické jídlo, můžeme dokonce říct typické obřadní jídlo And „pachamanka.“ Uviděli pocestného, a tak mne hned pozvali. „Ano, děláme pachamanku. Právě jsme připravili pět druhů masa: kozlečí, hovězí, vepřové, kuřecí a hlavně morčecí. Do díry v zemi dáme i banány, kamote, brambory, pak rozžhavené kameny, maso a navrch boby. Ty tam nesmějí chybět,“ vyprávějí všichni o překot. Vše překryjí hadry a hlínou a čekají asi 45 minut. Mezitím si chlapi hrají karty o peníze. Vždy jen o jeden sol. Je to kanasta, a tak mne také přizvali. Nejsem sice žádný velký karbaník, ale obral jsem je o peníze, až se smáli. Navzájem jsme se už znali jmény, ale pamatují si jen Armanda.

Za chvíli začali hlínu z hromady odhazovat a já se loučil. Nebudu je přece u oběda rušit. „Kdepak,“ řekli téměř sborově i ženy, „budeš s námi, jsi náš host.“ A tak se jedlo a jedlo, rukama se trhalo maso a kosti, loupaly připálené brambory či kamote, všude to vonělo pečeným masem a pečenými banány, omastek nám kapal po bradě a po košili, mastné a od popelu špinavé ruce loupaly lusky bobů. Prostě hodokvas. A k jídlu pochopitelně nemůže v peruánských Andách nikde a nikdy chybět „chícha“, mírně zkvašený nápoj z kukuřice. To je dokonce jakýsi tekutý chléb. Pohárky se naplnily a Armando nezapomněl starobylý zvyk vyjadřující posvátný vztah k zemi. „Para Pachamama,“ řekl a z pohárku ukápl na zem. Jako dar, jako oběť Matce Zemi. A i když to již dávno nebyli indiáni v pončech a z hor, ale z měst, a míšenci a pracovali v moderních firmách, nikdy nezapomněli na svůj vztah k Zemi.

I já jsem nikdy nezapomněl. Posvátný vztah k zemi, která je naší Matkou, je mezi všemi indiány tří Amerik pradávný, protože cítí, ví, že jsme její děti a bez její ochrany tady nebudeme. A když vidí, že i běloch cítí obdobně, je potěšen a stává se mu přítelem, bratrem. Dávat Matce Zemi „Pachamama“, jako Matce Vod „Mamacocha“, oběti, dary, symbolicky vyjadřuje jejich vztah, jejich víru a jejich přesvědčení zemi a vodu bránit a chránit pro další potomstvo. Přeji si, aby to byl i náš vztah, naše víra a naše přesvědčení zemi a vodu bránit a chránit pro naše další potomstvo.